Reportáž: pěší naturisté v údolí Oslavy

Vložil nenym, 21. Červenec 2024 - 21:04

Když jsem zveřejnil úmysl nabídnout spoluúčast na nahé chůzi údolím řeky Oslavy, nepočítal jsem zpočátku s tím, že bych se o tom následně rozepisoval, ale už před konáním akce jsem změnil názor. Zdá se mi totiž, že na webu Naturista se minimálně za poslední rok, ale spíš delší dobu, vytratilo informování o proběhlých událostech, jak větších akcích, tak soukromých iniciativách. Chápu, že nezanedbatelné množství lidí se nechce nechat ukazovat na internetu bez oblečení (zajímavé nicméně je, že ve starších článcích fotografie jsou a v nemalém počtu – že by se za tu dobu tak změnila společenská atmosféra?), ale aspoň nějaký slovní popis, jak to či ono proběhlo, by snad nikomu neublížil. Ono by se na jednu stranu mohlo zdát, že se jen jinými slovy pořád dokola popisuje, co už bylo mnohokrát napsáno („jako už tradičně jsme dělali to a to“ nebo „vydali jsme se tam a tam a zažili tam to a to“), ale podle mě to vůbec marné není. I když zprávy o proběhlých událostech možná nesdělují nic překvapivě nového, pomáhají udržovat povědomí, že se vůbec něco děje („sejde z očí, sejde z mysli“) , a hlavně – a na to já kladu důraz – dodávají povzbuzení těm, kteří by to taky chtěli zkusit. Ne nadarmo se přece možná už od starověku říká, že příklady táhnou. Ostatně o tom, jak na mě zapůsobila intenzivní četba německých naturistických stránek Natury (natury.de), kde reportážemi rozhodně nešetří, už jsem psal loni. Abych tedy aspoň malinko napravil to informační prázdno, rozhodl jsem se o průběhu pěšího výletu napsat, třebaže nešlo o akci pro „širokou veřejnost“, nýbrž o akci polosoukromou (i o soukromých akcích jednotlivců či dvojic-trojic se zde však psaly reportáže, jak se lze četbou třeba blogů přesvědčit). (Ke konci včerejšího výletu jsem pronesl, že moc nevím, o čem vlastně budu psát, a vida – už jsem se rozepsal a přitom jsem se k němu samotnému ještě ani nedostal.)

V předem ohlášeném čase jsme se sešli před budovou náměšťského nádraží ve složení čtyř mužů – tři z více nebo méně blízkého okolí Brna, jeden ze Znojma. Před konáním jsem dostával soukromé zprávy, v nichž sem tam padla nějaká zmínka o ženách, já jsem ale realisticky účast jakékoli ženy nečekal, což se potvrdilo. Inu, ženy jsou stydlivější než muži. Blíž nad tím spekulovat nebudu, bylo by to mimo téma. Obloha byla v tu chvíli převážně zatažená, což se po celou dobu příliš neměnilo, teplo však bylo dostatečné (26 stupňů podle předpovědi pro dané místo), což nakonec bylo výhodné, protože nás nesužovalo pražící slunce.

Pár minut před polednem jsme vyrazili po ulici Boženy Němcové do kopce, vzápětí jsme z kopce sešli na hráz malé vodní nádrže Vícenický žleb. Pár lidí bylo u břehu, tak jsme do svlečení nešli hned naplno, u turistického odpočívadla jsme ale aspoň sundali už lehce propocená trička. Na jižním okraji hráze však už všichni stáhli všechno a po lesní a pak polní cestě jsme stoupali k vesničce Zňátky. Před prvními domy se dva opatrnější trochu přioděli, dva zůstali zcela nazí a tak jsme vešli do vesnice. Jelikož byla doba oběda, z vesničanů venku prakticky nikdo nebyl, zato jsme ale na návsi míjeli ve stínu stromu stojící a ne zrovna malou skupinu skautů. Ti však k nám byli otočeni převážně zády, řešili nějaké své věci a nás si nevšímali. Za vesnicí se zase ti dva přiodění odhalili a dalších víc než pět hodin jsme pak všichni chodili nazí.

