Srpen 2001 Fotoalbum      Plitvická jezera fotoalbum, vodopády Krky  
Začátek Plitvice Kemp Dole Sväti Jure Bura Výstup na Susvid Večírek při vínku Závěr Zpáteční cesta

Asi to bude silné klišé, ale popudem k této cestě byl pohled na jediný plakát (a ještě jeden prospekt) jedné cestovky u nádraží. Nějak jsem se cítil opět dostatečně odpočinutý od těch všech báječných dovolených u průzračných, slaných vod a tu se vnuknula zase ta vlezlá myšlenka, která nahlodává každého suchozemce: "Jedu k móři!". Vím, že u nás si můžu drandit na kole po svěžím povětří, nemusím šetřit, zaplavu si v průzračném Oplatilu, vylezu na horu... Móře je ale móře a to nás asi jednou pro vždy bude lákat. Někoho půlročně, někoho obrok, já musím přiznat, že po prožitých 14 dnech na Makarské riviéře se můj osobní interval touhy po tomto koutě značně zkrátil.
Zmíněný plakát prozrazoval vysokánské hory s uzounkým členitým pobřežím, no a tou vodou (slanou). Hned na začátku jsem tedy zavrhl nudu na vysněné, nádherné pláži s brčkem v ústech. Pokud tato nastane, tak se prostě seberu a vyrazím na hřeben, provětrám mysl, utužím svaly a ještě rád se vrátím do hřejivého zálivu. Cestovka slibuje kemp stranou rušných komplexů, až na samé hraně civilizace a divočiny. Ubytování ve stanech. To už je pochybné. Frantíci a mařenky z paneláků se přesunou do paneláků stanových a tam si budou vyřvávat s tranďáky, neustále vyvařovat svíčkovou se šesti, vyvalovat se nahoru a zase obráceně. Neuvěřitelná představa. Rozhodnutí tedy zní: Vše individuálně. Zánovní stan zn. Hannah byl prvním činem v této akci. Chlapečci beztak touží po dobrodružství v divoké dalmátské přírodě, tak tomu necháme volný průběh. A když nás to omrzí, tak druhý týden půjdeme do privátu. Jak lehké rozhodnutí. Vyrazit jsme chtěli hned začátkem srpna, ale čekání na platby dlužníků nás poněkud zdrželo. Odjezd jsme posunuli na pondělí 6.8. a určitě jsme neudělali špatně. Sice jen s 1000DM a pár korunami jsme přece jen vyrazili jižním směrem.
V Mikulově jsme docela žasli nad tím, jak se toto město změnilo a dnes si nezadá s leckterým výstavním rakouským městem. K perfektnímu dojmu přispěla i dálnice-silnice z Brna, která vede kompletně mimo obce. To se už nedá říct o silnici Poysdorf-Vídeň. To je místy velké trápení. Za Vídní to ale už frčí až do Mariboru. Odtud to je ale zase jedna velká vesnice, kde si člověk spíš prohlíží krásy kraje, než aby frčel kupředu. Naštěstí to je jen asi 50km. Tolary nemáme, tak ani nezastavujeme. Později zjišťujeme, že benzín můžeme brát i na Maestro, tak tak činíme alespoň při zpáteční cestě. Na slovinské hranici stojí jeden velmi uctivý celník a vypadá to, že jeho jediným úkolem ve službě je uctivě pozdravit a popřát šťastnou cestu. Chorvatská strana, to jsou soudruzi. Trochu mi to připomíná naše soudruhy. Čepice do týla, ruce v kapsách... Hlavně ale, že nás nechají projet. Snad by mohli i zkoumat obsah našich konzerv, zda tyto neobsahují nějakou šílenost. Po projetí 6 celnic tedy konečně vjíždíme do Chorvatska. Doufám, že alespoň naše děti v budoucnu profrčí tímto územím bez jediné zastávky, s Eurem, popř. platební kartou v kapse. Pár km za hranicí docela překvapí nový úsek dálnice. Ta pak pokračuje vlastně až do Karlovace. Za těch asi 80km platíme 8DM. Jakmile se dostáváme z hor, od slovinských hranic začíná jih a s ním pustina. U nás jsou mnohá pole neobdělaná, ale tady se mi zdá, že je absolutní nezájem o zemědělství. My ale jedeme za mořem. Za Karlovacem končí dálnice a už od minulé cesty tudy tuším razantní zpomalení jízdy. Není to až tak hrozné, je úterý. Frčíme slušně, v průměru 80km/hod. Cestou máme možnost si prohlédnout rozstřílené domy z války. je to skutečně tak autentické, že si člověk dovede představit, jak to ve válce opravdu vypadalo. Bylo to ale asi horší. V rozstřílených, pobouraných domech asi bydleli Bosňáci, které Chorvati buď postříleli, nebo vyhnali do Bosny... Je už ke čtvrté hodině, tak se začínáme pídit po směnárně. Musíme brát benzín a už jsme skoro v cíli prvního dne - Plitvicích. Do kempu Korana dorážíme cca. v 17 hod. a stavíme stan. Máme za sebou 680km. Vybavení kempu je dost dobré, teplá teče, všude čisto. Místa je všude spousty. Večer středně silně brumlá jakási kapela na podiu. Není to tak hrozné a dá se dost klidně spát. Ráno se budím kupodivu zimou. Ještě asi nejsme dostatečně na jihu, abychom nepotřebovali spacák. Jdu na obhlídku okolí. Plitvice se nacházejí v těsném okolí Bihače (BiH) a tady byly právě jedny z největších bojů. Krajina je tady ale docela liduprázdná a větší stopy války tady nejsou. Poměrně rychle balíme, platíme 115Kn a v 9 hod. už protínáme Ulaz1 v Plitvicích. 

