Padesátihaléře zrušili v roce 2008 a kdoví jak to bude s rušením padesátníků. To mě napadalo, vlastně celý život. Pro desetníky, dvacetníky, ale i čtyřicetníky jsou padesátníci tak akorát na fajfku a tabák…
Tak jsem se rozhodl udělat si takovou gruntovní zkoušku, jestli víc vydrží dvacetník nebo padesátník. Když jsem byl dvacetníkem, tak jsem se léta honosil svým denním cyklorekordem Žďár nad Sáz. – Anín na Šumavě. Mých 210 km/den odolalo opravdu dobrých několik desítek let.
Pak jsem se dozvěděl o PRADĚDU 180 mil. a to byla výzva! Coby čtyřicetník jsem zrušil svoje mladické rádoby rekordy a nastavil si laťku na tehdejší dobu proklatě vysoko.

Start Pradědu Praděd profil

PRADĚD 180 mil. je asi nejtěžší jednodenní cykloturistická jízda, která se v ČR jede. Obnáší od rána do večera urazit 290km, převýšit 4420m a to všechno hlavně vydržet.
Prvních 150 km je jakousi rozcvičkou, která přináší „pouze“ jakési pahrbky kolem Štítů a pro zahřátí 20tikilometrový stoupák Šumperk-Skřítek, kterým se dostanete o celých 600 m výše. Žertovná rozcvička přechází na 130. km v trhák, krvák, lomcovák, jak to kdo chce nazvat – prostě z Malé Morávky na vrchol Pradědu během 20km musíte překonat převýšení téměř 900m a nepomůže vám ani protekce strejčka na ministerstvu. Pocit na vrcholu je nepopsatelný a nevynahradí ho asi 100 osmnáctiletých prsatých naturistek.
Praděd vrchol Praděd detail Padák zpět na Hvězdu, Karlovu studánku je skvělý a pokud jste po tom stoupáku schopni opravdu pevně držet řídítka, tak je to nádherné svezení.

Tak, Praděda máme za sebou, jsme borci a teď jen tak jakoby mimochodem sešupneme do „Mejta“ a hotovo. To jsou takové naivní představy neznalců. Ve skutečnosti se už naplno projevuje únava z ujetých 170km a 2 stoupáky kolem Videl naznačují, že se neodvratně blíží krizovka. Letošních skoro 30°C ve stínu radosti nepřidá, černá mračna much kolem hlavy jen dobarvují začínající skepsi, celé tělo už mám ulepené od soli a potu.
Do Domašova to klesá, tak se dají relativně nabrat trochu síly. Na křižovatce Jeseník-Červenohorské sedlo kupodivu potkávám namakance z CYKLO-KLUBU BENDL, jejichž závodnické dresy i kola svítí na dálku. Zírám ně ně jako puk, protože jsem myslel, že s mým šourotempem jsem hluboce v propadlišti pelotonu. Dlužno dodat, že závodníci berou tuhle jízdu ne tak fatálně jako já. A mají nepoměrně víc natrénováno a jsou to vesměs dvacetníci…
Ale dost rozjímání, před námi je 3. krutokopec = Domašov-Červenohorské sedlo, který obnáší během 10km se převýšit o 460m. Silnice je rozpálené, stín tak na 10% trasy, k tomu šílení motorkáři, kteří si to kolem hvízdají aspoň dvoustovkou a jako naschvál nahoru dolu nahoru dolu… Z mého posledního Pradědu (2002) si pamatuju, že krizovka přišla až za Jeseníkama, tak s ostudným převodem 1/2 šlapu na úpatí stoupáku. Kofeinový nápoj mi místo pomoci dělá z pusy něco jako chemickou rozleptávárnu :-(.