Polní cesta se postupně změnila v poněkud zarostlou lesní pěšinu, jíž jsme sestoupili k řece Oslavě, kde jeden z nás pojal touhu se v ní vykoupat, ale nedošlo na to. Chvíli jsme šli kolem řeky, pak jsme vystoupali na hranu údolí a došli ke skalní vyhlídce, kde jsme si udělali malou přestávku na občerstvení. Jeden odvážlivec se při té příležitosti zul a tak jsme došli o pár set metrů jižněji k vyhlídkovému altánu Gloriet, kde vzniklo i několik skupinových fotografií, jednu z nich vidíte na konci článku. Bosý se zase obul, jelikož drobných kamenů na pěšině začalo přibývat, a pokračovali jsme cestou dolů k potůčkům a pak zase mírným stoupáním k areálu loveckého zámečku Vlčí kopec.

Někteří se zase chtěli zahalovat, ale nakonec tak nikdo neučinil a ukázalo se, že příhodně, jelikož k mému překvapení u zámečku, kam běžně chodí skupiny lidí na procházku ze sousedních turisticky hojně navštěvovaných lesů, nebyla ani noha. Areálem jsme nicméně prošli během minuty, poněvadž jsme ihned odbočili na pěšinu strmě klesající k řece Oslavě. Na této pěšině jsme potkali prvního turistu, mladšího muže. Už z povzdálí se usmíval, a když k nám došel, zastavil se a s úsměvem se vyptával, jestli takto chodíme často a kdo to vede a kde se takové věci zařizují. Já jsem na jeho poslední otázku odvětil „naturista cé zet“, nevím ale, jestli pochopil, o co jde, protože už bez dalších otázek pokračoval ve své cestě nahoru. Mně připadalo, že se tomu muži líbilo, co děláme, a že by se i rád přidal. Každopádně to bylo velmi příjemné setkání. Hlavou mi problesklo, že já jsem nikdy takové štěstí neměl, aby se se mnou někdo dal do řeči, ale skupina nahých asi působí důvěryhodněji než jeden nahý. A ještě na tomto místě zmíním úsměvné, že občas když jsme viděli, že se někdo v protisměru blíží, poslali mě jakožto prý nejodvážnějšího dopředu, asi abych případné hromy blesky schytal já. K žádným nepříjemnostem však za celou dobu nedošlo (podle mě se strach z nepříjemných reakcí ostatních přehání). A vůbec jsme celkově turistů potkali méně než já sám v týchž místech před rokem, přiznávám ovšem, že jsem byl vesměs zabraný do hovorů a moc jsem tentokrát míjejícím lidem nevěnoval pozornost.

Z Vlčího kopce jsme sešli k řece, překročili ji po lávce a náš koupání chtivý kolega tentokrát už neodolal. Jeho příkladu jsme nakonec následovali všichni a svlažili se v tekoucí Oslavě. Vody tam nikde nebylo ani po kolena a všude v korytě balvany, ale i sednout nebo lehnout si do vody bylo příjemné. Potom nás zase čekalo stoupání po lesní cestě, během nějž nás minul seshora sjíždějící cyklista. Za rozcestníkem Pod pastýřkou nás čekala nejobtížnější část cesty, kamenitá pěšina občas přebíhající přes pole balvanů jako na této fotografii na internetu, přes kterou také bylo napadáno nemálo kmenů stromů, které jsme podlézali nebo přelézali. Po zhruba třech čtvrtinách kilometru jsme krátce odbočili ke zřícenině hradu Lamberk a pak jsme dál pokračovali po cestě nad údolím, až jsme nakonec zase sestoupili k řece Oslavě.

Pěšina zprvu vedla pár metrů od břehu a vyznačovala se hlavně ležícími kmeny stromů, pak jsme nicméně došli do míst, kde jsme přeskakovali balvany ležící přímo na okraji říčního koryta. Tam vznikla fotografie, kterou zase vidíte na konci článku – na úpatí stromu jsme uviděli nevšední zvířátko, mloka skvrnitého, obojživelníka žijícího ve vlhkých lesích, který nicméně z úkrytu vylézá převážně za šera a v noci, měli jsme tudíž štěstí, že jsme ho spatřili ve dne. Po chvíli se zase objevila touha po koupání a do vody tentokrát šli jen dva, zato si ale pochvalovali, že proud vody mezi balvany je jako vířivka. Z tohoto druhého koupání je další fotografie na konci článku. No a za chvíli nás už čekalo první šplhání přes skálu za pomoci řetězu, na což jsem se těšil, jelikož se mi loni „podařilo“ tuto skálu obejít. Ty zhruba tři metry nahoru po jižní straně byly jako po schodech, na severní straně dolů pak řetěz sloužil jako jištění před sklouznutím a skutálením se dolů, jinak ale nohy i tam bylo o co opřít. Z tohoto šplhání dolů pochází další fotografie, kterou můžete vidět na konci článku. Po dalších asi stech metrech přeskakování balvanů na okraji vody nás čekal další přechod s řetězem, tentokrát o hodně nižší a mírnější, a za ním další balvany. V těch místech jsme potkali skupinu čtyř mladíků, kteří kolem nás mlčky proskákali po balvanech a nevěnovali nám pozornost (po pravdě jsem si ani nevšiml, jestli vůbec odpověděli na pozdrav). Vybavuje se mi, že někde u levého břehu řeky jsme potkali i dvě slečny, které se na nás při míjení usmívaly, ale nemůžu si vzpomenout, ve kterých místech to bylo.