PLITVICE - nejprůzračnější a nejmodřejší jezera pod sluncem  fotoalbum    
Platíme 80Kn (za jednoho dospělého). Hned pár kroků za vchodem se před námi rozprostře přímo pohlednicový pohled na největší vodopád (Veliki vodopad) spolu s celým panorama nejspodnější části celého parku. Tak to je vskutku impozantní zahájení! Všechny představy a vyprávění přátel se stává skutečností a mně se zdá, že ta skutečnost je ještě mocnější než ústní popis. Tento několikasetmetrový úsek řeky Korany je zcela ojedinělým přírodním úkazem. V hlubokém kaňonu je za sebou seřazeno 16 jezer, které jsou propojeny většími, či menšími vodopády. Výškový rozdíl mezi horním a dolním jezerem je přes 100m. Veliki vodopad padá ale přímo ze stěny kaňonu, takže jeho výška je odhadem 100m. Je to asi největší úkaz celého parku a dalo by se tady strávit snad celé dopoledne. Voda na nás padá ze všech stran, takže jsme ani ráno v kempu nepotřebovali sprchu. Pokračujeme ale nahoru, proti proudu. Dostáváme se k dolnímu jezeru, které (jako i všechna ostatní) hned zaujme neskutečně modrou, absolutně průzračnou vodou. Podél všech břehů se placatí množství ryb, stačí si pro některou sáhnout. My šlapeme kousek nahoru, po točitých schodech se dostáváme na vrchol kaňonu, k silnici. Tady narážíme na první stanici vláčku, neleníme a odjíždíme směrem k nejhořejšímu jezeru. To vypadá asi nejméně zajímavě, spíš jako rybník. Napojujeme se tedy hned na značku a klesáme po proudu dolů. Další slovní popis je asi zbytečný, doporučuji spíš fotoalbum. Asi po 2 hod. dorážíme k přístavišti, odkud se zrovna chystá odrazit parník. Naskakujeme a asi 10min. jízdy se kocháme pohledy na jezero. Je docela zajímavé, že lidi-podsvinčata tady skutečně dodržují zákaz koupání. Proto je tady voda tak neskutečně čistá. Na Krce je to už podstatně horší, tam jsou ale vodopády dole, u ústí, tak tady má řeka už velký kus toku za sebou. Návštěvu Plitvic doporučuju každému, něco podobného se u nás nevidí. Cena vstupného sice každým rokem stoupá, ale focení a filmování je zdarma, takže pokud si odpustíte jeden FishPiknik u moře, tak budete mít nezapomenutelné zážitky ze zcela ojedinělých jezer a vodopádů. 6hodinovou túru končíme za všeobecné úlevy v 15.00, nasedáme do rozžhaveného auta a vyrážíme směrem na Gračac. Máme před sebou ještě 300km a trasu neznáme, už je docela pozdě. Od Plitvic mi už svítí benzín a my se upěnlivě pídíme po pumpě, ta je až po 20km v Korenici. Našinec zvyklý na benzínky po každých 2km je tady poněkud vyhozen z jistoty. Nicméně čerpáme benzín za jednotnou, celochorvatskou cenu 6,32Kn/l a uklidněni pokračujeme. Krajina je už totálně vyprahlá a po odbočení za Gračacem na Knin je to přímo měsíční krajina. Nalevo dlouho pozorujeme pohoří Dinara (tady je i nejvyšší chorvatská hora Dinara 1831m.n.m). Hřeben dosahuje výšky skoro 2000m.n.m., to je ale už Bosna. Při sjezdu do Kninu člověku lehce zatrne. Odtud byly právě ty nejhrůznější válečné zprávy. Město ale nevypadá moc zdevastovaně, my ho projíždíme non-stop, docela spěcháme. Rozstřílených domů jsme viděli více spíš za Karlovacem. Pro nás neskutečná, vyprahlá, měsíční krajina pokračuje. Naštěstí není skoro vůbec provoz, tak jedeme rychle. Největší zdržení jsou zcela nesmyslně vyznačené obce (po celém Chorvatsku!). Každé seskupení 3-5 chalup je už obec (50km/hod.:-(), to je ale vyznačenu v úseku několika kilometrů. Policistů je všude na naše poměry hodně, tak si netroufám přes tyto "obce" jet víc než 70-80km/hod. Před Sinjí se objevuje konečně jakás známka civilizace - Peručko jezero. To je obrovská (20km dlouhá) vodní plocha sloužící zřejmě jako zásobárna pitné vody, nikdo se tady nekoupe. Danuška už intenzivně vyhlíží pekárnu. Zastavujeme v Trilji. Jdeme poprvé do obchodu. Kupujeme kruh (chleba) a první a poslední nanuk. Chleba chceme tmavý, ale prodavačka nám ho příliš nedoporučuje, spíš nás z jeho koupi vehementně zrazuje. Má pravdu, je to tvrdá kůra s pilinami uvnitř :-( hrůza. To jsme ale zjistili až později a tyto piliny byli nuceni zkonzumovat. Nanuky (kornouty) jsme koupili dva. Každý stál asi 6Kn, ale po dlouhé cestě je chlapečkům dopřejeme. Z Trilje je už směrovaná Makarska (asi 40km), to je velmi povzbudivé! Jedeme na Cista Provo, kde odbočujeme doprava na Brelu. Tady začíná silný provoz, samí Němčouři. Naštěstí je to k moři jen asi 20km. Dotýkáme se lehce kaňonu Cetiny. Výhled je na ni krásný. My ale jedeme serpentinami kroutícími se po stěně hory, tak radší koukám, abysme naši jízdu předčasně neukončili. Konečně se doklikatíme k moři! Chlapečkové výskají a my s nimi. Jsme v Brele, nejexkluzivnějším místě Makarské riviery. Tady se Biokovo začíná teprve zvedat, tak dojem z hor není až tak silný. Zanedlouho jsme v Bašce Vodě a to už jsou před námi skaliska přes 1600m vysoká. Tak je to fakt, jsme na Makarské se vším všudy. Vypadá to nádherně, slunce je už hodně dole a hory mají krásnou, načervenalou barvu. Danušce se nechce do stanu a neustále poukazuje na cedulky "Sobe", "Zimmer" apod. Já mám utkvělou představu, že dojedeme do kempu Dole. Řídím já, takže nezastavujeme. Pouze v kempu Baško polje, kde to vypadá dosti pochybně - stany jsou příliš daleko od vody. Podle personálu a vývěsek je tady velmi jasno, kdo tady převládá - Češi (každý druhý). Jedeme dál přes Makarskou, Tučepi, Podgoru, Drašnice, Igrane, Živogošće. To už začínám nervóznět, protože zatím žádná zmínka o kempu Dole. A už jsme u Malé Duby, Blato a pořád nic. Až teď . Skutečně až za všemi těmi odbočkami a centry je šipka a vjezd do kempu. Je skoro 20.00 hod.

