Koupání v řece má zvláštní půvab, zvlášť když to k ní máte pět minut od domu.

Za více než třicet let, co sem jezdíme na chatu, se samozřejmě hodně změnilo:

Ves se stala součástí západočeské metropole. Naši původní pastoušku (záměrně nedávám do uvozovek, nic jiného už z ní po půlstoletí existence nezbylo) vystřídal letos nový rodinný domek. Svah, přes který vedla nejkratší cesta k řece, se takřka ze dne na den změnil v minisídliště rodinných domů. Vlez do vody se posunul o 15 metrů doprava. Letošní povodně u něj vytvořily písečnou mikropláž.

Chodí se k ní přes stále stejnou a jen jednou za rok posekanou louku plnou kopřiv. Pěšinku si prosekávám starodávnou kosou sám. Zato mám naprosté soukromí: Ostatně si to za srpnových tropických veder myslela dáma, kterou jsme potkali, ana odcházela. Nezaplavala si a svěřila se, že si myslela, že ona pláž je privátní. Ujistil jsem ji, že nikoli. Nicméně se nechtěla vracet a nechala si popsat cestu k jinému vstupu do vody.

Nahaté koupání jsem tu nezavedl já, zjevně však bylo dlouho zcela běžné. Kdysi jsem narazil na mladý pár, který se chystal do vody; jeho krásnější polovina v bikinkách mě pustila dopředu se slovy: „Mně bude svlékání trvat trochu déle…“

Byl-li někdo u vody dříve než já, slušně jsem se zeptal, zda mu nebude vadit, když se svleču. A nevadilo! Ani mě nevyrušilo, když na „mou“ nudu přišli další zájemci o svlažení, a ani oni se netvářili dotčeně. „Vy jste tu dobře schován!“ usmála se vůdkyně rodinného davu. Pozdravili jsme se navzájem, oni oblečení vlezli do vody a odplavali po proudu.

Výjimkou byla reakce jedné dámy, již těžce rozčílilo mé pozadí a posílala mě do Litic k přehradě. Zřejmě tutéž korpulentní paní jsme nyní po letech spatřili, když s pejskem a vnoučkem mířila k nám. Psík jako předvoj dorazil až k vodě, dáma se však, když spatřila lidi a usoudila, že jsou to naháči (nevím podle čeho, kopřivy a další plevel mi už sahá po prsa), udělala čelem vzad. Obyvateli krajní chalupy si pak postěžovala, jak slyšela má polovice, na niž zle zahlížela: „Aspoň na břehu by si mohl natáhnout plavky!!!!“ Nevím, zda ji lze označit za místní Eulálii Čulíkovou a zda úpadek nudistického koupání – posledních asi deset let jsem nenarazil na jediného kolegu – má na svědomí právě ona. Nebo že by vesnice, když se stala součástí velkého města, měla jinou morálku?