V noci ze 17. na 18. června 2006 proběhla premiéra netradiční naturistické akce – vycházka volných těl volnou přírodou v její noční podobě, ztichlé, plné tajuplných stínů, ozářené svitem hvězd…
(Ze starého Naturisty)

Ten nápad jsem dostal už dávno. Noc je krásná; je krásná sama o sobě, je krásná i poetickým tichem a šerem, které dává křídla fantazii (aspoň té mé určitě, jak jsem už psal i na zvací stránce). Volný pohyb bez oděvu je krásný a svobodný, maže umělou hranici mezi lidmi a přírodou, dává nám pocítit že i my JSME příroda. Otužování je zdravé, o tom není sporu. A když se to dá všechno dohromady, vznikne neobvyklá noční vycházka, kterou lze bez potíží zvládnout dokonce i na území našeho hlavního města. A tak jsem si řekl, že zkusím trochu rozšířit spektrum různých n-akcí… Moje role byla vlastně jen rolí průvodce a propagátora. V partě je veseleji i bezpečněji, ne každý se potmě dostatečně orientuje, ne každý si sám troufne do terénu.

Sedmnáctého navečer jsem tedy po všech diskusích a letáčcích konečně nastartoval auto, a vyjel vstříc noci, která zcela jistě neměla být obyčejná. Jako předkrm jsem si dal návštěvu několika muzejních expozic, které nám k vyplnění času právě tuto noc, laskavě a zadarmo, nabídla Pražská muzejní noc – a když už jsem měl starých tramvají, židlí, soch, obrazů, zahrad a gotických sálů dost, bylo načase věnovat se Kouzlu noci. Umístil jsem auto jakožto „šatnovou skříňku“ do přírodní „převlékárny“ mezi stromy na okraji Vokovic, a pádil na místo srazu s obavou, zda vůbec někdo přijde… Noc totiž byla bezměsíčná, velmi temná, a po bouřkách minulého dne i poměrně chladná. Počasí nám prostě přálo jen napůl, nepršelo sice, ale bylo už na začátku sotva 15 stupňů (dole v údolí asi ještě méně). Jistá naturistka dokonce kvůli chladu svoji účast v poslední chvíli vzdala.

U laviček se mi ulevilo: Byli tam! Samí odvážní a otužilí chlapíci, odhodlaní čelit nočnímu povětří a zažít něco nového. Jak jsme tak čekali na příjezd další tramvaje z centra, objevil se i účastník, na kterého asi nikdo z nás nezapomene, ačkoliv neznáme jeho jméno ani tvář: Přijel na kole po Evropské třídě přímo ze Džbánu, kde si prý dal i noční plavbu, a na sobě měl jen batoh a kuklu na obličeji. No, „proti gustu…“ Klidně takto kroužil Vokovickými uličkami, zatímco my ostatní jsme se zvolna, a zatím v usedle textilním stylu, ubírali k „převlékárně“. (Tenhle scénář jsem zvolil, protože místo startu se trochu hůř hledá, a nechtěl jsem ho zveřejnit, jakožto pojistku proti možným „úchylům“ na internetu.) Bylo nás celkem sedm, což pro takovouto premiéru považuji víceméně za úspěch, i když samozřejmě jinak to není mnoho.

Prvním Kouzlem noci byla noc samotná, přechod z osvětlené ulice na lesní cestu na mnohé zapůsobil ve stylu „a hrome, tma!“ (jak to kdosi okomentoval). „Převlékárnu“ nakonec osvětlila obrysová světla „šatnové skříňky“ značky Favorit. Oči si ale rychle zvykají – a zvykaly by si ještě lépe, kdyby „nevěřící Tomáši“ pořád neblikali baterkami – takže v průběhu celé vycházky nikdo nesešel z cesty, nikdo si neporanil kotník ani nic jiného, a myslím, že ani šlehnutí větví či kopřivou nikdo neschytal. Trasa ostatně vedla většinou po solidních cestách.

Atmosféra noci: (ilustrační foto) Začali jsme úsekem, který měl u účastníků asi nejmenší sympatie z celého okruhu lesoparkem Divoké Šárky – poměrně úzkou pěšinou v černočerném lese se naše karavana ubírala pomalu v řadě za sebou, a orientovala se prý podle mých zad. Podle čeho jsem se vlastně orientoval já, tím si nejsem ani sám moc jistý (zřejmě máme i my lidé úžasný noční zrak, jaký pan Tolkien ve svém díle přisoudil elfům), ale stezku jsme sledovali přesně. Byla to opravdu hodně tmavá noc.

Dál se nám už šlo krásně, protože pěšinu na sestupu do údolí vystřídala pohodlná asfaltka, zpočátku navíc zalitá světlým šerem louky. Minuli jsme studánku, která se nám ohlásila zvukem tekoucí vody, a kráčeli dál, vstříc náruči spící přírody. Snad jsme její spánek příliš nerušili svým rázným krokem, ani hovorem o naturismu, akcích, protestní cyklojízdě a mnoha jiných věcech… V údolí se přihlásil svým veselým zpěvem potůček, minuli jsme opodál mezi stromy přízračně světélkující usedlost Želivka (mají tam jakési venkovní lampičky, snad na plašení zlodějů), všimli jsme si siluet stromů a dvou velkých balvanů u cesty, které naši baterkáři neopomněli nasvítit… Kousek za ztichlým a ztemnělým Čertovým mlýnem jsem už začal uvažovat, zda pro příští reprízu (bude-li) baterky nezakázat, aby se nám to kouzlo noci tolik nevytrácelo.

