Přítel Milan Peterka se neklidně zavrtěl na plastové židličce zahradní restaurace. Popíjeli jsme třetí pivo a jazyky se nám zvolna probouzely k činnosti. „Hele, ty píšeš ty povídky a příběhy na internet, napiš taky něco o nudistech! V novinách se nic nedovím, v televizi teprv ne a počítač nemám, abych se podíval na jejich stránky!.“ Byla sobota a do termínu vydání dalšího povídání na blogu zbývaly dva dny. A protože jsem měl v hlavě prázdno a neměl jsem vůbec žádný nápad, o čem psát, zaznamenám zde mírně upravené přítelovo vyprávění:

Možná, že tento příspěvek mnozí z čtenářů, zvláště ti katolicky nebo maloměšťansky založení, budou kritizovat a odsuzovat. Pokrytecká morálka většiny obyvatel této země totiž připouští (a provozuje)přetvářku, nevěru, lež, podrazy, pomluvy, často i zlodějny a násilí, ale tak nevinnou věc, jako koupání bez plavek odsuzuje jako vysoce nestydatou a nemorální záležitost. Také jsem byl takový, vychován ve velmi šťastné, ale poněkud moralistické rodině. Svléknout se v dívčí přítomnosti bych snad nepřežil. Pamatuji se na případ z první třídy základní školy, kdy přišla lékařka do školy na tehdy povinné očkování dětí a já, protože jsem pod punčochovými kalhotami neměl trenýrky, jsem ztropil scénu, že se před děvčaty nesvléknu a holky musely odejít ze třídy, pak teprve mi pobavená lékařka dala injekci do stehna. V době dospívání byla pro mě děvčata tabu a představa, že by se mezi námi některá svlékla, byla nepředstavitelná a absurdní. Vím, že z dnešního pohledu je tato vzpomínka úsměvná. V době uvolněné morálky, všelijakých swingers party a podobných akcí snad neuvěřitelná. Pak jsem se s kamarády na počátku sedmdesátých let minulého století vypravil k Baltickému moři do tehdejší NDR. Byli jsme všichni zpočátku mírně šokovaní. Pláž, u které jsme stanovali, byla nudistická. Prchali jsme na vzdálenou pláž, na které bylo jen málo lidí,kteří používali plavky, ale zvědavost nás nakonec dohnala až na tu „naši“. Poznali jsme, že na koupání a opalování bez plavek není nic neslušného, že je to záležitost naprosto normální, protože koneckonců jsme všichni stejní. Přestože po písku pláže korzovala krásná děvčata, nikoho to nepohoršovalo a žádný blesk z čistého nebe neztrestal toto „hřešení“. Záhy jsme začali chápat, že jde o záležitost přirozenou, pohodlnou a také zdravou (což vám potvrdí každý lékař). Neškrtí vás žádné plavky, nic vás nestudí, nemusíte hledat žádné kabinky, lidé se chovali normálně, žádné erotické narážky či jevy jsem nezaznamenal. Začínal jsem pochybovat o nutnosti nepřirozeného, naučeného studu, patrně vtloukaného několik staletí všelijakými církvemi, až se nám vlil do žil natolik, že jsme začali považovat nenormální za normální a naopak. Oblékat se ke koupání do oděvu je překážející nesmysl a evoluce jej pozvolna začíná objevovat, nejprve miniaturizací plavek, po válce způsobily celosvětový skandál bikiny a pánské „adamky“, v šedesátých letech monokiny, později se i v našich končinách se začaly objevovat první pláže, kde bylo možno odložit plavky. Zprvu oddělené pánské od dámských- to se pochopitelně neujalo a brzy zaniklo- a posléze dokonce i komunistické úřady daly plážím v Praze u Šeberáku, ve Lhotě u Brandýsa nad Labem a u brněnské přehrady zelenou a tehdejší tisk značně podporoval novou vymoženost. Dnes je existence naturistických pláží normální a nikoho nešokuje, naturisté jsou dokonce organizovaní a mají vlastní webové