Dál už balvany ustoupily a pěšina se mírně vzdálila od břehu a s občasným přelézáním padlých kmenů stromů či průchodem poněkud zarostlejšími místy jsme došli k okraji rekreačního střediska U Vlasáka. Myslím, že byly nějaké tendence se trochu přiobléknout, ale nakonec – pokud se nepletu – zůstali všichni nazí. Turistická pěšina nejprve běží za plotem za zadní stranou areálu a pak sestupuje na příjezdovou cestu k němu. Zatím jsme neviděli prakticky nikoho, jen slyšeli hluk, a nikdo neviděl nás. Úplně na severním okraji tábora, kde jsme měli odbočit na pěšinu do svahu, jsme viděli kousek od cesty skupinu malých dětí jezdících v kruhu na ponících. Ty si nás nevšímaly, ale opodál na louce byly pod slunečníkem lavice obsazené omladinou (věk nemůžu odhadnout, protože jsem tam moc neviděl) a ta si nás naopak všimla. Nejprve se ozvalo nějaké výskání, na které já jsem zareagoval zamáváním, a vzápětí se strhl sborový potlesk. A za tohoto potlesku jsme areál tábora opustili.

Pak už nás čekal v podstatě závěrečný úsek cesty. Červená nás vyvedla nahoru nad údolí a po cestě už jsme se pomalu začali blížit Náměšti nad Oslavou. Na odbočce k malému (a špinavému) rybníčku Kolomaznici jsme v povzdálí viděli zaparkované nějaké auto, takže dva opatrnější výletníci nasadili kraťasy. U auta byli tři muži, kteří tam vysekávali vegetaci a posečené rostliny nakládali na korbu auta a nás si vůbec nevšímali. Pěšina nás zavedla k asfaltové cestě a po ní jsme zamířili k silnici. Po asi dvou stech metrech chůze po silnici (neprojelo žádné auto) jsme odbočili doleva na poslední polní cestu před Náměští. Krátce po odbočení jsme za zády zaslechli hlasité „oblečte si trenky!“ a když jsem se otočil, spatřil jsem dva mladší cyklisty v barevných helmách mířících po silnici do kopce k východnímu okraji Náměště. Všichni jsme to považovali za jejich výraz nespokojenosti s naší nahotou (dva z nás ještě pořád byli zcela nazí) a na toto téma vznikla mezi námi menší diskuse. Jaké pak bylo překvapení, když jsme po několika minutách chůze za sebou uslyšeli nějaké zvuky, a ejhle, oni dva cyklisti v barevných helmách za zašimi zády a mířící také do Náměště (zřejmě si rozmysleli jízdu po silnici). Když jsme jim uvolnili místo, projeli kolem nás tentokrát bez jakýchkoli slov a ten druhý se dokonce usmíval. Je tak dcela dobře možné, že zvolání, které jsme považovali za projev nespokojenosti, vlastně bylo zamýšleno žertovně a my jsme si ho jen špatně vyložili (anebo každý z oné dvojice zastával jiné názory).

Na konci oné polní cesty, kousek před prvními domy, je turistické odpočívadlo, kde jsme se usadili, navlékli na sebe všechno oblečení, ve kterém jsme dopoledne přijeli, a naplnili žaludky zbývajícím jídlem či pitím. V Náměšti jsme ještě navštívili místní supermarket a pak krátce poseděli ve venkovní zahrádce stánku s občerstvením a před nádražím jsme se nakonec rozloučili, aby každý odjel, čím přijel – někdo vlastním vozidlem, někdo vlakem.