Pozvánku na Lipnici 2011 najdete zde

V době pro nás naturisty nejkrásnější, tedy uprostřed léta, jsme se sjeli ze všech koutů naší vlasti do nádherné, romatické přírody nedaleko Lipnice nad Sázavou, abychom zde strávili týden, na jaký se nezapomíná. A protože o to krásné, co jsme tu prožili, nechceme ochudit ani čtenáře tohoto webu, rozhodli jsme se pro vás i pro nás sepsat tuto kroniku, ve které každý z našich Lipnických dnů vylíčí svýma očima jeden z nás.

JirkaRybka: Sobotu 5. července 2008 si dovolím vylíčit já – ono toho totiž k líčení až tolik není. Sobota byla dnem příjezdu, jehož značnou část jsme strávili na silnicích, abychom se během odpoledne postupně shromáždili a ubytovali na Tábornické základně. Každý si prohlédl areál, který mimo ubytovacích chatiček a jídelny nabízí koupání v zatopeném lomu, a spoustu krásných skalních scenérií. Po večeři ještě film promítaný na zeď – a ráno hurá do nového dne!

Mirek a Filip – neděle: Dnes jsme vstávali zvesela v 8:30 A hned po budíčku jsme šli na snídani. K snídani byl chléb,vánočka, sýr,vejce na tvrdo a med.

Plni energie, jsme započali budovat lanovou dráhu s výškovým převýšením až 15 m nad hladinou lomu. Tato stavba si nevyžádala lidských obětí. Největším úskalím se ukázala zkušební jízda. Předem avizovaný zkušební jezdec pozbyl odvahy a nabyl rozumu. Vše dopadlo dobře díky horkému podnebí, které připravilo o rozum jednoho ze stavitelů lanovky. V záchvatu šílenství se přivázal ke kladce lanové dráhy a za výkřiku „jsem BATMAN“ uháněl vstříc hladině. Vzhledem k tomu, že zkušební jezdec jízdu přežil, mohl byt slavnostně zahájen plný provoz mezi stanicemi Vysoká skála – Hluboká voda. Ti nejodvážnější z nás si užívali báječné jízdy, a nutno podotknout že záchranáři na hlídkových člunech pod lanovkou zůstali dnes bez práce.

Očekávaný oběd byl opět milým překvapením, kdy řízky z talířů kvapem mizely, což dávalo tušit, že ani večeře nám nezůstane nic dlužna. Zasloužený odpočinek po dobrém obědě si vychutnal každý podle svého gusta. Odpolední sluníčko nikoho z nás nenechalo na pochybách jak využít odpoledne, a kuřecí plátek s ananasem k večeři by mohl být příjemou tečkou dnešního dne. Vyvrcholením však měl byl táborák s buřtíky, ale svatý Petr nám nastavil svou deštivou tvář, všechno snad zachrání vytopená sauna. 

Zlaté oči Ucho a uši U Úst pravdy Ústy pohlcen… Lucka a Jirka: Po slunečném dni stráveném opalováním a koupáním, jsme se po výborné večeři rozhodli udělat si táborák. Nakoupili jsme buřty, nasbírali dřevo a chystali se zapálit oheň, ale déšť nám naše plány překazil, takže jsme večer strávili v jídelně sledováním naturistické Miss. Od deseti hodin večer si někteří z nás odpočinuli v prostorné kruhové sauně s možností ochlazení přímo v lomu.

Cestou necestou Plavci na 6-ce Romantická čtyřka 7.7.2008, pondělí: Dopoledne jsme strávili individuálními vycházkami v blízkém okolí základny (a hrstka odvážných i dováděním ve vodě, navzdory drobnému, avšak vytrvalému dešti). Po velmi dobrém obědě jsme zhruba do půl třetí čekali, až se umoudří počasí a zhruba ve 14:45 jsme vyrazili na obhlídku lomů v okolí. Výpravy se zúčastnili skoro všichni účastníci pobytu. Během výpravy jsme si prohlédli Zlaté oči, Bretschneiderovo ucho a Ústa pravdy, což se nám všem velmi líbilo. Některé z nás Ústa pravdy dokonce pohltila :-) Po prohlídce dalších třech lomů jsme se vrátili do tábora, mírně zmoklí, ale příjemně unavení. :-) (Ty další tři lomy byly: Od Úst pravdy nedaleká trojka, v nádherné přírodní scenérii ukrytá, malebná čtyřka s malou plážičkou, a nakonec i šestka s pláží ze žuly. Tam se několik z nás i vykoupalo, k pobavení táborníků na vzdáleném břehu, a pak jsme se vydali podle mapy cestou-necestou zpátky do našeho tábora.) A teď hurá na večeři a už se zase těšíme na večerní saunu! :-)

