Dnes již tradiční pražské naturistické plavání pod taktovkou Petra Malínka hýří mnoha akcemi pro děti i dospělé…
(Ze starého Naturisty)

V diskusním fóru padla zmínka o kuželkách, na titulní stránce Naturisty se teď Pražské akce v kalendáři doslova vrší – není divu, náš milý „pan pokladní“ nás na přelomu roku v otázkách zábavy a legrace rozhodně nezanedbává! A tak jsem si řekl, že vypotím pár písmenek o tom, jak tyhle akce vlastně vypadají. Třeba to někoho bude i zajímat, že…

Jsou to spíše takové malé, ale o to milejší akcičky na břehu bazénu, během běžné plavací n-hodinky – ale právě takové potěší a zlepší atmosféru, zvlášť když je dobrá duše podniku vytrvale dotuje hodnotnými cenami v podobě volných vstupů a různých milých drobností.

Začalo to Mikulášem, který se sice konal v nezvyklém termínu, přesto s neztenčenou účastí všech tří tradičních bytostí – a kostýmy měli opravdu kvalitní! Vtrhli na břehy Vinohradské mekky zimních naturistů krátce po polovině plavací hodinky, a o rozruch bylo postaráno. Zvlášť čertice svou úlohu vskutku prožívala! Mikuláš vyhlásil plavecké závody, kterých se v několika vlnách zúčastnili zřejmě všichni přítomní – já s nevelkým úspěchem, protože rychlostí na přední borce místní klientely zkrátka nestačím. (I když jsem plaval podle dna, a vyhnul se tak aspoň husté řeži na hladině po startu.) Ke konci závodů už, myslím, málokdo věděl jak se vlastně umístil, ale ono šlo stejně spíš o zábavu… Čokoládové adventní kalendáře jsme pak dostali beztak všichni, co nás tam bylo, čertici shodili pro ochladnutí do vody, až jí uplaval jazyk (vlastně shodily – tenhle záškodnický čin realizovaly přítomné dámy, my muži bychom tak nezdvořilí nebyli!), anděl či spíše andělka prý nakonec žbluňkla taky, ale to už jsem já byl ve sprše, tak vám to tady dosvědčit nemůžu…

Brzy následovala předvánoční akcička, která se nesla opět ve znamení plaveckého minizávodu, ale nejvíc asi zaujalo slosování vstupenek, provedené rukama přítomných dětí (v nezvykle vysokém počtu tří mládenců), a bohatě zásobené cenami v podobě formiček na vánoční cukroví, a jedné krásné, modré permanentky na měsíc! Škoda že jsem ji nedostal já.

Hned po Vánocích se pak organizátor vytasil s vítáním nového roku, symbolickým přípitkem pravým vínem u prodeje vstupenek, a Hodem starostmi, což byla pro mnohé z nás do poslední chvíle hádanka. Věc vypadala asi tak: Přeplavat bazén, vylézt na břeh, tam ukořistit jednu ze starostí loňského roku (zastoupených, zvláště pro rodinné typy velmi příznačně, houbami na nádobí rozházenými pod hodinami), přeplavat zpátky, a starost odhodit do mísy umístěné na břehu. Osobně jsem se tentokrát závodu neúčastnil, po zkušenostech z minula jsem své šance viděl vyloženě černě. Měl jsem ovšem více důvěřovat organizátorovi, který problém rozdílné kondice elegantně vyřešil právě těmi houbičkami – nakonec naši borci strávili nejvíc času strefováním se do mísy. Ne a ne tam spadnout! Výhra byla opět velmi lákavá, ale tady se všem, i samotnému původci oněch cen, musím už omluvit za svoji sklerózu: Příliš mnoho akcí je zajícova (či spíše Rybkova) smrt, a já si prostě už nevzpomenu, co se vyhrávalo který den.