Kemp Dole - údajně konec světa, stranou civilizace                       
Ideu o zapadlém místě s několika stany v hustém borovém háji mi okamžitě zhatí randál z recepce :-(. Vypadá to tady velmi civilizovaně, bohužel. Díváme se na ceny a porovnáváme v Baško poljem, tady se to zdá dražší. Danuška ještě v koutku duše sní o "Sobe", nebo "Zimmer". Mně ale pořád ještě v hlavě zní slogan všech cestovek o kempu Dole: "Klidné místo, stranou velkých turistických center". Jedeme se porozhlédnout po místě na stan. Z jedné strany je plot a k němu je to našviháno stany-ztracený případ. Jedeme na druhou stranu. Tady se dostáváme do nové části, kde nejsou silničky, jen prašné cesty s ostrými kameny. Dojíždíme až ke konci, závoře. Tady bych si představoval začátek ráje. Ale bohužel, je to jinak, úplně. Za závorou začíná Blato - několik desítek domů s turisty, restaurace, přístav. Tak to je tedy desiluze. Už se silně smráká, tak urychleně nahmatáváme nějaké, aspoň trochu přijatelné místo pro stan. Konec kempu a přechod do Blata se zdá nejklidnější, stany tady končí a je tu docela velká pláň se stromy. Danuška vyhlédla (nahmatala) docela hezké místo pod velkou borovicí. Kolem dokola asi 50m nikdo. Rychle stavíme stan. Dáváme si něco laskomin ze zásob a jdeme se podívat k vodě. Adámek je tak nadšený, že sebou majzne hned při úprku k první koupeli. Odřené koleno, únavná cesta... Hned ho popadne můra a už nechce moře ani vidět. Mamííííííííííííííí, jáááá chcííííííí domůůůůů, búúúúúúúúúúú Nejvyšší čas ulehnout. Jak to u dětí bývá, druhý den se všechno srovnalo a na včerejšek si ani nevzpomněl. Počáteční rozladění z kempu i místa se druhý den změnilo v nadšení. V noci kolem vůbec nic nehlučelo, snad jen magistrála, občas. Jinak vůbec nic. Ráno se nám hned po probuzení otevřel nádherný výhled na hřeben Riliće s nejvyšším vrcholem Susvid vrh (1152m.n.m.). Tak to už bylo to, co jsem od tohoto místa očekával. V noci klídek, hory na dosah, k vodě se teprve vypravíme. Ještě zmíním kemp. Podle očekávání tady byla drtivá většina frantíků a mařenek, kteří se prostě a jednoduše přesunuli ze svých 2+1 (panel) do 1+0 (stan) a tady nerušeně pokračovali ve svém spokojeném, "blahobytném" životě. Je opravdu až s podivem, kolik je takový Čecháček ochoten věnovat svému žaludku. Průběžně jsem dával řeč s krajany a zjišťoval co je v místě zajímavého. Většina mi ochotně sdělila, že je to všude kolem samá drahota a oni chodí tady 5m k vodě. Na dotaz, zda vede na Susvid nějaká schopná cestička každý odvětil, že tam "sou stejně samý hadi" a "čovek se nemusí zrovna vo dovolený votravovat". Za zmínku stojí odhad některých kempistů na výšku Susvidu. Ten se pohyboval kolem 200m.n.m. :-). Byli tady ale i borci, kteří zapíchli svoji oktávku pod prvním stromem, spali pod širákem a celé dny prolétali z horských vrcholů na padácích. Služby v kempu bych hodnotil jako sparťanské. V koupelnách byly téměř nepřetržité fronty na všechno. Teplá voda netekla vůbec. To jsme zcela prakticky nahradili vlastním slunečním ohřevem 30l vody v kanystrech. Navečer jsme měli každý den horké vody nadmíru. Tu jsem zalitoval, že nejsme v N-kempu, protože takový návrat od vody, následné umývání a soukání se do oděvu je věc velmi nepříjemná. Naštěstí naše odlehlé místo nám dovolovalo aspoň zčásti si vytvořit naše vlastí N-místo.
Ještě pár slov k teplotě. Na rozdíl od drkotajících zubů na Plitvicích se tady teplota nehnula pod 30st.C a o zimě nemohla být ani řeč. Ráno bylo ale docela příjemně, takže jsem si mohl dovolit svůj pravidelný půlhodinový běh. Vyběhl jsem každý den v 6 popř. 7 hod. a to bylo vždy hezky. Bohužel jsem neměl teploměr, tak jen odhaduji. Myslím, že ráno mohlo být tak 22st.C. Běžecká trasa podél blatské pláže, celým kempem a kusem přírodního pobřeží se sice nedala nazvat jako "ideální", ale já jsem aspoň udržel zdravé tělo i ducha. Po takovém ranním rozproudění jsem jakoby samospádem skočil pro chleba a perfektní koblihy přímo z pekárny a rodinka měla snídani až do postele. Chleba jsme kupovali po zkušenostech s "tmavým" už jen normální "veku" (5,20Kn). Ten bych nenazýval chlebem, ale nic jiného tam k mání nebylo. Tmavá veka mi připadala jako světlá veka, ale obarvená barvou. Zato koblihy byly maximální. U nás nemáme nikdy možnost si hned ráno dojít pro čerstvé, tak tady to bylo překvapení, jak takové koblihy přímo z pekárny chutnají.  jeden přišel sice na 3Kn, ale po většinu pobytu jsme si je neodpustili. Mně hrozně chutnaly s mojí kolathovskou směskou (rozinky, ořechy, med, ovesné vločky...) Jinak jsme si s přípravou jídla nedělali mnoho starostí. PB bomby jsme dovezli domů skoro nevyprázdněné. Myslím, že mi nejvíc chutnaly nudle s mákem. Jako stoprocentní všežravec jsem ale zdolával všechno, co mi přišlo do cesty (nepřibral jsem ani KILO!!) Obden prodávali v kempu čerstvé ryby, na které jsem si dělal už doma chutě, ale nějak na ně nedošlo.
