Když byly naší první dcerce dva roky (tedy byl rok 1979 až 1980), začali jsme chodit na asi první běh kurzu plavání rodičů s dětmi v bazénu Eden v Praze. Na to byly určeny šatny pro školní děti mimo hlavní šatny. Nadepsány byly HOŠI a DÍVKY. Tak nějak se asi předpokládalo, že školy mají svůj vlastní dozor, místní personál se tam nevysytoval. Na dotaz nám kdosi někde řekl, jo školní šatny hoši v jedné dívky v druhé. Asi nikoho nenapadlo, že jdou s dětmi rodiče. V jedné šatně jsme se převlékali a sprchovali otcové s dcerami společně s matkami s dcerami, v druhé otcové se syny společně s matkami se syny, do bazénu pak všichni oblékli plavky. Za celý půlrok si nikdo z účastníků kurzu na tento zvyk nestěžoval, nikdo z nás neměl problém. Možná proto, že jsme byli věkově a životní situací homogenní skupina, možná taky proto, že všichni věděli, že na žádné stížnosti stejně nikdo nereaguje, byly to roky tvrdé normalizace.
Pokračování kurzu asi nebylo, chodili jsme pak do krytého bazénu v Edenu pravidelně celé roky v době podzimní, zimní a jarní, postupně s třemi dcerami i synem většinou pánskou šatnou až do doby, kdy začaly dcery postupně pauzírovat, kdeže tenkrát tampony, to je tak asi do dvanácti třinácti u každé. A ani personál ani návštěvníci neměli námitky, otců s dcerami tam chodilo hodně pánskou šatnou. Ani když šla manžela se synem dámskou šatnou.
V současnosti s vnoučaty chodí plavat rodiče, tedy moje dospělé dcery a jejich manželé, já jen když můžu taky, třeba v létě do Podolí, ale ani dnes zřejmě nemá problémy otec ani matka, když jde společně s dcerou a synem. Dnešní doba je asi jiná hlavně v tom, že se lidi rozodli víc remcat, protože zřejmě je možné někde stížnost na něco podat a hned se to řeší.
Paradox je v tom, že zatímco dřív si nikdo na nic nikde nestěžoval, protože nikde nebyla možnost nápravy ničeho, dnes si je možné stěžovat a často se náprava podaří dosáhnout, takže vlastně je dnes situace rozhodně lepší. Jenže to zase dalo vzniknout mnoha remcalům na nesmyslné pseudoproblémy a dnešní situaci subjektivně vnímáme jako horší. Přestože OBJEKTIVNĚ lepší situace dnes je.
V současnosti se taky víc řeší stížnosti na starší pány – čumily a pedofily. Když jdu kdekoliv s vnoučetem, všichni se na mě usmívají, cizí maminy na dětských hřištích se bez ostychu dají se mnou do hovoru, když jdu kdekoliv sám, jsem automaticky podezřelý. Kdybych nedejbože promuvil na cizí dítě na ulici, v tu ránu na mě někdo zavolá policii.
Apeluji za všechny starší pány: Naprostá většina z nás má děti i vnoučata, ale občas taky musíme někde na veřejnosti jít sami. Nezasloužíme si a těžce neseme, že jsme označeni za nebezpečné, otravné a podezřelé. Co vy na to?
|