Nejhorší ze všeho je, když vás nebolí stehna, záda, ruce, ale prostě z nějakého neznámého důvodu prostě nemůžete. No, po 180km jízdy by se nějaký ten pádný důvod našel, ale člověk je prostě uprostřed trasy, doprovodné auto je už beztak v cíli a první namakanci si už přiťukávají Bernardem. A já se tady plahočím ani ne v polovině „Červeňáku“, jako bych se potácel z hospody. „Kamo seš v ókeju?“ míjí mě nějací betelní borci ze štatlu, které okamžitě poznám jen podle těch 3 slov. Asi jim říkám, že z kopce už to budu zase kalit jako Roman Kreuziger, ale momentálně testuju nový styl jízdy. Betelní borci naštěstí mizí za serpentinou a já mám zase klid na to, abych vymyslel něco, jak se do setmění dostat do cíle. Zatím to vypadá, že ostudně lehnu někde na noc, nesplním limit dojezdu, který je do 21. hod. a místo oslavy padesátníka-vytrvalce si koupím fajfku a tabatěrku a budu stupidně vyhlížet důchod.
Nějakou zvláštní vnitřní silou se vydrápávám na vrchol Červenohorského sedla. Müsli kupodivu dodalo potřebné uhlovodany a končetiny se ani neklepají, ani nekřečují, záda nebolí, což v téhle výhni moc dobře nechápu. konsoliduju se padákem na Kouty nad Desnou. Z omylu posledního opozdilce pelotonu mě vyvádí jeden našinec, který mě po pár metrech předjíždí. Kolegu má kdovíkde a tak spolu padáme na Kouty, Loučnou nad Desnou. Tady se má někde odbočit na příšerně drkotakou silničku na Nové Losiny. Nacházíme ji, kolega nikde, tak se pouštíme do nových serpentin sami. Sice jsme už na samé hranici CHKO Jeseníky, ale stoupání tady je dobrých 250m. Naštěstí vesměs lesem, takže úplná smrt to není.

Padák Novými Losinami je ve znamení samého štěrku na silnici, takže nechám mého dočasného spolucyklistu pádit dolů samotného a sám na mém favoritu z roku raz-dva se střídavě kvílejícími brzdami se optarně spouštím na státovku k Jindřichovu a Hanušovicím. někdo tomu říká druhý (třetí, čtvrtý…) dech, ale tenhle úsek jsem zdolal až neskutečně lehce.
Červený Galaxy za mnou! Protírám si oči, abych se ujistil, že můj Favorit z r. raz-dva a já nejsme v propadlišti pelotonu, ale naopak jsme hrdiny, protože doprovodné auto je plné odpadlíků a jeho střecha plná jejich kol. Galaxy zahýbá přede mnou kamsi do dvora, vypadá to, že se dostanu aspoň k mé občance.
Auto cíleně zastavuje u hospody, kde už sedí většina žluťásků z CYKLO-KLUBU BENDL. Jeden z nich má před sebou palačinku a vypadá, že by chtěl, ale vnitřnosti nějak stávkují. Že by i žluťásky opouštěly síly? Já si dolívám vodu a mažu dál, protože do cíle je krutých 80km. Slunce je sice ještě vysoko, ale pravě tady za Hanušovicemi mě minule chytla krizovka. Tentokrát mě ale jízda s jen mírným stoupáním proti tady ještě malé řece Moravě blahodárně zklidnila a v téměř nepřetržitém stínu jsem srovnal myšlenky a začal věřit, že si pro diplom dneska dojedu. Morava mi dodala klidu i když jsem je obě u Horní Hedče opustil (řeku i zemi) a přes sem tam nějaký kopec kolek Králíků jsem si to až obdivuhodně rychle šinul do cíle.

Diplom na mě čekal v krabici, Bernard jeden taky padl a já mažu na večeři. Hrozně se těším do nočního Tesca na půl kila Vlašáku. Bernard na lačno mi udělal trochu čáru přes rozpočet, protože se mi po něm tak roztřáslo tělo, že mi bylo až na zvracení, ale diplom byl v kapse a chvilka klidu mě zase srovnala.
Půlnoční nákupy v Tescu mám rád. Vlašák byl zasloužený a chutnal fakt dokonale. Jedu na Opaťák přenocovat. Spím hned a jsem zvědav, jak se ráno budu motat se zatuhnutými svaly a rovnat záda. Ráno nic. Ani záda, ani ruce, ani nohy, ani poslední dobou zlobící achilovka. Prostě jsem vstal a šel si zaplavat. A aby toho nebylo málo tak jsem si z nedostatku jiné činnosti šel zaběhnout 4kilometrové kolečko kolem Opaťáku :-)

Praděd diplom Tak tomu říkám padesátník. Na fajfku a tabatěrku kašlu a zvu vás všechny na PRADĚD 180 mil. 2013!

Praděd 180 mil – diplom