Tak že bysme se šli vykoupat, konečně. Byli jsme připraveni každý den vyjíždět na gumáku za novými místy ke koupání. Místní, i když dost rozlehlé pláže nás příliš nezaujaly. V Blatu je skoro typická městská pláž s hlukem a lomozem. I když tam byly sladkovodní sprchy a ty nejsou k zahození. Po celé Makarské riviéře je nadbytek sladké vody, tak je všude dostatek sprch, fontán, vodotrysků. Hned první den jsme tedy vyrazili na "lodní" výpravu. Po informacích od známého jsem začal hledat zátoku s pláží, kde přímo na pláži vyvěrají prameny. A vskutku jsme ji hned našli.  Přímo z pláže je krásný výhled na vrchol Susvidu. Zátoka je nádherná, pláž široká s podivnými stromy (připomínající japonskou zahradu), rostoucími až k vodě.Nebyl tu tedy vůbec žádný problém s celodenním stínem. V zátoce byl před válkou N-kemp, jehož zbytky tu jsou ještě k vidění. V současnosti se však nezdá, že by něco naznačovalo znovuotevření kempu. Vadou tohoto místa je i docela těsná blízkost u magistrály. Studánku jsme tedy vyzkoušeli, v další blízké studánce, která pramenila přímo do moře jsme si nechali vychladit pití a veslovali dál. Hned za zátokou začínaji už domky (Malá Duba), za ní Živogošće spolu s Igrane. Tam jsme až doveslovali a uznali za vhodné se spíš vrátit. Počínaje Malou Dubou začíná skutečný turistický ruch a to už není o co stát. Mezi naší Studánkovou zátokou a blatskou pláží je úsek, jakoby poloostrov, kde je množství menších, či větších míst s oblázky, kameny, skálami. Zkrátka to nejideálnější místo pro individualisty. Každý si může vybrat podle své momentální nálady. Jsou tu i jeskyně, kam si můžete zalézt a nikdo o vás celý den neví. Tato místa se nám zalíbila nejvíce a postupně jsme je vyzkoušeli všechna. Odtud jsou také všechny fotografie nás - koupajících se. Opalování a koupání jsme vydrželi přesně DVA dny. Poté vzdor 37st.C ve stínu jsme vyrazili vstříc novým poznáním.

Svätý Jure nejvyšší hora Biokova 1762 m.n.m.               
Zřejmě bych neusnul zvědavostí, kdybych nedosáhl nejvyššího vrcholu tohoto famózního pohoří. Třetí den našeho pobytu jsme tedy vyrazili k vrcholu. Napřed do Podgory na obhlídku a nákup. Tady je hned na promenádě krásná alej starých palem, krása pohledět. Všude se ale povalují lidi-rekreují se. Nevadí jim, že jim hned u ucha drnčí náklaďáky... Podgora se propaguje taky jako méně rušné město, ale možná tak v listopadu, řekl bych. Urychleně hledáme výpadovku a stoupáme směrem k vjezdu do Národního parku Biokovo. Ten je pár serpentin mad Podgorou. Budka, v ní výběrčí 20Kn za auto a už stoupáme zostra nahoru. V každé serpentině je nový, přenádherný výhled na pobřeží a moře. Je vidět na úsek od Drveniku až po Bašku Vodu, na moři pak na Brač, Hvar, Pelješac a Korčulu. Zanedlouho ale jedeme vnitrozemím a dosti se divíme, čemu se tady říká "Národní park". Samá sušina, spíš kamení a skály. Sem tam nějaká zahrádka, v těchto místech (1000m.n.m.) vyhlížející dosti nesmyslně. Nicméně se v každé něco zelenalo. Později jsme se dozvěděli, že těmto "kráterům", na jejichž dně se ony zahrádky nacházejí, se říká "Krš". To je ojedinělý úkaz v celé Dalmácii. Plazíme se teď po uzounké silničce, kde se vejde stěží jedno auto neustále nahoru. Provoz je ale oběma směry, takže několikrát musíme kolik desítek metrů couvat, abysme se mohli s protijedoucím autem vyhnout. Podél silničky nejsou žádné zábrany, tak to vypadá dosti nebezpečně. Celá cesta trvá asi 45min. Pak jsme ale přímo na vrcholu a výš už to opravdu nejde, snad přesedlat na nějakého kondora. Na vrcholu je multifunkční vysílač a kolem něho ochoz (cestička), z něhož je vidět na všechny strany. Ve vnitrozemí rozeznáváme Buško jezero (na hranicích s Bosnou, asi 50km). Na moři toho moc víc vidět není, protože viditelnost není závratná. V pohodě ale přehlížíme celou Makarskou riviéru. Na čtrnáctistovky pod námi pohlížíme jako na krtince. Krátery Krše jsou odsud velmi dobře rozeznatelné. Také dobře vidíme na Rilić, masív, který pozorujeme z našeho stanu. Ještě sledujeme krkolomnou silničku, po které se zase budeme pinožit zpět (pokud vydrží brzdy), fotíme se u kostelíčku Sväti Jure a odhodláváme se ku zpáteční cestě. opět nám nedá, abychom se nezastavili aspoň u pár serpentin a pokochali se pohledy dolu. Asi nejhezčí je Makarská se Sv. Petarem. Nížeji už zase začínají cikády a to si už připadáme jako na Zemi. Auto vydrželo a my zkoušíme ještě projížďku riviérou. Začínáme tedy v Brele. Tady je výhled na město jen ze silnice, parkoviště je beznadějně přeplněné, tak pokračujeme pobřežní cestičkou na Bašku Vodu. Tady je tak přecpáno (Čechy), že se na promenádě zdržujeme asi 30sek. a pádíme dál. Tady bych skutečně nevydržel ani půl dne. A lidi se povalují, kde se dá a chrochtají si (asi). Teď už je před námi jen Makarská, tu si chceme nechat na některý celý den. Jedeme dál a před Tečepi, kde zastavuji a chci najít cestu k pláži "snů" Nugalu. Mužstvo je ale už tak zběsile hotové, že se odvažuji jen ke krátkému výběhu. Nugal jsem ale našel . Je to úchvatná pláž obehnaná vysokými, členitými skálami. Přístup k ní po souši se nám ale ani na podruhé nepodařilo najít. Mohu ji ale vřele doporučit, nachází se mezi Makarskou a Tučepi, blíže k Makarské.
