Na zářijovou služebku do Pafosu se mi moc nechtělo. Předpověď počasí pro Čechy hlásila konečně léto, děti měly dokonce odložený začátek školy a navíc ani reference naturistů o pravoslavném Kypru moc neslibovaly – i když mravy tam už díky turismu nejsou úplně svázané, přece jen oficiální nudistické pláže dosud neexistují.

Dorazili jsme v šest ráno, a první kroky nás suchozemců vedly samozřejmě k moři. Pafoská promenáda byla skoro opuštěná, teprve se začalo rozednívat, ale i v tuto časnou hodinu se našlo pár turistů, kteří si chtěli užít každou minutu své dovolené a už vyrazili na pláž. Koupali se samozřejmě v plavkách. Později jsem přímo vedle přístavní promenády viděl na molu dvě děvčata nahoře bez, jedna měla dokonce tanga, ale mužská část si všude tradičně libovala v šortkách. Doufal jsem, že přece jen najdu někde klidný kout stranou civilizace a nebudu muset trpět v textilu. Jednou jsem vlezl do hotelového bazénu, ale byla to hrůza, voda byla jako ve vaně a navíc plavky, to nešlo.

Cestou z Pafosu na sever: Vyhlídka na ztroskotanou ruskou loď

Vyrazil jsem proto dopoledne po pobřeží směrem na sever od přístavu po širokém upraveném chodníku. Po několik prvních kilometrů jsem měl po pravé ruce plot ohraničující oblast antických vykopávek, skoro nad sebou pálící slunce, před sebou dlážděný chodník a po levé ruce moře .. a bohužel ostré a drsné skály. Cesta nebyla příliš frekventovaná, tu tam přece prošlo pár chodců, ale moře mě stejně moc ke koupání nesvádělo – když jsem občas sešel z cesty, docela jsem se na ostrých kamenech bál o boty a představa nechat sebou ve vodě ještě smýkat po tomhle struhadle vlnami mě dost odrazovala. Tak jsem minul maják a posléze došel na konec plotu a k první hezké písečné pláži. Tak, jako většina ostatních zátočin, které jsem potom viděl, byla však upravená a obsazená civilizací – velice vhodná pro textiláka, který hledá koupání v klidném a příjemném prostředí, ale pro našince to nebylo ono.

Stranou civilizace: Opuštěná pláž

Pláž: Písek, skály, vlny, řasy …

Skalnatá zátoka: Vlnobití

Tak jsem pokračoval celé dopoledne asi tři hodiny, chodník záhy skončil a byl nahrazen užší pěšinou jen místy přerušenou pláží hotelového nebo apartmánového resortu – vypadá to, že pobřežní zástavba v oblasti se rozjíždí. Většina pobřeží je zatím liduprázdná, minul jsem několik krásných opuštěných zátočin, ale na koupání mi žádná nepřipadala bezpečná, všude byly ty drsné skály a vlnobití, navíc kolem hotelových pláží byly rozestavěny dvojjazyčné tabule varující před mořskými proudy, viděl jsem snad jednu dvě celkem vhodné písčité pláže, které by snad přicházely v úvahu, i když úplně prázdné nebyly, ale minul jsem je. Mimo to bych málem zapomněl na řasy – byly skoro všude, vedle upravených pláží byly shrabané na obrovské hromady. Možná jsem nedošel dost daleko, podle internetu by mezi Coral Bay a St. George Island mělo být množství opuštěných zátok, některé dokonce s kousky písčitého břehu, ale to už není na pěší výlet z Pafosu, musel bych dojet aspoň do Coral Bay autobusem. Takhle jsem dost uondaný našel u jedné osady autobusovou zastávku a vrátil se do Pafosu (btw jízdenka za 1E, celodenní za 2E).

Další den jsem se rozhodl projít pobřeží na druhou stranu. Pobřeží mimo hotelové komplexy nebylo ani moc děsivé, písčité zátočiny byly střídmě navštívené a přívětivé – pro textiláky, to jen na hotelových plážích se hoteloví hosté grilovali na hotelových lehátkách pod hotelovými slunečníky u hotelových bazénů .. ó hrůzo! Některé odvážné dámy dokonce po padesátce došly k názoru, že je nikdo neokoukne, a sundaly si vrchní díl plavek :-/ Došel jsem až za místní malý aquapark, kde se civilizace zvolna rozpustila do přírodních pláží s malými bary a pak úplně skončila dlouhou oblázkovou pláží .. jenže u hromady kamení s buldozery a varovnou cedulí, že dno prudce klesá do hloubky, navíc z vody trčely kusy betonu s železnou armaturou a ve vodě opět plavalo spousta řas. Kdepak, tudy opět cesta nevede.

