Blíží se závěr letošní sezóny Pražského n-plavání v Holešovickém bazénu, kde poslední tempa před prázdninami uděláme skoro přesně za měsíc, což je myslím vhodná chvíle k malému ohlédnutí a zamyšlení. Letošní sezóna je již druhá v podání našeho tříčlenného dobrovolnického týmu, tradice samotného plavání je zde ale o poznání delší. Jak vlastně toto plavání funguje, s jakými problémy se potýká, a jaká budoucnost na něj čeká? Následující řádky jsou částečně sondou do zákulisí Pražského plavání, částečně inspirací pro naturisty v jiných místech, a částečně i jakousi zprávou o hospodaření, která by naše příznivce nejpíš měla zajímat. Jde totiž o úvahy, jak dál…

Naturistických hodin v krytých bazénech není v naší republice mnoho, přesto je v tomto naše hlavní město tak trochu kuriozitou. Je to smutné, ale v miliónové metropoli s desítkami krytých bazénů se dosud nenašel ani jediný osvícený provozovatel, který by ve svém bazénu naturistické hodiny zavedl. O příčinách tohoto stavu se můžeme jen dohadovat (možná dokonce v takto lidnatém centru působí n-menšina ještě „menším“ dojmem). Nejviditelnějším dokladem existujícího přístupu k naturismu se v uplynulé sezóně stala reakce vedení aquaparku na Barrandově, které po velice slibné Mikulášské akci (uspořádané ve spolupráci s námi, dokonce z popudu samotného aquaparku), o další n-akce již nejeví zájem; přednost dostává textil 7 dní v týdnu.

Naturistické plavání v Praze se proto již řadu let ubírá tou „trnitější“ cestou, která spočívá ve svépomocném (a pochopitelně naprosto neziskovém) organizování každotýdenních seancí, v prostředí hodinového komerčního pronájmu celého bazénu. Pokud vím, o stejném řešení sice naturisté na několika místech republiky čas od času uvažují (v Brně se to před pár lety i rozběhlo, bohužel s vysokou ztrátou), ale nikde toto doopravdy stabilně nefunguje – snad jedině s výjimkou klubových akcí Sdružení Naturistů Ostrava (donedávna SČSN).

Naproti tomu v Praze se plavání díky relativně stabilní klientele již delší dobu drží, a po skromných začátcích kdysi na Pražačce, i několika letech v podzemním „bunkru“ přátelského, leč značně zchátralého bazénu Sokola na Vinohradech, se díky zvolna rostoucí návštěvnosti letos konečně dostalo do důstojného prostředí nově opraveného „plnokrevného“ bazénu. To ale neznamená, že by Pražské plavání nenaráželo na menší či větší problémy.

Vynechám-li poněkud unavující každotýdenní práci s prodejem vstupenek, informováním nových návštěvníků a hlídáním dění na bazénu (tady musím opět smeknout před naším předchůdcem P. Malínkem, který toto dokázal řadu let zvládat úplně sám), věc se v podstatě točí kolem výběru vhodného bazénu, a dále jeho zaplacení – tedy ekonomického rizika.

O shánění vhodných prostor by mohl vyprávět Petr – přestože je takových objektů v Praze zdánlivě nepřeberné množství, k n-plavání se většina moc nehodí. A nejde zdaleka jen o ony omílané výkladní skříně až na ulici. Máme zde bazény neúměrně drahé, příliš malé či velké, časově příliš vytížené, s vedením různým způsobem naturismu nepřejícím, případně určené pro neustálý T-provoz bez možnosti pronájmu. Je třeba zvažovat i místo a dopravní dostupnost – zhýčkanost Pražáků v tomto ohledu je také poněkud specifická.

Ekonomická stránka věci je ale možná ještě méně příjemná. V podstatě platí, že cena ekonomického pronájmu vždy více či méně převyšuje výnos z běžného vstupného pro veřejnost, takže pak naše „naturistické“ vstupné zákonitě musí být vyšší. A to tím spíše, že nejsme žádný uzavřený klub. Naše plavání je otevřeno široké naturistické veřejnosti (protože jsme přesvědčeni že je to tak správné), což pochopitelně vede k silně kolísavé, nepředvídatelné návštěvnosti, kterou je třeba při kalkulaci také zohlednit. Nemusím snad ani dodávat, že cílem je pouze beze ztráty uhradit pronájem bazénu, žádný finanční zisk tady nevznikal a nevzniká.