Z našeho "Jurského" výletu se vracíme plni poznání i únavy, takže ten večer zavládne předčasná večerka.
Další dny věnujeme opětnému střídání nejrůznějších plážiček a zátočinek a povídání s nejrůznějšími přáteli. Narážíme na "Křížovky", Křížovi z Karviné, kteří mají navlas stejně staré děti, s rozdílem, že oni mají holky. Velmi dobře to odhaduji na samozabavovací schopnost tohoto kvarteta. A my si můžeme zcela bezostyšně užívat vody, borového háje, cikád... Není nad přiměřeně těžký kámen, zakotvený na dně, okolo něj omotané lano ze člunu a následné relativně nekonečné pohupování se na vlnkách. Snad poprvé v životě se mi takto podařilo usnout. To ale už opravdu hraničí s rajským blahobytem :-). Tento stav vydržím asi tak hodinku, pak se dostaví nepříjemný pocit, že tloustnu :-(. Vrhám se tedy do vody a plavu do Studánkové zátoky na obhlídku. Voda je tady docela studená. Nevím, jestli to je těmi horskými prameny, nebo mořskými proudy, ale je to tak. Chladná voda člověka docela vybudí k činnosti. Po asi půlkilometrovém plavání se navracím k základnímu táboru a zjišťuji situaci. Většinou je vše při starém, tak zjišťuji zda mi kotevní kámen pod člunem ještě drží a opět se ponořuji do "přemýšlení". Cikády tady skutečně buší. Řeklo by se, že cvrlikají. Já mám ale za to, že zvrlikají cvrčci, maximálně cikády někde za polárním kruhem na Istrii, nebo Kvarneru. U Blata ale cikády "BUŠÍ". To je pro mě jeden ze zážitků, který se jinde zažít prostě nedá.
Následující večer jsme probrozdali po Blatu. U jednoho Brajkoviće jsem Danušce v dobrém úmyslu koupil litr Prošku (slaďounké, desertní víno-pro dámy). Netušil jsem ale, že takto zhutněný cukr bude málo a pokračující procházku jsem měl nového přítele: láhev od Dobré vody (české) a v ní víno, které po malinkém usrknutí mé drahé polovičky, bylo nyní už jen a jen moje. Naštěstí cesta ke stanu vede vždy z kopečka, takže jsem to vzal jaksi samospádem :-). A ještě mi zbylo na druhý den. V hodnocení našeho debužírování musím pochválit chlapečky, protože kromě 2 nanuků v Trilji po celou dobu dovolené jedinkrát nezažadonili o sebejediný kopeček zmrzliny. Tím jsme ušetřili hromadu peněz a po návratu domů jsme chlapečkům připravili nanukové hody. Po několika dnech však přišel sám Martínek a navrhl: "Já uz neci žmržlinu, dej mi ladsi lybí plšty".

Večírek ve Strnji - posezení jako doma, možná až moc jako doma                     
Na víno jsme ale přece ještě jednou šli. Místní cestovka Tea Brajkoviće pořádá dvakrát týdně "Večírek" v odlehlé části Blata, jménem Strnj. To je přímo před stoupákem do hor a tím pádem silně romantické místo. Osada se sice skládá asi z 5ti kozích a 3ech ovčích chlívků, nicméně p. Brajkovič tady vybudoval krásný komplex domků, kde leckterý našinec prožije nezapomenutelný večer. Trochu nám chyběla avizovaná "dalmátská hudba", místo toho hrál na harmoniku jeden strejda z Prahy české písničky, ale i to dalo docela příjemnou atmosféru. Jako rybu jsme dostali 2 velké makrely (pro jednoho). Makrel máme doma sice každý týden habaděj, ale přece jen: v Dalmácii, u moře, pod jedenáctistovkou to je docela jiný zážitek. A za 60Kn za osobu, co byste v Chorvatsku chtěli. My jsme tedy dostali, každý: skleničku Rakie, nebo Prošku, zeleninový salát, dvě makrely, půl litru vína. Pak se to nějak zvrhlo a kolem mne mi každý nabízel přípitek, takže toho vína bylo jaksi povícero. Řekněme nadmíru. U nás v Hrachovištích ovšem pořídíme makrely na grilu pro celou rodinu na 150Kč=30Kn. Teo Brajković je ale kádr. Stačilo se zmínit, že bych potřeboval nakouknout do emailu a hned: "Samozřejmě, přijďte ráno". Přišel jsem při svém ranním nákupu (chodím nakupovat do obchodu v jeho domě). Hned mě posadil za svůj počítač, a že si mám zařídit, co potřebuju. Sám si kecnul na jakousi stoličku vedle a něco si kutil. Já si probral poštu, lehce poodpovídal a s díky se odhlásil. Nechtěl nic, bylo mi trapné mu dávat pětikunovku, tak jsem mu slíbil, že mu aspoň udělám reklamu u nás. Což rád činím, protože se ke mně choval opravdu gentlemansky. Tak se zkuste podívat na www.zivogosce.com , tam najdete vše o jeho aktivitách. Ceny v soukromích byly letos 25-30DM za osobu, každý rok to stoupá. Stoupá však i poptávka - ve Splitu byl letos rekordní počet turistů. Takže pro příští rok se ceny asi zase zvednou. My jsme platili v kempu za všechno 33,3DM/den. Leckdo by to ale asi nezkousl. Nám (klukům) to ale maximálně vyhovovalo.