Pafos: Pláž civilizovaná

Pustina: Kameny, řasy a varovné tabule

Prozkoumat vzdálenější okolí města jsem pak zamýšlel pomocí autobusů, které tam jezdí docela dobře, ale první den jsem se chtěl vydat na Afroditinu skálu, kam autobus jezdí cca 5× denně a poslední vyjíždí dost časně odpoledne, takže když jsem zjistil, že mi v 11 hodin ujel předposlední, rozhodl jsem se půjčit si auto. Prošel jsem několik půjčoven, abych nakonec uvěřil, že nejkratší doba výpůjčky jsou opravdu tři dny :-D a protože jsem chtěl posléze projet poloostrov Akamas, nepříliš šťastně jsem si proti hotelu Alexander za 115E půjčil na tři dny Suzuki Vitara, s plátěnou střechou, která nešla nasadit, a s pravým okénkem, které nešlo stáhnout (mimochodem jezdí se tam vlevo). Den předtím mi nějaký chlapík u autobusového nádraží vrazil do ruky vizitku Savvas & Son Car Rentals s tím, že u něj můžu mít auto za 30E na den, ale podobným naháněčům nevěřím, tak jsem šel dál .. bylo by to bývalo asi o něco lepší. Jen na okraj, některé půjčovny, například Cy-Breeze, nabízejí za příplatek 2E plné pojištění (jinak spoluúčast 300–500E) nebo pojištění podvozku a čelního skla, tahle konkrétně jako jediná půjčí auto i na dva dny, ale ten den byli vybraní, zbylo jim jen pár dražších aut (50–70 na den), chtělo to zabukovat pár dní dopředu. Doplním možnost půjčení skútru cca za 15–20E, podle kubatury, na naše papíry M do 50ccm půjčí většinou ochotně i o trochu silnější mašinku.

Liduprázdné pobřeží: Pohled od Afroditiny skály na východ Petra tou Romiou

Jedna z hlavních turistických atrakcí Afroditina skála neboli Petra tou Romiou (Řekova skála), kde podle pověsti Afrodité vystoupila z moře, je asi 25 km na východ podle pobřeží. Podle pověry když jí žena obeplave, umaže jí to vrásky. Při naší návštěvě bylo kolem ní asi 20 koupajících se, jinak v podstatě celé pobřeží bylo do nedohledna liduprázdné. Jen proto, že jsem kolegu, se kterým jsme si tam vyjeli, nechtěl tahat moc daleko pěšky, poodešli jsme jen pár desítek metrů a z ohledu za okolí jsem si vzal aspoň tanga, ve kterých se to dalo vydržet. Pláž byla neobvyklá, z poměrně velkých valounů, které v příboji dost hlasitě rachotily, zvuk byl zřetelně slyšet i pod vodou, když jsem plaval na znak.

Adonis Bath Další den byl ještě lepší, to jsme už jeli čtyři. Plánoval jsem objet celý Akamas, ale jak to bývá, stihli jsme toho míň. Zamířil jsem nejdřív na Adonisovu lázeň (Adonis Bath), což považuji za jeden z vrcholů mé návštěvy Kypru. Netrefil jsem správnou odbočku a dojeli jsme tam poměrně rozbitou prašnou cestou z druhé strany (nebýt cedule, že cesta je vhodná pro všechny vozy, tak jsem to asi otočil), trochu mě překvapilo vstupné 9E, o kterém jsem se nikde nedočetl, a trochu rozmrzelý jsem zjistil, že je tam právě návštěvou výprava Němců na čtyřkolkách (cestovky a půjčovny pořádají různé safari na Akamas), ale nakonec se vše v dobré obrátilo, výprava po chvíli odjela a jezírko zůstalo jen naše. Jedná se vlastně o dvě jezírka nad sebou s malými vodopády, voda byla chladná a mírně vápenatá, takže jsem dokonce mohl ve vodě sundat plavky a odložit je na břeh mezi kořeny ještě než čtyřkolkáři odjeli. Zaplavali jsme si pak i v horním menším jezírku, kde nebyl vůbec nikdo.

Potom jsme omylem dorazili ke klášteru Agios Neofytos, který jsme z nedostatku času chtěli pominout, ale pak jsme byli rádi, že jsme ho viděli, a rozjeli se na severní pobřeží poloostrova, abychom se podívali na tamní pláže a Afroditinu lázeň, kde se ovšem již koupat nesmí (okolí se pokoušejí vydávat za botanickou zahradu). Pak jsme opět z časových důvodů zavrhli původní plán projet Akamas zpět divočinou po prašných cestách a vrátili se po asfaltce, prohlédli si kostel a roztomilou kapli Agios Georgios a konečně zamířili na Lara Beach, jedno z mála opravdu doporučených míst pro naturisty.

