(Ze starého Naturisty)
Zážitky z akce ne tak úplně naturistické…

Akce pod názvem World Naked Bike Ride (zkratka WNBR) již s předstihem u nás na Naturistovi.cz rozvířila diskusi ve fóru, a padaly názory dosti různé. I o exhibicionismu byla řeč – a upřímně řečeno, není divu: Ta akce totiž nebyla vlastně vůbec naturistická. Přestože má s naším tématem výrazně společné prvky – jednak samotný motiv nesexuálního nahého těla, a dále pak celou škálu ekologických témat – jednalo se především o akci protestní.

Shrnu-li to vlastními slovy, nahé protestní jízdy WNBR mají svůj původ v USA, a jezdí se již řadu let, mnohdy v masovém měřítku, ve stále rostoucím počtu měst celého světa, k nimž se letos vůbec poprvé připojila i Praha. Cílem těchto akcí je upozornit na problém závislosti ekonomiky i celé společnosti na neobnovitelných zdrojích – tedy ropě – a v souvislosti s tím i na další témata ekologie a dopravy, s důrazem na cyklistiku jakožto zdravý a ekologicky čistý druh lokální dopravy. Nechybí ani, nám naturistům dosti blízké, téma oslavy lidského těla, ačkoliv zde má nahota spíše úkol přilákat pozornost a přimět tak lidi k zamyšlení… Koho zajímá oficiální verze, odkazuji na mezinárodní stránku WNBR.

Metropolitní Expres o cyklojízdě: (plná velikost) Myšlenka, kterou je celá akce motivována, je mi osobně dosti blízká. Zvláštní důraz kladu na otázky cyklistiky, která nemá v Praze podmínky nijak růžové: Jezdím poměrně často, takže dobře znám koktejl nesmyslných fragmentů tolik oslavovaných cyklostezek, drsných silničních úseků plných děr a divokého autoprovozu, ne zcela legálních avšak nevyhnutelných přejezdů po chodnících, úzkých bahnitých pěšin… Ne náhodou je pro Prahu nejvhodnějším typem horské kolo! Kromě toho není nikdy na škodu podpořit i onu oslavu lidského těla, a přiložit si tak svoje naturistické polínko, navíc jsem byl prostě zvědavý. Samozřejmě nepředpokládám, že by takováto protestní akce způsobila nějaký převrat a věci opravdu bezprostředně změnila k lepšímu, ale upozornit na palčivá témata nikdy neškodí, a pokud se aspoň pár lidí nad věcí zamyslí, určitě to má smysl. Takže jedu, řekl jsem si! Připravil jsem si pár vlastních hesel vytištěných na formátu A4, nahustil obě pneumatiky a vyjel na místo srazu vzdálené nějakých 10 minut od mého bydliště.

Místem srazu byla dvojice laviček uprostřed parku na Kampě, poblíž Sovových mlýnů, kterou jsem našel až napodruhé – postávala tam sice různorodá skupinka lidí, někteří s kamerami a fotoaparáty, avšak jízdní kola zde byla k vidění sotva dvě. Ostatně jsem dorazil dobrou čtvrthodinu před termínem, takže se dalo čekat že lidí ještě moc nebude. Co jsem ovšem nečekal, bylo masivní zastoupení sdělovacích prostředků, které výrazně převyšovalo počet účastníků samotné akce (po celou dobu). Kamerami a fotoaparáty se to tam jen hemžilo, a nebýt jeho bicyklu, asi bych těžko vůbec našel organizátora. Byl to sympatický mladší chlapík, jehož zázemím byla patrně jen skupinka přátel, mobilní telefon, a letáčky v krabicích na nosiči kola. Z té krabice vytáhl i mapky, nad kterými seznámil účastníky i novináře s přesnou trasou jízdy. Jak předstartovní hemžení pokračovalo, objevil se jakýsi umělec s barvami, aby účastníky hezky pomaloval na tělo, organizátor poskytoval rozhovory médiím… Přišel policista, který po krátkém rozhovoru s organizátorem, ujištěn že akce proběhne přesně jak byla úřadům nahlášena, s úsměvem zas odešel… Dva strážníci Městské policie situaci sledovali zpovzdálí, ze služebních bicyklů :-)

Metropolitní Expres o cyklojízdě – str.2 Bohužel těch bicyklů neslužebních, tedy účastníků akce, nijak moc nepřibývalo. Desátá se přehoupla, a pořád se to dalo počítat na prstech, přestože počasí nám přálo (asi 18 stupňů, pod mrakem ale žádný déšť); jakási trojice cyklistů dokonce snad odjela pryč, když tu „masivní“ účast viděli. Začal jsem si chystat bicykl i tělo. Za sedlo jsem připevnil napříč špejli s dvěma průhlednými obálkami, a do nich, jakož i ze stran na rám, nandal svoje hesla. („Cyklistou v ulicích Prahy? Zranitelný – přesně jak nahý! Za bezpečnější silnice!“, „Každé rušné ulici cyklistický pruh! Bílá čára na chodníku; pod auto jen dobrodruh!“, „Nahá pravda: Svět se dusí! Doprava se změnit musí! Více podpory ekologické dopravě!“, „Přismrděli s ananasem autem přes půl světa – dám si radši českou hrušku, ať nám země vzkvétá! Nepodporujme zbytečnou dopravu!“, „Skrývat tělo, skrývat duši, bát se pravdy – to se sluší?! Vzpomeňme si, čím vlastně jsme! Za čestnější společnost!“, „Jsem součást přírody! …a nestydím se za to. Lidské tělo je nejdokonalejší stroj, jaký máme. Važme si toho a chovejme se podle toho!“ – a ještě jsem si k tomu na kole rozsvítil zadní blikačku…)

