Pšššt… Ššššt…
Slyšíte, jak větřík ševelí…? Jak voda šustí…?
Takový je ten náš tichý svět, který kdysi dávno býval i vaším domovem…
Mnozí z vás už asi zapomněli, neslyší náš tichý hlas.
My tu přesto stále jsme…
Šššššt… Pššššt… Žbluňk…
Mlčenliví strážci vody, větru, lesů a skal… Stromy…
Mnozí z vás neznají víc než to jediné slovo, strom a hotovo – my to dobře víme!
Máte na nás pily a sekery, a jedů celou paletu…
Vrrrrr… Bzzzz… Křuuup… Bác!
A zase je nás míň :-( My však nikam nespěcháme…
Stále k vám promlouváme svou tichou řečí…
Náš život je dlouhý a pomalý…
Nevzdáváme se snadno! Stále věříme, že jsou mezi vámi i dobří lidé… A dnes vás zveme na malou návštěvu…

Ahoj, vítejte u nás teď, uprostřed zimy –
a čepice nechte radši na hlavě!
My je taky máme, vidíte?
Zima je krutá a sníh těžký, sténáme a ohýbáme se…
Někteří z nás přišli o své zkřehlé paže – ale my se nevzdáme!
Fíííí…
Sviští kolem severák, a my, oděni ve skle a bílé krajce, tápeme mlhou od zimy k jaru.
Zima je časem spánku, jaro pak sladkou odměnou! 

Sluníčko přišlo a zahnalo sníh, a já jsem tu zimu přestál!
Nemám strach z mrazů ukrutných – a vás se taky neleknu!
Pozor pozor, vážení, se mnou nejsou žerty!
Nechtějte mě zlomit silou: kdo se ke mně přiblíží, tomu pustím žilou!
Starý bodlák u cesty, vyschlý mrzout, říkáte?
Pchááá! Já už vím dneska svoje; běžte radši o dům dál!
Já už viděl jiné ptáčky…
S roztrženým kabátem utíkali z boje!
A já se jen smál… 

Už je to tady – hostina jara!
Slunce nám hřeje zkřehlé údy, studánka v lese, ticho, klid…
Pramínek prýští z rodné půdy…
Omývá naše staré nohy, kořeny které znají svět…
A chtějí pít.
Pijeme s rozvahou dlouhými doušky, aniž skloníme svůj hrdý kmen…
A vody pro každého dost, čisté, svěží, chladivé jak sen…
Šplouch… Žbluňk…
Smočte se taky, přátelé, necítíte jak jarní slunce pálí, od hlavy k patě a od lístku po kořen?
Tak směle do toho, vždyť stačí krůček jen… 

Pojďte sem k nám, kamarádi!
Bude muzika!
Vykvetly jsme v loňském listí, vítr, slunce pozvaly…
Cingy-lingy-cink!
Slyšíte tu tichou hudbu, když nás větřík hladí,
a sluníčko se usmívá? 

Letní slunce vniká v posvátný náš lesní dóm,
hřeje naše hlavy, a šimrá naše kořeny…
A větřík v našich větvích zpívá
blahé zpěvy letních dní…
Ššššš… Pšš… Fí…
.........
Větřík uletěl – slyšíte to ticho?
To ticho, které až tlačí, to největší ticho ze všech tich…
Ticho které hladí, ticho které nespěchá…
Takové ticho máme rádi…
Pohleďte s námi do ticha!
A pojďte s námi snít – o vodě, o vzduchu, o listech; o nespočetných zimách a létech našeho pomalého žití. 

Já jsem malý, maličký,
a těžko se mi žije!
Stromům dole u vody,
jo, těm se to pije…
Tady je jen suchá skála,
musím prostě vyjít z mála –
vody sotva kapička,
horký pohled sluníčka,
v zimě na mě přijde zas
hora sněhu, vítr, mráz…
Žasli byste co mám let!
Na takové pusté skále,
život není žádný med!
 

My, topoly, rostem k nebi – strážci oblohy!
Nikdo se nám nevyrovná, s větrem máme dohodu, draví ptáci šimrají nás ve větvích, a slunci dáme dobrou noc.
Podívejte na tu krásu!
Požár slunce západu, požár který nepálí a nepolyká naše větve…
Zlato, měď, i první noci spár…
Růžové pohlazení i žhavá výheň dálek…
A za scénou už čeká měsíc, aby zas stříbrem polil celý kraj… 

Vyhřívám se na skále, a závidím vám, přátelé!
Hřejete se na sluníčku – to já dobře znám.
Je vás spousta pohromadě – a já jsem tu sám!
A když slunce příliš pálí, parný vzduch se líně válí,
Skočíte si do vodičky – a já smůlu mám.
Stojím na té žhavé skále – pořád sám a sám.
Kolik ještě dlouhých let, shlížet budu na ten svět,
Než mě slunce vysuší – uschnu, opadám…
Takže už to neuvidím – jak sestoupím dolů k vám… 