Lara Beach: Severní zátoka

V půjčovně mne před Larou varovali, dokonce mi v podstatě zakázali tam jezdit, ale cesta nakonec nebyla tak hrozná, potkávali jsme celkem běžně obyčejné silniční vozy. Bohužel (nebo naštěstí) jsem netrefil správnou odbočku na jižní pláž, odbočil až podle cedule k Želví zátoce (Turtle Beach), a dojel ke svému úžasu na menší parkoviště u pláže severní. Takovou návštěvu jsem tu nečekal, ovšem nebylo jí divu, pláž je opravdu jedinečná a nádherná, čistý písek a povlovné dno, ještě dvacet kroků jste v moři ani ne po pás. Ovšem bez plavek to zase nešlo, místo bylo byť řídce, přece jen obsazeno textiláky a to dokonce s dětmi. Posléze jsem zjistil, že jako n-pláž je doporučena severní část, kde opravdu nikdo nebyl, ovšem netuším, jestli je tam stále ten písek. Díky její odlehlosti a jedinečné písčitosti na pláž připlouvají zelené želvy, které tu kladou vejce, po pláži jsou pak nad jejich hnízdy ochranáři rozmístěny ochranné klece s cedulkou jako v hotelu Do not disturb! – Nerušit! :-)

Túňka Avakas: Sprcha Poslední den jsem se chtěl stavit v kaňonu Avakas nedaleko od pláží Lara, který také stojí za vidění. Odbočil jsem z pobřeží, po několika kilometrech jsem auto nechal na malém parkovišti a údolím jsem (kolem cedule, že zejména za dešťů je vstup na vlastní nebezpečí) vystoupal do úzké skalní soutěsky. Zážitek to byl monumentální, skalní stěny se pár metrů od sebe tyčí do výšky několika desítek metrů, na jednom místě mezi nimi visí zaklíněný mnohatunový balvan, ticho rušilo jen občasné zapleskání holubích křídel a zurčení slabounkého potůčku na dně. Asi v polovině soutěsky prší z kořenů stromu slabounký deštík, pod kterým jsem se osprchoval, pak jsem prošel až na horní konec, kde potůček vytváří malou tůňku, u které jsem se aspoň opláchnul, a pokračoval ještě kousek výš, dokud mi to terén dovolil, a nelitoval jsem, zahlédl jsem několik velikých ještěrek a pak narazil dokonce na stádo koz, bůh suď, jestli domácích nebo divokých. Stezka se zvolna tratila a údolí bylo čím dál divočejší, takřka zatarasené balvany a sutí, takže jsem se asi po kilometru nakonec obrátil nazpět. Dodal bych, že jelikož na parkovišti jiné auto nebylo, troufnul jsem si jít nahý, což v tom vedru bylo víc než příjemné, jen sarong jsem si nechal po ruce, na sestup jsem si ho pak ovšem raději oblékl a opravdu pod soutěskou jsem potkal jednu rodinku na výletě.
Kaňon	Avakas	Soutěska
Kaňon	Kozlík Kozy	Kaňon

Pak jsem zamířil na jižní želví pláž Lara, podle satelitního snímku jsem tentokrát odbočil už k restauraci u pláže, minul jí a po pláži dojel, kam to šlo. Nikomu to nedoporučuji, příště bych si dal práci najít trasu shora nebo nechal auto u taverny, protože cestou zpět jsem zapadnul do písku a vyzkoušel si, jak špatně se z toho vyjíždí, čtvrt hodiny jsem se tam mordoval a byl jsem rád, že jsem nemusel v hospodě škemrat o odtah. Byla to blbost, Vitara je slabá a nemá uzávěrku diferenciálu, jako ty ostatní auta, co se tam ale stejně pěkně hrabaly (správně gramaticky ta a hrabala). Ano, ani tahle pláž nebyla opuštěná, ale jen asi 5 aut, tentokrát žádné děti a navíc rozestupy přes 50m, takže konečně svoboda a pohoda a nádhera. Po opět dodatečné konzultaci s internetem jsem zjistil, že jako N je doporučován nejzazší kout pláže, kde je dokonce písek ještě jemnější, ale tato návštěva se stejně zapsala jako zlatý hřeb mého pobytu na ostrově bohyně lásky.

Lara Beach: jižní pláž Na pláži Lara Na Laře s Vitarou

Michal

.
.
.

(Ještě si neodpustím poznámku ad poplatek, Cordobka a pod. – projdu tady a občas tu za ty roky po mně zůstal příspěvek, článek či cestopis, a ty příspěvky, články a fotky sem nenaskákaly samy, nicméně nejsem ani člen klubu naturista.cz ani nemám jiný klub, takže uvedené fotografie jsou přístupné každému, ale v lepším rozlišení je neuvidí vůbec nikdo :-D (ne že bych se bál, že by to bylo někomu na škodu, to je jen malý humor na okraj, sice jsem byl odedávna proti volnému přístupu kde koho ke galerii, ale s tím elitářstvím za pět set jste to podle mne trošinku přeťápli :-D )