Bura - úkaz, který bych nepřál ani svému největšímu nepříteli
Jak název napovídá, jde o bouři. Není to ale bouře na moři, ale zcela suchozemská, od vnitrozemí směřující vichřice. My jsme ji zažili jednu noc a následující dopoledne a opravdu STAČILO. Ozvala se v podvečer větším větrem. Ted vál ještě od západu, tak nás to z našich rajských plážiček odvanulo bleskurychle až ke stanu - paráda. Se soumrakem ovšem začalo ČÓRO. Napřed bouřka s jakoby deštěm, taková motanice ze všech stran. Pak vichr, který poléhal náš stan až k zemi, takže jsme měli střechu na sobě (jeho výška je norm. skoro 2m). Poryvy větru se nekontrolovatelně hrnuly s neztenčenou intenzitou po celou noc. Asi kolem půlnoci jsme zrušili už tak zrušenou předsíňku a jali se spravovat uvolnělé provazy. To se zdálo dost beznadějné, ale snaha se snad někdy i cení. Bura ji možná ocenila a stan nám nezdemolovala, ani neodnesla. Dost kempařů jsem ale druhý den viděl, že balí a raději odjíždějí. My jsme tu noc samozřejmě ani minutu nespali a čekali, kdy nám stan křupne a my budeme pod širákem. Nestalo se tak a my vám můžeme jen doporučit stany zn. www.hannah.cz (Family). V onu noc se pod vlivem bory rozhořelo několik stovek požárů po celé střední Dalmácii, od Šibeniku až po Pelješac. Za jediný den stačily shořet tisíce ha lesů :-(. Při naší zpáteční cestě jsme projížděli Splitem a pohled na jeho absolutně spálené okolí nás doslova zdeprimoval. 

Výstup na Susvid vrh  foto z dobytí vrcholu (1152 m.n.m.)       
Neodpustil bych si, abych se 14 dní plantažíroval pod horou, aniž bych se na ni nevydrápal. Tuto myšlenku jsem rodině navrhl hned v počátku pobytu. Dostalo se mi odpovědi, že napřed se mám postarat o rodinu a poslední den "si tam třeba vylez, zbobruj dolů, my už stejně pojedeme domů". Výstup jsem tedy naplánoval do druhé poloviny, po 15.8. Stejně jsem ale horu už jednou před tím načal. Při prvním ranním běhání se mi trasa běhu zdála příliš krátká, tak jsem se jal stoupat na hřeben. Cesta relativně ubíhala rychle, až asi od poloviny jsem ztratil značku a výběh se změnil ve šmátrání po padajícím kamení. Už taky docela připalovalo, tak jsem se i s ručníkem přehozeným přes rameno (původně jsem si šel jen zaběhat) sfrnknul zase k moři, do stanu. Po tomto osahání terénu jsem už stanovil plán "ostrého" výstupu. Termín padl na jeden nemastný-neslaný den, kdy známí chtěli jít jen na městskou pláž a to mě silně odpuzovalo. Řekl jsem, že za nimi do 10hod. přijdu. Budík jsem si dal na 5.00 a hned po zapípání jsem vyrazil. Po cestě jsem chroupal svoje vločky a pozoroval vycházející srpek měsíce. Byla ještě úplná tma. Já jsem ale aspoň první část trasy znal, tak jsem postupoval zcela sebejistě. Odspodu a s čerstvými silami to ubíhalo jak po závodní dráze. Nahoru to jde vždycky nejlíp. Trasa na hřeben je značená značkami podobnými "zákazu vjezdu" na silnici. Chorvati si se značením ale příliš starosti nedělají, takže jsem značení mnohokrát ztratil. Při navazování své "tréningové" trasy jsem si v místě zabloudění dal pozor a druhou polovinu výstupu na hřeben jsem se už plazil bezpečně po značení. Čím blíže ku hřebeni, tím se trasa více příkřila (bylo třeba častěji lézt po čtyřech). Pěšina, cesta tady vlastně nikde neexistovala, pouze jakýsi náznak jejího náznaku. Nedaleko před dosáhnutím hřebenu to šlo do krátkých, velmi příkrých serpentinek. Hřeben byl ale už na dohled. Pořád tady byl ještě stín, takže docela chládek. Asi v 7.00 jsem dorazil ve vší parádě na hřeben. "Tak, teď se tady porozhlídnu a bleskem vlítnu udělat do stanu budíček", byla moje první myšlenka. Ale chyba lávky! Podle zevrubnějšího pohledu se ukázalo, že jsem jen v jakémsi sedle a všude kolem je množství daleko vyšších bodů, než kde právě stojím :-(. "No, řeknu: Byl sem nahoře a už sem zase zpátky...". To by taky šlo. Jenomže stoupat na Susvid a zůstat v jakémsi sedle? Moje momentální zklamání potvrdil blízký nápis na skále: "Susvid vrh - 3,5 km" ...a šipka. No to je podraz! Plahočit se tady po tom hřebeni, který vypadá, jako vylámané zuby nějakého Krakonoše! Rozuměj, hřeben se sestává z rozpukaných skal o jednotlivých částech 2-4m velkých a mezi nimi jsou přibližně stejně velké, hluboké mezery. A já počítal, že touhle dobou už budu klouzat dolů. Nevzal jsem si ani kapku vody, počítal jsem, že všechno stihnu skoro