Pohodičkův článek o Lipnických lomech a jejich zajímavostech 

Lanovka V každé volné chvíli… Vzhůru na hrad! Petr: Včerejší den již tradičně skončil saunou a následnými skoky do lomu, řídce provázenými až zvířecími skřeky při kontaktu s chladivou vodou. Ani já jsem nebyl výjimkou, ale následné proplavání pod oblohou plnou hvězd (na rozdíl od města zatíženého světelným smogem) rozhodně stojí za to. A vidět mléčnou dráhu v celé její kráse je magický zážitek. Ovšem jedna netradiční věc se téměř na konci dne přihodila: Po krátkém bloudění a operativní telefonické navigaci Jirkou, přímo ze sprchy v sauně(!), dorazili další 4 rekereanti.

Úterní ráno bylo zalité sluncem a já zvolil snídani formou maličkého pikniku venku, v kulisách vody a dramatických skalních útvarů bývalého lomu, které se asi neokoukají nikdy… Po snídani přišlo opět na řadu chytání bronzu a hlavně lanovka. Jeden z nově příchozích se samozřejmně chtěl předvést, nejen své silné řeči, ale i svou odvahu. Na startu, při pohledu do 15ti metrové hloubky, ho odvaha poněkud opustila. A nastalo půlhodinové přesvědčování. Mezitím zašlo slunce, my se všichni třásli jak osiky. Jen borec na skále se stále k ničemu neměl. Nakonec utvořil místní rekord v nejdelším startu a konečně se hrdinně spustil vstříc černé vodě. Úspěšně zabrzdil o vodní hladinu a my jsme se mohli přiobléknout a vychutnat (mimochodem, opět skvělý) oběd.

Jaroslav Hašek …a sklepení …výhled na Lipnici… Lipnický hrad… Po obědě bylo v plánu dobytí hradu Lipnice, což se díky našemu hojnému počtu úspěšně zdařilo. Některým dobyvatelům se jako nejzajímavější zřejmně jevily místní průvodkyně, tak s nimi strávili převážnou část doby, kterou ostatní věnovali zevrubné prohlídce všech zákoutí volně přístupného hradu. Pravděbodobně s nimi důkladně rozprávěli o historii hradu :o) Další zastávkou mělo být muzem Jaroslava Haška, to bylo bohužel z technických důvodů zavřené. Tak jsme aspoň prohlédli sochu Dominika (pardon Jaroslava:) Haška a vyrazili zpátky na základnu.

Ne, nebudu psát, že večeře byla opět skvělá, protože už snad všichni čtenáři pochopili, že místní kuchyně je jedním z velmi světlých bodů naší n-dovolené. Dnes večer konečně došlo na odložený vyplavený táborák z pondělka. Tak si běžím naostřit klacek a hurá na buřty ;-) 

Ivoš – středa:
Celý tady ten nenapodobitelný kus skalisek, vod, luk a lesů má jednu výhodu. Každý si tady najde svůj kout nebo koutek a tam se cítí přesně tak, aby mu bylo rajsky. Šílenci šílí na lanovce (jsem jeden z nich), paní s pánem dlouhé hodiny povídají v zákoutí mezi chatkami, další šplhají po skalách, jiný brázdí lom na pramici. Já jsem si dnes oblíbil vzdálenější část lomu, která tvoří téměř samostatný lom a s hlavní lomem „lanovkových šílenců“ je spojen poměrně úzkým průplavem. Právě sem si chodím povídat s drsnými skálami drsným způsobem, kterému se říká bučení, kvílení, chrapění, vrčení… prostě strašení. Spolehlivým prostředkem, jak tohoto dosáhnout, je didgeridoo. To je taková eukalyptová roura vydlabaná termity v děsivých útrobách Austrálie. I útroby českého lomu dovedou být strašidelné. Stačí zakvílet do roury a hned vám skála odpoví. Jak se do skály kvílí, tak skála odpovídá. Čím absurdnější zvuk roura vydá, tím fantasknější odpověď skála pošle zpět. Moc krásný dialog. Až s podivem, kolik zájemců o kvílivé dialogy se mezi naháči najde.

