Naše první Ada Bojana

Vložil M.Dr., 5. Září 2013 - 20:08

Letos jsme se rozhodli strávit dovolenou v nejjižnějším místě jadranského pobřeží bývalé Jugoslávie v naturistickém středisku Ada Bojana. A protože nemáme rádi kvaltování cestou, rozdělili jsme si ji na čtyři etapy:

Vyrazili jsme ráno 1. září a ve tři odpoledne jsme dorazili do kempu Levendula v Balatonakali, kde jsme měli rezervován nocleh v mobilním domku. Cestou jsme si dali výborný oběd (maďarská kuchyně je proslulá) a potkali jsme zajímavou dvojici – manžele z Vídně ve věku asi sedmdesáti let, kteří na společném bicyklu objížděli Maďarsko. Zaplavali jsme si v Balatonu, trochu jsme se slunili a prošli jsme se po místní promenádě. Pak už byl čas jít spát, protože druhý den nás čekala nejdelší etapa do Sarajeva.
Kemp Levendula je příjemný a klidný (až na to, že za hlavami ve vzdálenosti asi deseti metrů nám jezdily vlaky), jako zastávka na cestě dál nebo na víkend vzhledem ke relativně malé vzdálenosti docela fajn.

Druhého dne jsme vstávali ještě za tmy, protože jsme chtěli v Tihany stihnout první trajekt v 7:00 a chtěli jsme být co nejdříve v Sarajevu. Trajekt jsme nestihli, tak jsme objeli Balaton po silnici č.71 a pak jsme pokračovali na č.64 přes Simontornya a Cece a pak po místní okresce směr Paks a z ní jsme najeli na kvalitní novou dálnici M6, která vede na jih a někdy v budoucnu by měla navazovat na chorvatskou A5. Dnes ale končí u Mohácse a dál se jede po silnici směr Osijek. Tam dnes začíná chorvatský úsek. Ten končí na křižovatce s dálnicí A3 a z ní se zase sjíždí na hraniční přechod Slavonski Šamac – Bosanski Šamac. Pak je ještě asi 50 km úsek dálnice před Sarajevem (ale je vidět, že se intenzivně staví další úseky). Cestou jsme ještě obědvali výbornou pizzu v restauraci někde u Zenice a do Sarajeva jsme dorazili asi ve čtyři odpoledne.
V Sarajevě jsme chvíli bloudili centrem, než jsme našli objednaný apartmán v malé uličce Save Skariča a pak jsme se pustili do prohlídky uliček centra. Tato nás brzy zmohla, takže jsme ji ukončili večeří v jedné z místních pouličních restaurací, zapili Sarajevským pivem a šli spát.

Ne třetí den jsme měli naplánovanou nejkratší, ale zato nejhezčí etapu ze Sarajeva přes Foču, hraniční přechod Hum, nádhernou cestou vytesanou ve skalách kolem Pivského jezera a ještě hezčí silničkou přes Trsu do národního parku Durmitor na severu Černé Hory.

Ráno jsme si ještě udělali procházku kopcovitými uličkami Sarajeva s výhledy na město a vyrazili jsme. Cesta nám přes malou vzdálenost trvala dlouho, protože bylo potřeba každou chvíli zastavovat a fotografovat nádherné hory a cestu. Tak jsme přes sedlo s příznačným názvem Sedlo ve výšce přes 1900 m.n.m. dorazili navečer do kempu Razvršje u Žabljaku, kde se nám dostalo srdečného přijetí od majitele (káva, rakija) a po krátké procházce jsme šli do hajan.

Čtvrtý den jsme ráno vyrazili na procházku kolem Černého jezera, která nám trvala asi o hodinu déle, než jsme plánovali a tak jsme se rozhodli vynechat plánovanou cestu kaňonem Tary a Morači a jeli jsme přímo přes Nikšič a Podgoricu k moři. Taru a Moraču si asi projedeme cestou zpátky.
Do Ada Bojany jsme dorazili po pěti hodinách i s obědem asi ve čtyři odpoledne. Cesta z Ulcinje je značená výborně na každé křižovatce, takže jsme to našli bez problému, jen jsme konstatovali, že je to opravdu úplný konec světa.
Na recepci jsme dostali klíč od objednaného bungalovu a po rychlém vybalení jsme šli okusit moře. Po vykoupání jsme se chtěli projít po pláži a dojít až na konec Černé Hory, ale nepovedlo se nám to, ta pláž vypadá být nekonečná (asi jsme byli blízko, ale už jsme se museli vrátit, stejně jsme přišli až za tmy).

Tak teď odpočíváme po obědě druhý den pobytu a musím zaklepat na dřevo, že zatím nám tato dovolená vychází na jedničku. Počasí je tak akorát, slunečno, ani zima ani horko, bungalov je renovovaný, jen na skříních je vidět, že cosi pamatují. Večeře a snídaně zatím výborné formou švédského stolu. Trochu mě překvapilo, že každý má určený stůl, u kterého má sedět. My sedíme s velmi příjemným ruským manželským párem asi v našem věku, takže procvičujeme zapomenutou ruštinu ;-)

Kdybych měl náš zatím jednodenní pobyt charakterizovat jedním slovem, tak je to ticho. Spali jsme při otevřených dveřích na terasu, a i přestože jsem se několikrát probudil a nemohl usnout (můj obvyklý problém na novém místě), tak jediný zvuk, který jsem zaznamenal, byl nějaký hodně vzdálený jakoby tlumený výbuch (že by albánští vojáci?), ale jinak úplné ticho. Komáry jsme zatím zaznamenali jen dva, když jsme se vraceli z té neúspěšné výpravy na konec pláže, ale jinak nic.
Internet jsme zkoušeli dnes po snídani, viděl jsem připojených asi pět lidí s notebooky a tablety, tak to jelo dobře, i Google Maps a Skype bez potíží. Uvidíme večer, když zkusím odeslat tento blog.

Ada Bojana 5.9.2013