Moře?
Moře mě nadchlo poprvé ve 13 letech, kdy jsem opravdu a skutečně 3 týdny prožil nepřetržitou hrou s vlnami městské pláže v Sozopolu (BG). Starostlivostí rodičů jsem tenkrát ani náznakem nepoznal problémy s přelidněností pláže, odpadky, kurzem leva, potyčkami s rumunskými cikány po cestě ... Takže přímo ideální stav. Místo problémů a komplikací jsem objevoval neobjevené pláže, dosud mrskající se rybičky na rozpálených pánvích, zcela svlečené Bulharky, které se shromažďovaly za rozpadající se ohradou s nápisem "EVA - plaž" (v azbuce).
Tyto silné zážitky se ale s přibývajícími lety bohužel dosti vytrácely, ba přímo bledly. Jako student jsem kolmo vyrazil k Baltu, na Rujánu. Z veškerého koupání a plavčení po Baltu mě zaujala spíš ta cesta na kole k němu. Uchýlil bych se tedy ke stručnému srovnání: Balt=Tálinský (studený) rybník.
Dalším popudem k poznávání moří bylo babiččino téměř magické slůvko, při kterém si vždy málem poklekla před krucifix a min. 5x se pokřižovala (rozuměj v období totálního totalismu). Tím slůvkem byla "JUGOSLÁVIE". Z babiččina konání jsem pojal představu, že v Jugoslávii neexistuje nic jiného, než 5metrové vlny, obrovské hromady melounů, fíků, pečené, mrskající se rybičky skákají z moře přímo do úst na břehu vystavujících se rekreantů. Zcela svlečené Jugoslávky se určitě neschovávají za ohradou, ale procházejí se po ulicích, jezdí auty, nebo snad i prodávají v Zelenině? Takovými představami jsem urychloval svoji návštěvu této země zaslíbené. Došlo k ní ale až za dlouhé roky, kdy jsem již sám sobě vydělával na živobytí a tím pádem se začal zajímat i o poněkud prozaičtější věci. Kurz dináru si sice už nepamatuji, ale nepoměrná drahota mě poněkud rozhodila v mých rajských představách. Náhled na Jugoslávky byl korigován přítomností mé dívčiny, nynější manželky. Ta tehdy a ku mému štěstí i dnes zcela převyšuje nad ostatními členkami ženských lidí. Zcela se tedy vytratil můj zájem obhlížet ohrazené prostory s dámskou společností a jal se s dívčinou hledat osamělá, pro mladý pár vhodnější místa. A to už vyvstal KÁMEN úrazu. Kamení, skály, odřeniny, rozpáraná ploutev. Tak bych stručně popsal náš 14denní pobyt poblíž Primoštenu. Můj pochroumaný dojem z babiččiny modly ještě umocnila nesnesitelná vedra a tím i nemožnost dalšího vyžití mé osoby. Tu jsem rád zavzpomínal na mou túru do NDR, kde jsem se každý večer spřátelil s nějakým Sasíkem, dal pivko, přespal a další den vyrazil do dalších neznámých krajů. Na čas se tedy utlumil můj zájem o moře jako takové a Jugoslávii jsem prohlásil za vyprahlý kout země, kam se člověk jen zbůhdarma trmácí, na místě chytne úpal, po zbytek pobytu se plouží s vyplazeným jazykem bezvládně sem-tam a po předčasně ukončeném pobytu se úplně vyčerpán navrací do vlasti, aby si v českém luhu alespoň trochu odpočinul od své vysněné dovolené.
Moc lidské komunikace-ovlivňování ale nezná hranic. Pro nás je prostě MOŘE MOŘE a kdo jede k moři, to je borec a je vodpočatej, vosmahlej, cení pefrektně zuby. No prostě Amerikán. A u nás už pobíhal dvouletý chlapeček, jizvy z jadranských skal se zahojily a "mořští permoníci" zase začali bušit do mozkovny. Vzpomínky ale smazat nelze, proto jsem se snažil do zálohy pro případnou nudu u vysněné pláže přifařit nějakou změnu.