Zpět ale do reality našeho tábornického života, kterým jako každý den vládne stále dokonalejší sjíždění zběsilé lanovky. Zážitek z jejího absolvování je nenahraditelný. Snad nejmučivější je okamžik před spuštěním. I starší mazáci se soustřeďují, sbírají hlavně psychické síly k odrazu do vzduchoprostoru, který ne náhodou připomíná horskou dráhu. A dole? Jeden vytvoří při dopadu vlnami rozevřený paví ocas, druhý připomíná vodního lyžaře, další zase vzedme svým tělem vlnu jako na móři.

A už je tu Martička. Táhne za sebou hrnčířský kruh, zapojuje a holčička už krouží a krouží a za chvíli už má mističku a za ní kluk zase hrníček a ty se pak suší v bedýnce a zítra si do nich možná už nalejou čajík. A Petr s těma klávesama. To je teda trefa! Nahýho psa a klávesy v podpaždí a už válí Ježka, Zmožka, Olympiky a všichni sednou na pozadí a poslouchaj, a snad i ty skály, co umí s tou rourou jen kvílet musí uznat, že takovouhle muziku tenhle kout Vysočiny ještě neslyšel. Tak já už jdu poslouchat ne jen přes stěnu, ale musím už konečně toho kluka, který před léty všechny tyhle perfektní tábory vlastníma rukama pro nás začal, poplácat, a než nám zase pláchne za kozama na tu svoji farmu, tak s ním cinknout aspoň pár těch slivoviček.

A taky do tý pěkný sauny, ze který se skáče přímo do lomu a k táboráku, který už čmoudí nahoře na skále a pak zase na slivovičku a Život je jen náhoda. A pak už asi zase bude budíček. 

Hraje se turnaj Statek Ve světnici čtvrtek: Zvuk volání na snídani se mi zařízne do hlavy, otevírám oči, kouknu na hodiny. Devět. Soukám se pomalu ze spacáku, venku počasí nicmoc, snad bude líp. „Dobré jitro, dobrou chuť“, vcházím do jídelny. Snídaně to jistí. Měním světlou housku za celozrnnou, u našeho stolu se už rozepisují hráči na pinpongový turnaj. „Kdo hraje s Romanem?“ „Hmmm, tak ten teda nemá šanci.“ Jenže Roman má večer odjíždět, tak kdoví jak to nakonec dopadne. Jirka se Soňou hrají proti sobě, prý aby měli jistotu, že z jejich chatky alespoň jeden postoupí. Tabulka výsledků se pomalu zaplňuje, většina ranních tipů na výsledky nevychází. Propinkáváme se až do oběda, počasí vytrvale trucuje.

„Ve čtrnáct patnáct sraz na parkovišti, pojedeme na Michalův statek.“ Informuje všechny Petr. „Tak ve čtrnáct nebo v patnáct?“ „Já mám ňákej statek?“, následuje smršť dotazů. Skládáme se do aut, řadíme se hned za branou, Petr nahazuje navigaci a kolona se dává do pohybu. Při průjezdu skrz vesničky za Světlou budí naše kolona zaslouženou pozornost místních: „To už se vdává ta mladá od Pláteníčků? Tak to asi musí…“

