AKCE JIŽ PROBĚHLA, o případné další repríze není zatím rozhodnuto. Reportáž z premiéry této akce (17.6.2006) najdete ZDE, o repríze (19.8.2006) se píše tamtéž, jen o kousek níž.
O kouzelné (naturistické) noci
Příroda je krásná ve dne - a krásná je i v noci. Den a noc k sobě patří jako levá ruka k pravé. Den je rušný a zářivý - noc zase klidná a plná tajuplné poezie. Všude se rozhostí úžasné, hojivé ticho, jen větřík zaševelí nebo potůček tiše zpívá, a jemný svit měsíce a hvězd promění zaprášený všední svět v kouzelný chrám hebkých stínů, siluet spících stromů a pohádkově stříbrných palouků. Jiný svět, který přímo vybízí k snění, svět v němž skutečné a neskutečné k sobě má tak blízko. Kousek od nás se možná ve stínu procházejí skřítci, elfové, trpaslíci, stromy se nechají hladit křídly větru a po obloze tiše pluje Velký vůz v čele celého zástupu hvězd…
Už mnohokrát se krásou noci nechali inspirovat spisovatelé, malíři, autoři písní… Připomeňme si za všechny (po stranách) alespoň Útěk zpěvačky Lucie Bílé, nebo národ Vznešených elfů v díle J.R.R.Tolkiena inspirovaném severskými mýty. Národ který, stejně jako národ naturistický, a ještě víc, miloval přírodu a žil v souladu s ní. Pan Tolkien sice mlčky přijal zvyklosti našeho světa a předvedl nám své elfy raději oděné v nenápadných šedých či bílých pláštích (dokonce je takto na ilustraci vidíme i těsně po prvním příchodu na svět žasnout nad věcmi kolem), ale přiznejme si upřímně - je pravděpodobné, aby bytosti tak úzce svázané s přírodou, žijící svobodně v lese, radující se z krásy stromů a povznesené nad malicherné starosti smrtelníků, nosily vždy a všude ony pláště? Myslím si že ne. To jen povrchní stereotyp naší kultury nás nutí vidět každou bytost hodnou úcty oblečenou.
Pojďme spolu zažít něco neobvyklého! Pojďme alespoň na chvíli opustit své pohodlí a objevit kouzlo noci. Pojďme na chvíli po vzoru písně svobodně utíkat před civilizací, v roklích, v polích, v houštinách a přes palouky dál, pojďme se pomyslně proměnit v putující družinu lesních elfů, procházet nocí jako stíny, naslouchat potůčku, vdechovat vůni lesa, pojďme vystoupat na vrchol pahorku a pohlédnout na širý spící svět… Pojďme splynout s tou krásnou nocí, nechat se hladit vlahým větříkem, pojďme se přesvědčit, že tma není zas tak temná, a noční vítr nestudí… Pojďme okusit svobodu mimo ploty pláží, pojďme si dát koupel v čerstvém povětří...
|
O co vlastně jde? Prostě vás zvu na
nevšední procházku :-) |
Těším se na vás!
JirkaRybka
Více informací, komentáře apod. 
Účast na vlastní nebezpečí - žádná vyprošťovací služba není připravena!
Z české pop-music
Nohy běží noční tmou -
ach, kam mne dovedou?
Oči zvířat houštinou
jen sem tam proniknou…
V roklích, v polích, v houštinách
a přes palouky dál…
Měsíc pluje v sítinách,
nad hlavou mi stál.
Kam a před kým utíkám,
to se sama ptám...
Lesní národ svolávám,
běžím nevím kam...
Dál a pryč a od lidí,
snad pod Gandalfův plášť?
Duše stromů šeptají:
„Před kým utíkáš?“
Král elfů sám
číši mi dal,
šťáva je v ní
čarovná, magická…
Královna Mab pádí tmou
se svým spřežením...
K Titanii Oberon,
za ním Puk jak stín…
Hobiti jsou ospalí,
elfi tančí v tmách...
Kéž by mě tak pozvali
k ohňům na lukách…
Král elfů sám
číši mi dal,
šťáva je v ní
čarovná, zázračná,
tajemná…
Král elfů sám
číši mi dal,
šťáva je v ní
čarovná magická…
V nočním lese zakletém
smím být znova dítětem…
(Útěk,
album Missariel,
Lucie Bílá 1992)
Ze světové literatury
Elfové, jak je ve své obdivuhodné fantazii živené mýty a legendami viděl pan
J.R.R.Tolkien, nebyli žádní směšní skřítci. Byly to vznešené bytosti podobné lidem,
avšak krásnější, moudřejší, věčně mladé a obdařené nesmrtelností, v každém směru
dokonalejší než jsme my, smrtelní lidé. Dlouho před prvními lidmi, ještě dříve než
poprvé vyšlo slunce a měsíc, elfové u hvězdného jezera
Cuiviénenu,
Vody probuzení, vstali z Ilúvatarova spánku, a když bydleli ještě mlčky u Cuiviénenu,
jejich oči nejdříve ze všeho spatřily nebeské hvězdy. Proto vždy milovali hvězdný svit...