za tmy. Ach jo, jdu na vrchol. Je to docela zajímavé, hřeben je opravdu velmi členitý a rozhled, teď už i do vnitrozemí je nádherný. Jednotlivá skaliska mi připravují docela zábavé sportovní náčiní, takže dneska už asi ani nepůjdu běhat. Po celou dobu plazení se hřebenem vidím na Blato i do místa, kde máme stan. Zatím se tam nic nehýbe. Z výšky přes 1km bych toho ale asi stejně moc neviděl. Místo se stanem je ale i přes takovou vzdálenost zřetelně viditelné (pouhým okem). Nakonec jsem stanul očividně a nezvratně před posledním stoupáním na samotný vrchol. A...už jsem tam. Je to tady opravdu podstatně výše, než bylo sedýlko, kde jsem vystoupil poprvé na hřeben. Je 8.00hod. Vidět je (bylo by) neskutečně daleko. Bohužel předchozí požáry, mlha, opar snížily viditelnost na minimum :-(. Takže spíš tuším, co by bylo vidět, kdyby... Na moře je vidět dobře na Hvar, stěží na Pelješac, Korčula už vůbec, Brač taky ne. Do vnitrozemí samé hory, mezi nimi legrační silničky. Hezky je vidět na míjející se trajekty mezi Drvenikem a Sućurajem. Je tu ale krásně, skoro vůbec nefouká, slunce svítí, ale ještě nepeče. Chroustám svoje železné zásoby oříšků a už bych radši šupajdil po stráni dolů. Napřed musím ale zvládnout ty 3km hřebene k výchozímu bodu sestupu. Tak do toho! Úzký hřeben (místy jen ca. 2m) mě tak zaujal že zpočátku zpáteční cesty skoro pořád fotím a filmuju. Z mnohých míst je propast dolů opravdu hrůůůůůůzná. Tady by fakt stačilo lehčí zamotání hlavy, třeba z tepla a nešťastníka by dole sbírali po stech kousků. Dole jsem narazil na mosaznou cedulku s připomenutím, že tady tragicky zahynul ing....z Uherského Brodu, r.1985. Tak se radši už přestávám dívat dolů a spěchám kupředu. V jednom místě křižuju jednu hezkou, rovnou biokovskou zahrádku. Nic se tady ale nepěstuje, je tu jen hezká rovinka v kráteru. Narážím na druhý rozcestník na trase (!). Ujišťuju se o správné cestě a mířím k sedlu. Slunce je hodně vysoko a už je hodně nepříjemně. Dorážím k sedlu a už poznávám známé serpentinky dolů, na hlavní stěně je nápis: "H2O-500m" a šipka. To je docela povzbuzující. Sice jsem po trase nahoru žádnou takovou kapalinu nepotkal, ale doufejme, že tam bude. Moje vyschlost začíná být kritickou. Je asi 10.00hod. Spouštím se dolů, hned zostra, suverénně. Hned to ubíhá rychlejí, trasa je místy až moc rychlá (drobný štěrk na hlíně). Už se ale vidím, jak se celý zbytek dne placatím po dobře vykonaném výstupu na jakékoli pláži dole, u moře. Beru to hopem. Ale OOOOOOOOOOUUUUUUUUUha!Žuch!!!AAAAAAAAAUUUUUUUUUUUU!!!au. Do pr.....Prsteníček pravé ruky. Při pádu jsem s ním shrábnul jeden, asi pětikilový šurt. V prvním článku vyhozený o pár stupňů k malíčku, uprostřed podřený. S všeobecným lékařským upozorněním: "vykloubeniny NIKDY nevracet zpět" se chápu vykolejeného prstu a s křupnutím ho vracím do původní polohy. Už mám svoje zkušenosti s prostředníčkem, který se mi vyhodil v prostředním kloubu do pravého úhle. A už se mi honí hlavou vzpomínky, jak dlouho (1/2roku) jsem s oním prostředníčkem trpěl :-(. Auuuuuu, to nechci, teď, tady na dovolené, mamííííííííííí! Zkouším s prstem hýbat do nejzašších poloh. Vypadá to, že zvládá všechno. K doktorovi nejdu! Nebudu ztrácet drahocené chvilky své drahocené dovolené. Už jsem jednu rehabilitaci s prstem zažil. Sestává se jen a jen z nasednutí rehab. sestry na ztuhlou končetinu a tím její narovnávání. Za neskutečného úpění pacienta (všech pacientů). Budu si to rozhýbávat sám, aby mi úplně neztuhnul. Slunce do mě už tak praží, že začínám mít lehčí vidiny. Proboha, snad už to dolů zvládnu. Taková štreka nahoru a teď, vždyť je to kousek. Tak s maximální možnou opatrností a představami, jak si následujícího půl roku rozhýbávám prsteníček, sešupávám strání dolů. Ve Strnji žebrám u jednoho kozího chlívku o vodu. Trochu se probírám a sbíhám ke stanu. Tam se rodinka snaží vypravit k vodě. Chaos, chlapečkové ne a ne a ne. Je to s nimi opravdu někdy na draka. Bývá někdy i problém natáhnout si kalhoty. Pomáhám s vypravováním a jdeme k vodě. Tím končí můj výstup na Susvid. Aby můj sesun nevyzněl příliš tragicky, musím uvést, že zbytek dovolené jsem zvládl bez jakýchkoli omezení, včetně veslování, plavání, běhání apod. Dnes, asi po 14dnech mám část prstů modrou, ale prsteníček je zcela pohyblivý a vše spěje ke zdárnému zahojení :-).