Ve stodole Maso, masíčko… Michalův Statek v Pohledi je fakt stylovka: „Tato lomenice jest znovu vyzdvižena skrze tesaře Slávka Slabíka ze Světlí nákladem obce Pohleď v létu 2001 dne 27. máje v tu neděli před sv. Janem na paměť rodu Michalů jenž zde coby nejstarší již roku 1591 a po čtyři věky usedlý byl…“ Náš průvodce, starosta a hospodář v jedné osobě je taky stylovka. „Tady to uzené tady visí třetím rokem a pořád je to k jídlu, akorát stačí oškrabat tu plíseň, odrolit to ohnilé…“ Je k nezastavení. Ze statku se přesouváme do funkční expozice místní hospody, kde posloucháme volné pokračování výkladu o tom jaké to bylo: „…když eště nebyla elektrika, natož pak ty mobily, co nás furt otravujou, že máme kdovíkam kvaltovat. To je přeci naprd, uznejte…“ Musíme se zvednout a vyrazit, jinak nestihnem večeři. Ten pán totiž může povídat pořád dál a dál a pořád dost dobře…

Světlá, skoro pět. Většina obchodů právě zavíra, taže smůla. „Jenom zkusíme někde koupit něco na zub na večer a pofrčíme zpátky, ať neprošvihnem večeři“, plánuje Petr. Místní samoobsluha sice připomíná film „U snědeného krámu“. Není co řešit, nabídka jasně určuje poptávku, za pár minut jsme venku. Cestou ke kašně, kde parkujeme, narazím na Myšáka a spol, Filip s upatlaným trikem a kornoutrem zmrzliny v kombinaci zářivě modrá-oranžová je spolehlivě nepřehlédnutelný: „Hele, tady maji Šmoulovou, už mám třetí! Dáte si taky?“ Mnoooo…, tak tuhle si teda nedám. Cukrárna je dost velkým lákladlem, vybírám poněkud klasičtější kombinaci, líně se loudáme směrem k autům, konečně vylézá sluníčko, zmrzlina pomalu protéká mezi prsty, takže kašna a filipovo triko se hodí… :o) Zbytek sestavy namísto degustace místních cukrářských výrobků volí ochutnávku místních historických pozoruhodností.

Světlá n.Sáz.: radnice Světlá n.Sáz. Světlá n.Sáz.: zámek Vítěz turnaje (vpravo) Na základnu přijíždíme včas, z kuchyně už nás vyhlížejí, tentokrát je večeře v čínském stylu, po zmrzlinovém předkrmu to vypadá, že to tady poprvé nedojím. Myšák mě naštěstí zachraňuje: „Myslíte, že bych si moh' ještě trochu přidat?“

„Nezkusíme zas lanovku? Richard s Jirkou jí před obědem pořádně napnuli, tak to pojede jak po másle,“ snaží se ostatní přesvědčit Petr.
„Jo! Kdo dojede nejdál.“ Už to zase sviští. Tentokrát se přidává i Richard. Soňa dělá rozhodčí. Taknějak podle očekávání nejdál dojíždí malej, ale šikovnej – Honza. Neskokani prozměnu pokračují v patlání hlíny. Už jim to fakt dost dobře jde.

„Hele, tak se tady mějte, my už musíme,“ loučí se Roman, odváží Honzu se Soňou. My, pozůstalí se přesouváme do jídelny a vyhlašují se sportovní výsledky. Nejmenší Martin si užívá svých pár minut slávy, šáňo teče proudem. 

Jirka: Ve čtvrtek jsem si konečně doopravdy vychutnal zdejší saunu. Ne že bych tam nebyl denně, ale říká se kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, a já mnohdy věnoval večerní čas téhle kronice. Tentokrát ovšem pojal své dílo ve velkém stylu, a dal mi tím na saunu čas :-) Večerní n-debaty pod hvězdami, tomu říkám atmosféra…

Velká námořní bitva :-) Konečně sluníčko Dáma přes palubu! V pátek ráno k nám zavítalo krásné slunečné počasí, a všem se po předchozích zamračených dnech zlepšila nálada nejméně o 300%. Hned po snídani se vrhli na trávník, na vodu s lodičkami i bez, a vůbec obsadili každičký kout základny, kde se člověk může cítit fajn. I já jsem, po technickém dokončení čtvrtečního oddílu kroniky, vyrazil na lodičce napříč jezerem, vzápětí mě hladina přivítala jako plavce, a krátce nato jsem se na ni snesl z naší skvělé lanovky. Všude se však rozlézala líná atmosféra horkého dne ke konci aktivitami nabité dovolené, nejvíc lidí bylo vidět vleže na trávě, a tak i já jsem nakonec snížil otáčky, a prostě jen vstřebával pohodu. Vánek mě i s lodí zvolna popoháněl po tiché hladině, slunce vypékalo moje tělo od hlavy až k patě, a já znovu a znovu obdivoval všechny ty malebné skalní scenérie, které areál základny nabízí.