Ostatně i později ve Valinoru, zemi bohů jasně osvětlené září Zlatého a Stříbrného
stromu, setrvali mnozí na
břehu
stínových moří pod hvězdami, a i když později bylo vytvořeno slunce, jehož světlo
posléze spatřili i první lidé, nic to nezměnilo na elfí náklonnosti k soumraku
a hvězdné noci. Historie elfského rodu v úžasně promyšleném Tolkienově světě je spletitá,
většina z nich však, alespoň v zemích smrtelníků, žila v zelených lesích a vynikala láskou
a porozuměním ke všemu živému, zvláště pak ke stromům, které byly mnohdy i jejich
domovem. Byli nositeli starodávné moudrosti, učiteli lidského rodu v jeho mládí,
a setkání s nimi bývalo pro smrtelníky vždy velkým zážitkem. Elfové sami se však lidí
stále více stranili a postupem času, loď za lodí,
odpluli přes moře do skryté vlasti
neumírajících, a opustili tak náš svět...
Ještě než se tak stalo, potkali v nočním lese jednu z posledních družin elfů Frodo a jeho
přátelé, na počátku svého putování známého z Pána Prstenů:
„Elfi!“ vykřikl Sam chraptivým šeptem. „Elfi, pane!“ Byl by vyrazil ze stromů a vrhl se
za hlasy, kdyby ho nestáhli zpět.
„Ano, jsou to elfové,“ řekl Frodo. „Občas je v Zálesí potkáš…“ ...
„A co budeme dělat?“ řekl Sam, příliš vzrušený, než aby se staral o jezdce. „Nepůjdeme
se podívat na elfy?“ ...
Zpěv se blížil. Jeden jasný hlas přehlušil ostatní.
Zpíval líbezným elfím jazykem...
Ó paní bílá jako sníh,
Královno moří západních,
na cestách Tvůj nás vede svit
krajinou lesů ztemnělých.
O Elbereth! Gilthoniel!
Kéž přes moře by zpěv náš zněl,
ó paní bílá jako sníh,
Královno moří západních.
V bezbřehých tmách když tonul svět,
jen jas Tvých hvězd nás šerem ved,
jas očí Tvých a vlahý dech
Tvůj stříbrný kde zářil květ.
O Gilthoniel! Elbereth!
V daleku temných lesních cest
nezapomíná žádný z nás
na krásu Tvou a hvězdný jas.
„To jsou Vznešení elfové! Vyslovili jméno Elbereth!“ řekl Frodo s úžasem. „Z těchto
nejsličnějších se v Kraji objeví málokdo. Už jen pár jich zbývá ve Středozemi, východně
od Velkého moře..."
Zanedlouho scházeli elfové pěšinou do údolí. Procházeli zvolna a hobiti mohli vidět, jak
se jim hvězdný třpyt odráží ve vlasech a očích. Nenesli žádná světla, a přece jako by jim
kolem nohou padal přísvit podobný světlu měsíce, než vyjde nad pahorky...
Hobitům se tentokrát dostalo mimořádné pocty a mohli se připojit k elfímu průvodu...
Sam nebyl mocen slova. „Opravdu vám děkuji, Gildore Inglorione,“ řekl Frodo s úklonou,
„Elen síla lúmenn‘ omentielvo, hvězda svítí na hodinu našeho setkání,“ dodal
jazykem Vznešených elfů...
Dál kráčeli mlčky a procházeli jako stíny a slabá světla: neboť elfové (ještě lépe než
hobiti) umějí chodit bezhlučně, když si to přejí. … Sam kráčel po Frodově boku jako ve
snu, ve tváři výraz napůl bázně, napůl žasnoucí radosti...
Hobiti se pak účastnili elfí hostiny uprostřed nočního lesa a zažili i mnoho dalšího,
o tom už si ale raději přečteme přímo v knížce pana Tolkiena... (ve filmu tohle nenajdete)
(volně podle J.R.R.Tolkiena: Pán Prstenů, Silmarillion; citace v překl. Stanislavy Pošustové a Petra Štěpána)