Závěr a poučení z pobytu na Makarské riviéře  
Zbytek našich dní v tomto nádherném koutě Jadranu jsme prožili v opravdu dovolenkovém tempu. Jeden den jsme jeli do Makarské, kde jsme prošli promenádou, na trhu nakoupili, co nám chutnalo, pořídili pár záběrů a fotek, a protože bylo opět silné vedro, tak jsme raději upalovali zpět. Makarská na nás zapůsobila jako příliš velké město, kde bysme asi dovolenou prožít nechtěli. Jsou tu ale různé akce, které stojí za to vidět. Třeba karneval v přístavu, který jsme bohužel prošvihli. Jistě tady je i mnoho koncertů, které člověka povznesou a dají jeho dovolené zase jinou atmosféru. Příště snad nebude takové vedro a my budeme moci více cestovat. Ještě jsme chtěli na Hvar, tam bysme strávili i více dní. Tak snad příště. 
Samotné místo, kde jsme stanovali nás nadchlo. Takové ticho jsme na dovolené ještě nezažili. Nedá se na to ale spoléhat, příští rok to tady může vypadat úplně jinak. Lidi, kteří tady byli už po několikáté říkali, že na místě Blata byl dřív jen kemp a jinak nic. Dnes se to tu vzmáhá a za rok tady třeba bude hulákat nade vším jedna velká diskotéka a my budeme hledat zase pro nás nějaké vhodnější místečko. Pro večerní vyžití je to tady prachbídné. Všehovšudy 3 restaurace, z nichž jsme nenavštívili ani jednu. Večírek ve Strnji stojí za to. Poznali jsme dobré přátele a s těmi se dá povídat kdekoli. Na služby kempu Dole se nedá v nejmenším spoléhat. Pláže v kempu i Blatu jsou vyloženě městského typu :-(. Místa, kam jsme jezdili my jsou dosažitelná prakticky jen ze člunu. Snaším gumákem jsme tam doveslovali cca. za půlhodinku. Je třeba ale vyrazit dřív, protože po deváté hodině bývají tyto soukromé plážičky už obsazeny. Se současným vzmachem motorových člunů se dá počítat s tím, že se situace rok od roku bude zhoršovat a za chvíli budou mít všichni nějaký člun. Místo autem pak budou každý den cestovat člunem za čím dám vzdálenějšími oázami klidu a pohody. Ze všeho nejhrůznější jsou pak vodní skutry. Ani na našich vzdálenějších místech jsme však od těchto bohužel ušetřeni nebyli :-(.
Ceny se také neustále zvyšují - r. 2000 20Dm/osobu, r. 2001 25DM/osobu a noc. Pobřeží Jadranu je většinou přelidněno. Snad nejhorší  situace je ve Splitu, Omiši. Na Makarské riv. bylo k nehnutí pak v Bašce Vodě. Můj známý mi vyprávěl, že už před 20 lety bylo třeba v těchto místech ráno v 8hod. zabrat místo a nehnout se odtud. 
My kemp Dole příští rok ještě zkusíme a pokud bude narváno, tak pojedeme dál. 

Zpáteční cesta - vyvarovat se magistrály   
Odchylkou od cesty "sem" měla být cesta po magistrále a návštěva vodopádů řeky Krka u Šibeniku.
Vyrazili jsme tedy po dobrých zkušenostech opět v pondělí, asi v 9.30hod. Za Brelou (koncem Makarské riv.) jsme pokračovali směrem na Pisak, Omiš. Tady je krajina opět fádní a největší vzrůšo byla asi velkovápenka vyhlížející nadálku z protilehlého ostrova Brač. První nervák přišel v Omiši. Chápu, že jsou tady všude hory a magistrála musí vést přímo po místním rynku, ale hodinové popojíždění městem by rozhodilo i podřimujícího kliďase. Za pozornost tu stojí snad jen hluboký kaňon a ústí řeky Cetiny. Jinak doufám, že to byla moje poslední návštěva Omiše. Dál se pasituace směrem ku Splitu ještě zhoršuje. Větší provoz, vyprahlá krajina, spálené lesy. Split míjíme okruhem a objíždíme i u nás známe Kašteli. Opravdu nechápu, jak se zrovna sem může někdo trmácet na dovolenou - široko daleko samá industriální zóna. Dále se pak uhýbáme od moře a jedeme vnitrozemím na Šibenik. Poměrně jednoduše se dostáváme ke vchodu do Národního parku Krka, platíme 45Kn za osobu a naskakujeme do autobusu, který nás veze dolů, do údolí řeky. Tam se dáváme po naučné stezce na trasu. Po zkušenostech z Plitvic je první část zklamáním. Zkalené potůčky, jakési vodopádečky, veleprašná cesta. Je tady ale bujná jižanská vegetace - dozrávající víno, fíky. Scházíme dolů až k velkému vodopádu. Tady je to ale už jiná. Obrovské souvodopádí, pod ním se koupají lidi. Někteří lezou dokonce až přímo po hraně vodopádů. Zdola a pak po cestě zpět je nmoho krásných výhledů na řeku i s vodopády. Hezká podívaná, ale kdo už byl na Plitvicích, tak by si návštěvu Krky mohl s klidným srdcem nechat ujít.
Jsme tady asi za 2hod. hotovi a protože je asi 15hod., tak se rozhodujeme dojet až na Plitvice a nocovat tam. Tak činíme, ráno platíme kupodivu o 15Kn méně než před 14 dny a stejnou trasou pelášíme domů. Ještě máme 350Kn, ale zkoušíme brát benzín až ve Slovinsku, bez jediného tolaru, na kartu Maestro. Pumpař okamžitě vyvrací naše pochybnosti o kompatibilitě této karty jediným slovem: "možno", napráskne nám Natural povrch a my už frčíme na Maribor....Graz...Vídeň...Mikulov...Brno...Žďár...Býšť...chrrrrrrrrr..pšššššš (22.00hod.)