Na řadu totiž přišla předevčírem ještě tzv. Kuželkovaná, která naší malé upovídané partičce pravidelných návštěvníků přetrhla plánování Babylonu tradičně nějak po půlce hodinky, a probíhala ve dvou etapách. Ta první byla jakousi plovoucí variantou pétanque (hry, se kterou jsem se já předtím vůbec nesetkal, a i samotný název jsem teď kvůli pravopisu musel okopírovat odjinud, z níž se nakonec ale vyklubala nádherně jednoduchá záležitost) – cílový bod označila plastová koule plovoucí na hladině, a my pak házeli co nejblíže k ní rovněž plastovými kuželkami. Házelo se z vody, a jak koule tak i kuželky po hladině neustále kamsi ujížděly, navíc do nich tekla voda, takže situace v cílovém prostoru byla proměnlivá, a rozhodně ne nudná! Rozhodování o vítězi nebylo sice moc přehledné, ale my proti hlasu pana sudího nic nenamítali, přece si věříme Druhá etapa pak probíhala klasicky koulením po břehu a porážením kuželek ve dvou improvizovaných drahách, já byl ovšem stavem svého trefování hned po prvním pokusu tak otřesen, že jsem radši místo dalšího snažení využil nezvykle prázdný bazén k plavání (toho dne tam bylo lidí, že se jinak plavalo neustále slalomem), takže statistikou kuželek tady posloužit nemůžu. Ani nevím, kdo nakonec vyhrál ten volný vstup na příště, možná jsem tou dobou byl dokonce pod hladinou, tak to ani vědět nemůžu…

Jsem zvědavý, co se nakonec vyklube z tajuplně slibného názvu Olympijské discotrsy – ale na to si musím ještě skoro 2 týdny počkat.

Doplněno:

Tak se nám týden s týdnem sešel, a pražské Olympijské Discotrsy už taky odhalily svoje tajemství… Šlo patrně o závěrečnou akci celé našlapané série Vinohradské zábavy, a já myslím že nebyla o nic méně zdařilá, než akce předchozí.

Ještě se snad ani nepřehoupla obvyklá půlka hodinky, ještě jsme si ani nestačili sdělit všechny dojmy z nedávné Hradecké akce… A už naši pozornost upoutává jakýsi šramot na nezvyklém konci bazénu, následovaný příchodem pana Malínka, obtěžkaného obrovskou reprobednou. Chvíli nato už se halou rozléhají libé tóny a rytmy, všední atmosféra se projasňuje, a zraky přítomných plavců i neplavců se začínají sbíhat ke štosu bílých plastových kelímků: Co se z toho jenom vyklube?

Vyklubala se soutěž, jak jinak. Zájemci o účast dostali do ruky malou houbičku, a jejich úkolem bylo přeplavat bazén, vylézt na břeh, a přenášením vody z bazénu v nasáklé houbičce naplnit svůj kelímek. Hrnul jsem se tentokrát vpřed, nadšeně vyplul spolu s několika dalšími borci na trať, na druhém konci byl mezi prvními, vylézání na břeh bez schodů bylo ovšem katastrofou – měl bych tento úkon více trénovat! – a taky vody jsem nalil kolem kelímku snad víc než dovnitř. Obsadil jsem nakonec krásné třetí místo, a získal cenu útěchy, ti rychlejší se ovšem mohou těšit příště na volné vstupy

Soutěžení pak pokračovalo reprízou houbičkového klání, které mělo premiéru pod názvem Hod starostmi před měsícem, a které jsem si aspoň napodruhé taky zkusil. (Minule jsem jen líně přihlížel ) Takže plavání přes bazén pro houbičku, další plavání zpět k míse, a strefit se houbičkou do mísy… Doplul jsem sice jako druhý, ale do něčeho se strefit, to není moje parketa – vůbec jsem tam tu houbu nedostal. Ale to nevadí – ať žijí vítězové!

A ti ostatní se aspoň pobavili, muzika pořád držela krásnou atmosféru – jen na to Disko-Trsání nějak nedošlo. I když kdoví – já sám se chvíli pokoušel ve vodě vlnit, dělat do rytmu vlnky, pleskat o hladinu a cákat rytmické spršky, při plavání jsem dělal na hudbu takové opičky, divže jsem si nenabral do nosu – muzika mě vždycky rozdovádí… A málokdo si asi všiml. Tak možná že i někteří další plavci občas nenápadně švihli ploutví nebo tanečně utrousili vlnku, ke cti a slávě našich Discotrsů!

Nezbývá než poděkovat organizátorovi za celou sérii akcí – a doufat, že zas brzy někde něco podobného zažijeme…