"Hory v moři".
Tak to je slogan leckteré cestovky. Jo, Korsika je fakt samá hora. Nejvyšší Monte Cinto (2706m.n.m). Tam jsme se s odrostlejším miminem nevyškrábali, ale zvládli jsme aspoň Monte Renoso (2352 m.n.m). Od nuly se dá vyjet do 1640m, pak se leze po dvou, někdy čtyřech. Musím přiznat, že Korsika je fakt ve vnitrozemí nádherný kraj a ve spojení s mořem tady může člověk prožít každý den nové nepoznané. Tady jsme se rozhodli umístit se přímo za "ohradu". Zvolili jsme tedy N-komplex Riva Bella, cca. uprostřed východního pobřeží. Bungalov, restaurace, lamy...a sucho. Žádná láce, ubytování za 2000DM za 14 dnů. Tehdy (1995) to nějak nevadilo. Dnes bych volil asi kemp na západním pobřeží, které je nepoměrně zajímavější než východní placka. N-místa se dají vzhledem k francouzské lokalitě jistě najít. Tímto se moje pošramocená představa o moři docela napravila.
Následující léto jsme prožili skutečně nádherný týden na Šumavě a následně úplně spontánně vyrazili se stanem na Cres. K "nádhernosti" Šumavy ještě přidružím fakt, že pár dní poté vyšlo najevo, že na Cres už jedeme vlastně čtyři. Zatím tedy ušetříme, protože nový přírustek nepotřebuje oblečky, dudlík, nočník, o cestovním pasu nelmuvě.
"CRES"
Ostrov-klid (relativní), otevřené moře, dobrá parta u vody, Plava grotta.
Celkem slušná jízda, bez velkých výkyvů. Umístili jsme se v kempu Slatina u Martinščice, téměř konec světa. Veškeré věci jsme si přenesli ručně, přes skály na osamocené místo, kde jsme rozbili stan. Klid a moře je dobrá věc, ale, řekl bych, tak asi 4 dny. Pak se na Cresu začne člověk nudit a prakticky není úniku. O velkém klidu se taky nedá moc mluvit, protože i k nám v noci doléhal hluk (hudba) z restaurace. Jednou jsme byli na Malém Lošinji, tak je přelidněno, pláže žádné, kameny a beton. Krásná je Plava grotta-Modrá jeskyně. K ní se jede na člunu od kempu Slatina směrem k městu Cres. Jeskyně je prostor ve skále, kam se dá jedině podplout pod hladinou a v jejím nitru je světlo pouze od pronikajících paprsků vodou. Ta je modrá, takže celá atmosféra v jeskyni je kouzelná. Dalším hezkým místem je Valun. To je malinké místečko v největší creszké zátoce. Je tam ale bohužel velmi málo místa, tak se tam dá jen stěží ubytovat. Stojí to ale za to. Myslím, že pobytem na Cresu jsme vyčerpali náš veškerý zájem o Kvarner, neřkuli o Istrii.
A už tu jsou vzpomínky na první okouzlení mořem. Staré zlaté Bulharsko. Třepotající se rybičky, Bulharky v ohradě...