Návštěvnost n-plavání v průběhu roku je nevypočitatelná věc, na kterou bezpochyby působí spousta různých faktorů. Nikoho jistě nepřekvapí, že dva dny před Štědrým dnem, nebo týden před letními prázdninami (kdy slunce ještě i večer vypéká venkovní n-pláže), bude návštěva v bazénu slabá. Působí jednorázové události (jedna hodina nám odpadla kvůli technické poruše na zázemí bazénu, jednou se zas v sousední hale konalo jakési sportovní utkání, a řada návštěvníků vlivem způsobemého dopravního kolapsu na bazén vůbec nedorazila), působí zimní chřipky, školní prázdniny, i mnohem hůře odhadnutelná jarní únava, či jakési zcela záhadné další faktory…

Svůj podíl má jistě i konkurence dalších n-akcí, plavat pár dní po Babylonské n-párty není jistě nejlepším receptem na plný bazén, a konkurenci máme i blíž: Někteří Pražáci pravidelně dojíždějí do aquaparku ve Slaném (tamní n-plavání je výhodnější cenově a vybaveností areálu, což je bohužel ale vyváženo špatnou dopravní dostupností – i přes vzdálenost pouhých 30km od okraje Prahy nás absence večerních návratových spojů nutí cestovat auty, což je ekonomicky a potažmo pak i organizačně schůdné jen pro větší sehranou partu či rodinu).

Abychom se v divokých vodách kolísavé návštěvnosti u nás v Praze aspoň trochu vyznali, musíme pustit ke slovu statistiku. Ta nám prozradí, že v jarních měsících dochází pravidelně k viditelnému poklesu – asi nic překvapivého. Už v sezóně 2005/6 náš předchůdce P. Malínek takovému vývoji čelil, a byl dokonce nucen operativně zvyšovat vstupné (tehdy o 10Kč). Námi organizované sezóny 2006/7 a 2007/8 jsou v jistém smyslu velmi podobné: Jakmile koncem září zafouká ze strnišť, bazén zaznamená příval návštěvníků (průměrně kolem 27 lidí) a tím i solidní výběr vstupného (kolem 120% ceny pronájmu), což s výjimkou vánoční pauzy přetrvá až do začátku nového roku. Vzniklá rezerva však nekončí v našich kapsách – kdepak! Později dojde doslova „ze dne na den“ k náhlému zlomu (snad je to moment, kdy zbytky letní kondice, trpělivost, i různá předsevzetí definitivně berou za své), návštěvnost klesne o třetinu, a výběr vstupného dokonce o celou polovinu (tady se promítá i skladba návštěvníků – slevy pro vytrvalejší důchodce, permanentky, děti zdarma apod.) Pokud všechno klapne, bilance je na konci sezóny nulová (nepočítaje v to některé nezaúčtované výdaje, jako je například propagační cesta po lokalitách, které jdou čistě z naší kapsy).

A teď se dostáváme k tomu zajímavému. Ta čísla jsou až nečekaně stabilní – je to skoro k nevíře, protože není pravdou že by chodili stále ti samí lidé, pokaždé máme řadu nových či jen příležitostných tváří – přesto jsou čísla mnoho týdnů po sobě jak přes kopírák. Dokonce i meziročně – návštěvnost, finanční bilance, velikost toho zmíněného jarního propadu v obou ukazatelích, všechno sedí skoro navlas. Ale je tu jeden zásadní rozdíl: Letos k onomu propadu došlo o dva měsíce dřív. Zatímco vloni jsme se těšili dobré návštěvě až do poloviny dubna, takže jsme si mohli dovolit štědře dotovat výhry v našich občasných soutěžích, na rozloučenou dát všem našim věrným jako dárek volný vstup na poslední hodinu, a také i uvažovat o větším bazénu místo tehdy přeplněných Vinohrad – letos strádáme už od začátku února, Holešovický bazén zeje prázdnotou (o zvýšení DPH od nového roku ani nemluvě), a nad celým plaváním se vznáší tichá hrozba sice nevelké, ale přece jen už ztráty.

Neradostný vývoj návštěvnosti staví otazník k úvahám o příští sezóně. Ceny pronájmů rok od roku rostou, takže vstupné by i při dobré návštěvě asi stejné nezůstalo… Kdybychom ale měli naši kalkulaci udělat podle letošního druhého pololetí, musela by vstupneka místo současných 100/80Kč stát až 150/120Kč, plus k tomu ještě meziroční zdražení pronájmu. Je otázkou, kolik lidí by za takovou cenu ještě přišlo. Hledání levnějšího bazénu (pokud by se vůbec zdařilo) by patrně zas vyústilo v horší dostupnost a stísněnější prostory, než máme nyní na Holešovickém výstavišti, což by při podzimním návalu mohlo být opravdu hodně nepříjemné.