Další fotografie jsou k vidění také na stránkách aquazorbing.cz.

A když už jsem začal psát, zkusím ještě trochu popsat svůj vlastní pohled z vnitřku bubliny: V první chvíli se to moc nelišilo od vstupu do starodávného stanu, kterému kdosi vytáhl ze země kolíky – takové zplihlé cosi. Chvíle řevu motorů při nafukování, sebevědomý vstup na hladinu – a okamžitě první pád. „Kdo, co,“ napadá mě – umíte ještě ze školy skloňovat? Druhý pád („koho, čeho“) přišel ještě než jsem se začal znovu zvedat, a vzápětí mi došlo jak tvarosloví naší mateřštiny (7 pádů je prostě málo), tak samozřejmě i sebevědomí, protože jsem řadu minut prakticky jen ležel nebo se zmítal na všech čtyřech. Ovšem bavil jsem se při tom královsky, plýtval drahocenným kyslíkem na hlasitý smích, vzpomínal na své dětské roky, když mi vnitřek bubliny uštědřil nějaké to hlasité plesknutí na holou jako kdysi, a hlavně padal a padal. A vůbec neovládal pohyb koule po hladině, ta se plavila náhodně od břehu ke břehu (a jen díky ochotným odstrkovačům to nebylo ještě dál). Ke konci jsem přece jen dosáhl jakýsi pokrok – dokázal jsem se (někdy) postavit, a dokonce udělat až tři krůčky Ovšem směr krůčků za mne určovala ta zlomyslná kulatá věc, jak jsem jí maximálně vyházel vstříc, jen aby mi svou rotací už zase nepodsekla nohy. No… Stejně to udělala bleskurychle. Plesk! S ozvěnou. Překvapivě brzy se dostavila únava, navíc uvnitř bylo čím dál víc horko a nedýchatelno… Takže už jen vylézt ven, se slovy „Není to zas taková legrace!“ Tedy myšlena spíš rovnováha, protože jinak to legrace rozhodně byla!