Vzhledem k prckům (1+4roky) a naší bázně z rumunských cikánů a cikánských rumunů jsme se s těžkým srdcem nakonec rozhodli pro letecký zájezd. Za jeho cenu bysme pořídili solidní počítač, který by rodině přinesl jistě více užitku než pár dní v písku, ale již se stalo. Člověk pořád prochází zkušenostmi. Navíc mě neskutečně lákala návštěva míst, kde jsem byl před 15 lety. Požitek z letu mi trochu zkalil zážitek z poměrně zdlouhavého transportu z Býště na Ruzyň. Hned jsem začal počítat, že zrovna teď bysme byli autem už nejmíň za Grazem. Netrpělivost z prvního letu byla ale větší. Samotný let trval vlastně jen hodinu (na mistě se hodinky posouvají dozadu). letiště v Burgasu nás přivítalo jakousi "samotou". Nikde nic, jen vedro a zapadající slunce. Před budovou nás čekala snůška nejrůznějších starobylých autobusů, které nás zřejmě měly dovést na místa pobytu. Jejich datum vyřazení z provozu (v Německu) jsem odhadoval tak-nějak na přelom 70.-80. let. Tím jsem i zapochyboval o našem dalším osudu. Nicméně let jsme přežili a těch pár kilometrů snad již nějak dojdeme, napadlo mi. Noční cesta pobřežní magistrálou směrem na Sozopol-Promorsko byla docela hezkým zážitkem. Po ulicích to žilo, ze všeho byl cítit "JIH" (v ČR tehdy celý měsíc lilo). V Primorsku jsme už byli rádi, že jsme rádi, protože děti začaly mít celé dovolené plné zuby a dávaly to silně najevo. Penzion vypadal docela moderně (zvenku). Uvnitř to bylo lehce horší, ale celkem obstojné. Snad jen koupelna mohla být lépe vyřešena. Sestávala se totiž z vykachličkovaného prostoru, záchodu, umyvadla a jedné NAPEVNO umístěné sprchy. Takže pokud se někdo sprchoval, tak sprcha stříkala po celé koupelně. Pokud během sprchování si chtěl někdo třeba jen umýt ruce tak byl donucen se buď sprchovat taky, nebo vyčkávat (ve frontě). Jinak dobrý. Severní primorská pláž je 2 km dlouhá a táhne se až bývalému letnímu sídlu Todora Živkova (dnes dolarový hotel). Asi uprostřed je N-úsek. Naštěstí to bylo už za všemi těmi pobřežními bufíky, takže tam bylo opravdu čisto. Bulhaři jsou totiž zvyklí vše, co se jim nehodí, házet "za hlavu" a tím pádem se jejich hospůdky začínají topit v odpadcích. Když se již dostatečně ze všech stran obhází, tak odpad jednoduše zapálí a jedou dál. Život u vody byl v pohodě. Byli tam samí Češi, takže o známosti nebyla nouze. Při večerní promenádě městem totéž. Čeština zcela převládala. Ulice byly poměrně více uklizeny, než pláže s bufety. I když i tady se sem-tam proběhlo kolem vás podsvinče, či potulný voříšek. Ceny bych neoznačil za "výhodné", protože jsme za sebou měli již strašáka v podobě cen za letenky. Jedna přišla na 7500Kč, my jsme platili 3 (Martínek seděl na klíně, a dost se vrtěl). V Sozopolu jsem se pídil po místě našeho pobytu v r. 1977. Vskutku jsme ulici "Burevesnik" našli, dokonce i naši paní domácí pí. Strašimirovou. Sozopol je krásné město, pravý jihovýchod. Malinko tu ještě zavání socík se svými "moderními" hotely, ale jinak to tu žije non-stop. Samozřejmě jsem se šel podívat na "svoji ohradu", nebo aspoň do míst, kde by měla být. Už tam žádná nebyla :-(, lidi se tam poflakovali bez plavek, jak se jim zachtělo. Vyhrazené N-místo tam ale přeci je bylo. Prostor, asi 200m2 obehnaný betonovou zdí a vchodem jako "v psí boudě" (za roh). Největší sranda byla, že toto monstrum nebylo u moře, ale asi 100m od něho. Takže pokud se slunící se Evy chtěli smočit, tak se musely oblepit fíkovými listy a udělat si procházku do vln. A pak zpět. Různými legráckami se to po Bulharsku jen hemží. Suma-sumárum jedna návštěva za 20 let plně dostačuje a je třeba objevovat nové světy.
Jedním z nich pro nás byla Makarska.