Mě už slunce vysušilo, kdeže je mé jehličí!
Přestála jsem na své skále žhavá léta, kruté zimy…
Střežila jsem loupežníkům jejich tajný hrad…
Ve větru a letních bouřích tančila jsem ráda…
Když jsem ještě byla mladá, borovice jako květ.
Dnes jsou suché moje větve, bez jehličí bez kůry,
jsem už nahá jako vy, a nemám už čím vodu pít.
Ale stále ještě tančím – hleďte na ty figury!
Na tucet mám nohou, rukou – rozvlním své kontury…
Takhle ještě naposledy tančím slunci pro radost…
Než mě vítr smete dolů, budu spát, a hnít,
a dost. 

Zrcadlo, zrcadlo – kdo je na světě nejkrásnější?
Já jsem mladá krasavice,
kůra hebká, větve útlé,
jehličí má božský lesk!
Zrcadlím se v klidné vodě,
netrápí mě žádný stesk!
Slunce hřeje, větřík hladí,
léto nemá žádný kaz –
shoďte šaty, kamarádi,
ať pohladí taky vás!
Když nastal tak krásný čas… 

Snesla se tichá, hebká noc,
modravou oblohou hvězdy už planou -
a stromy si šeptají pohádky…
O skřítcích kteří nehynou,
pod noční oblohou hostiny mají,
Jak ohně nocí zaplanou,
a lesu gejzíry zlata dají…
Jak na zlaté mezi náhle
stojí bájný zlatý strom,
uschlý dávno, mrtvý byl,
teď však náhle raší,
haluze se zelenají,
květy větve krášlí…
Nádherný to sen…
Jen… 

Dobré ráno – dobrý den!
Já jsem ještě maličký, ale rostu jako z vody!
Les mě hlídá, les mě chrání,
s větříkem si můžu hrát…
Vodu piju jako velký,
sluníčka tak akorát…
Jednou budu taky velký,
statný strom až do nebes,
nastavím své větve slunci,
ať mě vidí celý les! 

Zato já jsem stařičký, pamatuju spoustu zim…
Nohy mi už špatně slouží… Celé léto tady spím.
Pšááá… Chááá…
Vítr za mě dýchá.
Listí mám už jenom trochu, ještě se však zelená…
Přešla mě už pýcha.
Nechci sahat do nebes, trhat skály, střásat led…
Stačí trocha vody, slunce…
A ještě pár klidných let. 

Štíhlá břízko, krasavice, do světa se nakláníš…
Vidíš zlato, žluť i červeň…
Jakou novou barvu vlasů přála by sis asi mít?
Velký ples se přece blíží, bude závěr sezóny…
Vítr letí nad hladinou, kde se v létě lidé hřáli,
zpívá mezi skalami…
Lidé přijdou pouštět draky,
a ty budeš tančit, tančit – poztrácíš své kadeře,
a nepřestaneš dokud led tvé útlé větve nesevře…
Poklona, smím prosit? 

Já jsem starý moudrý strom, strážce zdí a pustých skal.
Kdo vám tvrdil, že nemáme tvář, ten nás málo znal!
Naše tváře nejsou k mání, pro kdejaké oči –
úsměv mám jen pro přátele, co se kolem točí!
Staré stromy nespěchají, svoje skutky váží,
nečekej že v rychlém klusu spatříš mnoho tváří… 

Já na podzim nečekám, jupi jupi jou!
Dám si přeliv červený, ať je život hrou!
Zelenáči, na zelenou nikdo dnes už neletí!
Rudé lístky, útlý kmínek – to je nové pojetí!
Já se změny nebojím, klidně se mi smějte!
Zelenou vám neberu – vy mi rudou přejte!
 

Mlhy se válí,
rudé kapradiny líně chytají poslední bronz…
A podzim leží nad světem jak smutná deka zapomnění.
Co bylo, bylo – setřásly jsme sníh, rašily nám pupeny, zelenaly se haluze, slunce hladilo, zrály šišky, bukvice, žaludy…
A teď je po všem, naše zlatem ztěžklé hřívy nás opouštějí…
A my, odvěcí otužilci, opět nazí jako pokaždé, vstoupíme do další zimy pod Tolštejnskou skalou.
První vločka už na sebe nenechá dlouho čekat… 

Co vy tady ještě děláte?
Jsem Strážce Pěnkavčího vrchu, strážce lesů, vod a skal!
Nevidíte spadané listí, necítíte severák?
Je konec roku a konec návštěvy –
my pod ledovým příkrovem zimu přečkáme, ale vy se vraťte pěkně tam, kde jste doma!
Dokud je čas…