I když takové bliknutí zdola na skalní stěnu taky nevypadá špatně. Byli jsme zrovna v jednom z nejužších míst, kde se potůček spolu s naší asfaltkou protahuje skalními vraty mezi útesy vysokými desítky metrů. Jejich temné siluety se rýsovaly proti noční obloze poseté hvězdami, údolím táhl chladný větřík, bublání potoka zůstalo v přestávkách hovoru jediným zvukem mimo našich kroků… Rázných kroků, které některým připadaly v chladné skalní rokli tak akorát pro zahřátí, jiní si zas přáli zpomalit.

Proklouzli jsme po asfaltu kolem restaurace Dívčí skok (pod stejnojmennou skálou), ve dne hojně navštěvované davy Pražanů proudících údolím, teď však liduprázdné (ačkoliv překvapivě tam svítilo pár žárovek), a uhnuli z asfaltu na lesní cestu. Ještě krátký pohled na bazény koupaliště Divoká Šárka (ve dne zcela textilní, a prý i hodně studené), a hurá do temného lesa!

Nevím, jak ten úsek vnímali ostatní, ale pro mne to byl vrchol „útěku z civilizace“ – lesní cesta s kořeny a jehličím, šero pod větvemi, karavana teď najednou zcela tiše kráčejících naháčů mizejících téměř v šeru. Tak nějak bych si představoval poetickou noční cestu tajuplné elfí družiny podle Tolkiena, cestu bytostí úzce spjatých s přírodou, které málokterý smrtelník kdy vůbec zahlédne. Každý z nás má ale jistě svou vlastní představu.

Cestou klikatým a úzkým kaňonem, už zase po asfaltu, pod bizarními skalními stěnami, ozářenými místy vzdáleným oranžovým přísvitem veřejného osvětlení, se opět přidal náš tajuplný cyklista (který lesní cestu vynechal, a vůbec bylo znát že se orientuje i sám), naposledy nám zazpíval potůček… A už tu byla hráz vodní nádrže Džbán lemovaná řadou světel. Koupat jsme se tentokrát ale nešli (i když i takové nápady zazněly), a nasvícené cestě se raději vyhnuli pěšinou po čerstvě posečené trávě ovocného sadu.

Část účastníků akce na vrchu Džbán Tady jsme už opouštěli údolí, kolem nás se rozlila širá plocha louky, v dálce se čím dál jasněji rýsovaly okolní Pražské čtvrti vykreslené řadami světel… Vystoupili jsme pohodlnou cestou i na oblé travnaté temeno vrchu Džbán, podle něhož zřejmě dostala jméno i přehrada, a tím pak i známé koupaliště s tradiční nudistickou pláží – a já se ke svému překvapení dozvěděl, že stojíme na místě prehistorického hradiště. A musím říct, že si to tehdejší obyvatelé vybrali dobře: Vyhlídka skoro do všech stran, před námi obrovský prostor údolí, pocit jakoby člověk chtěl roztáhnout křídla a zakroužit nad osvětlenou hrází a dlouhou lesknoucí se hladinou Džbánu… Za ní se táhne Evropská třída jak girlanda žárovek na nějaké oslavě, kostelík v Liboci září, maličký jak dětská hračka, ještě výš na kopci letohrádek Hvězda vytyčuje místo pro naše dějiny neslavné: Bílá hora… Na západě v dáli přízračně žhnou řady rudých světel Ruzyňského letiště, na opačném obzoru osamělý mrakodrap Aritmy, poblíž kterého naše pouť začala. Je to vůbec možné – diví se někteří – že jsme ušli takový kus? A nad námi obloha plná souhvězdí, Velký vůz nás provází celou cestu, a stejně tak i ostatní, jejichž jména neznám (jsem ostuda).

Na vrcholu jsme pořídili ilustrační snímeček z akce (za což patří dík dvěma účastníkům – já si patřičnou techniku s sebou nebral – avšak kvůli zapomenutému vyžádání souhlasů vyfotografovaných zde uvádím jen neostrý náhled), a vydali se dál po pěšinách brázdících louku náhorní plošiny, zalitou oproti údolí teplejším voňavým vzduchem letní noci. To už se naše pouť pomalu chýlila k závěru: Ještě chvíli po štěrkované cestě, přes louku za autokempem, a naše (ne)oblíbená temná pěšina nás zve do „převlékárny“.

Procházeli jsme se takhle zcela sami (ani náznak cizí přítomnosti) asi hodinu a čtvrt, někteří jen v botách, jiní nesli i batohy s věcmi (které nikdo nemusel použít – lidské tělo v přirozené podobě chladu odolává lépe než by se možná zdálo), urazili jsme asi 6km, a všichni jsme se nakonec shodli, že to bylo prima. Ozvaly se už i hlasy pro opakování akce – no, uvidíme… Osobně nevidím žádný důvod proti menší repríze. Různých dalších tras, kratších i delších, nabízí údolí Divoké Šárky spoustu – ani byste nevěřili že jste na území Prahy! Takže sledujte Naturistu :-)

PS: A ve dne je v Šárce taky krásně, jen se na to raději oblečte ;-)