Polední čas přinesl pád jednoho z mých starých předsudků – totiž toho o nepoživatelnosti špenátu: Kdysi postrach školních jídelen, a hle – v Lipnické verzi se ta zelená hmota s uzeným masem docela dá jíst. Také se nám obměnilo osazenstvo, když jedna rodina odjela a jiná zas přijela; škoda jen že jsme tím přišli o nejlepšího hudebníka jakého jsme tu měli.

Večerníček Vysílá N-televize… Odpoledne se pak táhlo stejně líně jako první část dne. Z významných mezníků této etapy musím zmínit především první a jedinou jízdu ženy na naší adrenalinové lanovce, kterážto událost proběhla hladce, bez dlouhého váhání a bez vřeštění, jaké bývá za podobných okolností obvyklé. Jezdili i další borci, z nichž někteří si právě závěrečný den pobytu vybrali pro svoji premiéru. Dále se nám málem potopila jedna loď přímo v přístavišti, ale pomocných rukou bylo i tentokrát naštěstí dost, takže materiál ponechaný napospas hlubinným potápěčům budoucnosti zůstal omezen jen na jedinou kladku z lanovky.

Zároveň s vodní i suchozemskou rekreací pak probíhala i příprava na večerní soutěž – po obědě totiž Petr konečně odhalil roušku tajemství obestírající pojem „N-televize“ v táborovém programu, a nesmlouvavě nás všechny dostrkal k účasti. Utvořily se pracovní týmy menší i větší, sehrané i spíše náhodné, a během odpoledne se v různých odlehlých zákoutích areálu potají vymýšlely a zkoušely pořady do večerního programu.

Dialog… Půlnoční lanovka Vysílání bylo zahájeno krátce po večeři, na trávníku u volejbalového hřiště, za hlasitého hudebního doprovodu nějaký ten kilásek vzdáleného rockového festivalu v Lipnici. Hlasatel v křesle uvedl postupně Teleshopping, Chcete mě, Večerníček, Zprávy, soutěž Hádejte kdo jsem, Taxík, a Uvolněte se, prosím (snad jsem na nikoho nezapomněl). Všichni přítomní se vystřídali jak ve „studiu“ tak i v publiku, a zábava to byla dobrá. O něco později pak došlo na celotáborové hlasování pro jednotlivé pořady (tajnou volbou – vhazováním papírků do Telekýble) a předávání cen. Docela mě překvapilo, že se náš team umístil na jiném než posledním místě ;-)

Večer proběhla malá štěkavá konverzace mezi trubkou zavnou didgeridoo a přítomným čtvernohým účastníkem, pak ještě sauna… A ještě po sauně speciální, závěrečné a neopakovatelné, noční jízdy na lanovce (nebojte, utopila se jen jedna baterka). No a zítra se už jede domů. Škoda že tak brzy – i když malou kompenzací je to, že se ještě večer stihlo počasí opět zkazit. Větru ani dešti se zkrátka poručit nedá. 

A poslední střípek do mozaiky, doplněný až po půldruhém roce jako vzpomínka, je k vidění zde vpravo. Tento videoklip natočili po kouskách vlastně všichni, kdo měli na Lipnici s sebou foťák, na finální střih si ale dlouho počkal.

Zde uvedený náhled má s ohledem na délku velmi omezenou kvalitu, ale pošeptám vám jedno tajemství: Kdo opravdu hodně stojí o lepší obrázek, ať si klikne pravým tlačítkem sem a zvolí „uložit odkaz jako“ (soubor .avi, 16MB – nestahujte to, prosím, zbytečně), vzhledem k věčným potížím s kompatibilitou přehrávačů ale neručím, že to opravdu přehrajete… 

Pokračování někdy příště…