Ukázalo se pak, že jsem byl jediný s vlastními hesly – ostatní si jen na řídítka lepili logo akce – takže jsem pochopitelně začal při té celkové „účasti“ poutat pozornost větší, než jsem původně čekal („se ztratím v davu, pohoda…“). Všimli si mě i zástupci médií lační dalších názorů mimo již nasnímaného organizátora – takže jsem nakonec mluvil na mikrofony Českého rozhlasu, televize Prima, ČTK, i pár dalších neoznačených. (Snad tu publicitu nějak unesu a nenechám se ovládnout doživotní smrdutou pýchou :-D )

Nechal jsem si v rychlosti (ještě v šortkách) namalovat rudozelené válečné malování od přítomných umělců, a už se pomalu všechno chystalo ke startu. Organizátor zavelel svlékání (kdo chce), za okamžik jsme už jeli zkušební kolečko kolem parku, a za další moment se naše karavana zavrtala do silničního provozu v Pražských ulicích.

O cyklojízdě – 24 hodin Kolik nás vlastně jelo? Pokud jsem dobře počítal, jízdy se zúčastnilo celých 9 lidí, z toho jen 3 jsme byli úplně na Adama (plus jedny spodky během jízdy sesoukané pod půlky), zbytek v plavkách, spodkách (včetně jednoho pomalovaného zástupce magistrátu)… Něžné pohlaví zastupovala jedna mladá slečna ve spodkách a tričku. Jako jediný jsem jel naboso. Trasa měla asi 8,5km v historickém centru Prahy (Kampa – Národní divadlo – okruh kolem Václavského náměstí – Prašná brána – Masarykovo nádraží – Petrské nám. – Dlouhá třída – Pařížská – Staroměstské náměstí – Malé nám. – Staroměstská – Malostranská – Kampa) a jeli jsme to velice zvolna, něco přes hodinu. Tolik statistika.

No a jaké to vlastně bylo? Docela legrace :-) Už na samém začátku bylo jasné, že to bereme pohodově („to je freedom!“, zvolal jeden z jezdců hned po startu), a ani já se necítil jinak než prostě svobodně. Samozřejmě sám bych bez oděvu do centra nevyrazil ani omylem, ale tentokrát nás bylo víc, a byla to prostě akce, mělo to nějaký smysl. Nechal jsem se strhnout atmosférou ulice, a připadal si dočista jak oblečený (ačkoliv kolem zuřil ruch Pražského centra s typickými davy turistů i domácích) a přesto svobodněji a pohodlněji než asi většina z nich. Reakce kolemjdoucích byly zvědavé, netečné, pobavené, nadšené, překvapené, podporující, pozdravné, fotografující, komentující… Ale negativní jsem neviděl ani jednu. Hned na mostě k Národnímu divadlu nám turisté mávali, a odvraceli své objektivy od panoramatu Pražského hradu, v protisměru nás míjela dlouhá kolona malých motocyklů i s doprovodem Metro o cyklojízdě (nevím, co to bylo za jinou akci), troubili, mávali, my jsme taky mávali a zvonili… Cestou jsme křičeli na každého cyklistu, ať jede s námi, ale žádný se nakonec nepřidal, mávali jsme na fotografující západní turisty… U obchodního domu Tesco se dvě mladé slečny daly do smíchu, na Můstku (kde jsme kola přes pěší zónu přesně podle předpisů vedli) nás hlasitě komentovali hosté venkovní zahrádky restaurace, cestou kolem Václavského náměstí se mávalo, zvonilo…

Takhle bych mohl pokračovat pořád dál. Docela mě pobavila dvojice žebrajících bezdomovců na Můstku: „Hej, nemáš tam nějaký drobný?“ „Vždyť má holej zadek!“ Na Příkopech byla jakási cizinka smutná, že nestihla pořídit fotku, auta nás všude pouštěla jako kolonu… Na jediný malý problém jsme narazili na Staroměstském náměstí u orloje. Dav turistů čekající na defilé dřevěných apoštolů se tam spojil se zástupem svatebčanů a bezděčně zcela zablokoval cestu. Jeden pár má prostě, krom samotné svatby na Staroměstské radnici, asi nezapomenutelnou vzpomínku na svůj velký den: Skupinka pomalovaných nahých cyklistů projíždí úzkou uličkou mezi svatebčany, napříč špalírem u dveří radnice vedle orloje. Trochu jsme se tam zdrželi, náš vedoucí cyklista se dokonce prý fotil s nevěstou, a vůbec to byla legrace…

Na závěr jsme si příjezd na Kampu dali ještě s jednou reprízou (kvůli kamerám), a hotovo! Trochu obléknout, já jsem už sundal ta svoje hesla, shlédl někomu přes rameno kousek záznamu z videokamery, která to celé absolvovala připevněná na nosiči jednoho z vedoucích bicyklů… Dali jsme pak kus řeči s dvěma spoluúčastníky, takže jsem mimo jiné stihl ještě udělat i malou reklamu Naturistovi.cz a své chystané noční vycházce…

A teprve POTOM se mraky roztrhly a vylezlo sluníčko ;-)) A já šlapal domů, hezky svižně do kopečka a pod sprchu, s docela prima zážitkem, a hlavně s pocitem, že jsem něco udělal pro dobrou věc :-)