stránky, pořádají i v zimě různé akce ve vybraných bazénech ve velkých městech. Jen média a dokonce i turistické průvodce o možnosti naturismu mlčí. Důsledkem bylo po roce 2000 pomalé vymírání naturistů a zavírání pláží. Až poslední dobou jsem zaznamenal jakési samovzkříšení. Po delší době jsem navštívil pláž v Poděbradech. Po dvou- třech slabých letech zde bylo opět plno. Pláž je lépe vybavena, je zde stánek s občerstvením za nepřemrštěné ceny, pár stolků, kde se můžete najíst, sprcha- to vše zde dříve nebylo. Oproti dřívějším létům zde přibylo dost mladých lidí… Když jsem se uvelebil s dekou ve stínu pod stromy – jsem u vody letos poprvé a nechci vystavovat svou kůži nebezpečí- zaslechl jsem nějakou ženu, jak se rozčiluje: „Co tady děláte v plavkách, tady je nudipláž, máte to napsaný u vchodu! Kdo se má na vás koukat!“ …a skutečně, zakrátko kolem mé deky prochází tělnatá dáma v nevkusných plavkách, a jak jsem si ji tak prohlížel, je štěstí, že ty plavky má. Silná stehna, zvarhanělá celulitidou, přetékající přes okraje plavek hovoří za mnohé. Dáma zmizela za krytým východem z pláže. Vstal jsem a šel jsem si ke kiosku koupit pivo. Krásná mladá černovláska poblíž stánku s občerstvením právě kárala staršího muže. „Vy se na mě koukáte víc než tři vteřiny! To už nekoukáte, to čumíte!“ Chvilku mě to pobavilo, ale pak jsem si pro sebe řekl: Proč si taková krásná holka neřekne „ať se podívá?“ Vždyť krása je na světě od toho, aby byla obdivovaná. Za takovou ženou se člověk rád ohlédne i na ulici, když je oblečená- a když se svlékne, když má tu obdivuhodnou odvahu, že jde na naturistickou pláž, musí počítat s tím, že se může nebo vlastně musí přítomným mužům líbit. Pamatuji se, že Němkám to na baltských plážích lichotilo, když se na ně kluci dívali, naše dívky jsou stále ještě zaslepeny pokrytectvím. Někdy si říkám- Jaký to asi je pocit, být na jedné dece se ženou? Moje manželka na tuto formu rekreace není, i když ji neodsuzuje, a dcera, nevím proč (nijak prudérně jsme ji nevychovávali) je zásadně proti naturismu, proto jsem se pokusil hledat mezi svými četnými kamarádkami spřízněnou duši. Ač si s nimi po jiných stránkách rozumím, při zmínce o nudismu se každá zapýří, zvedne ruce a prohlásí, že ji tam nikdo nedostane…kde se tam ty holky, co jich je plná pláž, tedy berou…tak se ve volných chvílích vypravím na pláž sám. Není to ono, občas si připadám jako voyeur, ale na „textilní“ pláži už mě to nebaví…Kdo jednou přičichne k nudismu, už se ho nezbaví. Člověk prožívá úžasný pocit osvobození od staletých předsudků, pocit volnosti a svobody, jaký nezažije nikde jinde. Jednou jsem byl osloven jistou dámou, a dotázán, zda se tam chodím dívat na ženy. Důrazně jsem to popřel, protože o tohle skutečně nejde, ale musel jsem si přiznat, že bych asi nebyl normální, kdybych se přece jenom nenápadně nepodíval..některé ty dívky jsou skutečně nádherné, nejlepší pohled je na mladé maminky s dětmi, nebo nejkrásnější věk je tak kolem třicítky, kdy už je ženská krása plně rozvinutá, ale ještě nezačíná uvadat..a přítomnost mužů je snad zárukou, že se nevhodně nevzrušíme, což by patrně vzbudilo na pláži pobavení…. Milan Peterka se odmlčel, zadýmal si z elektronické cigarety a zahleděl se do koruny starého kaštanu. „Teď jsou takové horké dny, pojeď tam zítra se mnou. Nebudeš litovat, uvidíš!“ Musím připustit, že mě to docela láká, tak se ještě doma podívám do diáře, jak jsem na tom s časem, a pak..kdo ví?