Před nedávnem jsem si v soukromé korespondenci přečetl tvrzení, že chodit nahý/nahá (rozumí se po venku) je ilegální. Přimělo mě to k přemýšlení nad společenským vnímáním veřejné nahoty (v ČR pochopitelně). Úvodem k tomuto textu, který z toho vzešel, podotýkám, že pod pojmem „nahota“ budu vždy myslet „úplná nahota“.

Začnu výše uvedenou otázkou, jestli je veřejná nahota v ČR ilegální. Slovo „ilegální“ navozuje představu velmi závažného porušování zákona jako třeba ilegální prodej zbraní, ilegální těžba, ilegální pašování ohrožených živočichů a podobně, slovo „ilegální“ se mi tudíž zdá v souvislosti s nahotou až příliš silné a nepřijde mně vhodné, tím spíš že žádný český zákon se výslovně nahotou nezabývá, tudíž ji ani na žádném místě či při jakékoli situaci výslovně nezakazuje, a navíc nahota ani není něco, co by se svou závažností rovnalo třeba činům zmíněným výše. Spíš než ilegální by tak měly být voleny mírnější pojmy jako nevhodná, nepřijatelná, neslušná, nemorální. Na základě toho jsem i zvolil nadpis této úvahy.

Mně v této úvaze nejde o trestnost veřejné nahoty, ale o její společenské vnímání, přesto se nicméně odrazím od jejího postavení v právním řádu. Právní řád ČR bez ohledu na nepřítomnost výslovných zmínek o nahotě přece jen umožňuje veřejnou nahotu potrestat, vždy ale prostřednictvím obecnějších zákonných ustanovení. Zákonná ustanovení pro takové potrestání připadají v úvahu dvě, aspoň podle toho, co je mi známo.

Prvním z nich je ustanovení o výtržnictví (§ 358) trestního zákona (40/2009 Sb.), které má dvě podoby, výtržnost, což je nějaký čin spojený s násilím, a hrubou neslušnost. Podle právního výkladu se tím druhým rozumí závažné porušení pravidel občanského soužití a zásad společenské morálky. Sám zákon jako příklady uvádí hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, Nejvyšší soud v jednom svém rozsudku jako další příklady uvedl hrubé útoky na čest a vážnost jednotlivce, například neslušné nadávky. To vše po pravdě nezní jako něco, čemu by veřejná nahota byla podobná, a mně není úplně jasné, proč zrovna toto ustanovení bývá k trestání nahoty na veřejnosti používáno (že nicméně používáno je, se tu a tam ve sdělovacích prostředcích (zejména bulvárních pochopitelně) objeví). Já pro to mám dvě možná vysvětlení: ustanovení o výtržnictví běžně sloužilo k trestání veřejné nahoty za dob komunistických před rokem 1990 (soudím aspoň z toho, co jsem k tomu kdy zaznamenal – komunistům z nějakého důvodu nahota velmi vadila a nebylo by tedy divu, že její veřejné ukazování považovali za hrubé porušení pravidel občanského soužití), takže je možné, že dnešní spravedlnost (policie, státní zástupci, soudci) je tu a tam používá stále ze setrvačnosti; pravděpodobnější ale bude, že tak trestaní lidé ve skutečnosti nebyli potrestání jen za nahotu, ale i za další nežádoucí chování (patrně hlavně sexuální či jiné obtěžování podle několika případů, které se mi podařilo najít). Nic bližšího o tom říct nedokážu, ale považuju za nepravděpodobnost hraničící s nemožností, že by zrovna na základě tohoto zákonného ustanovení byl potrestán někdo provozující rekreační nahotu, tedy například chůzi krajinou.

Dalším ustanovením formálního práva, které se jistě pro trestání veřejné nahoty používá mnohem víc, možná skoro výhradně, je ustanovení § 5 o veřejném pohoršení zákona o přestupcích (251/2016 Sb.). V tomto případě je zákon naprosto nekonkrétní, vůbec neuvádí, co to takové veřejné pohoršení je a jak se ho lze dopustit, ponechává to tedy na úvaze správních orgánů, které se tím mají zabývat (přestupky neřeší soudy). Protože ale dříve nebo později muselo dojít ke sporu o správný výklad onoho ustanovení, rozhodl Nejvyšší správní soud v roce 2004 (ve sporu, v němž shodou okolností šlo právě o nahotu na veřejnosti), jak je třeba veřejné pohoršení chápat. Soud (pro potřeby správního řízení) stanovil tři podmínky, z nichž první dvě (čin se musí stát na veřejném místě a musí pohoršit aspoň tři osoby, což soud vyvodil z jednoho ustanovení trestního zákona, kde se píše, že veřejný trestný čin je čin spáchaný před nejméně třemi osobami) nejsou pro účely této úvahy zajímavé. Mě víc zajímá ta třetí podmínka hovořící o tom, že předmětné chování musí být v rozporu se společenskou představou mravnosti (k přesné formulaci uvedené v rozsudku se ještě dostanu). Právě nad tímto, totiž zda veřejná nahota opravdu je v rozporu se společenskou představou mravnosti, se chci dále zamyslet, a to z toho důvodu, že jistě mnohé od rekreačních aktivit ve volné přírodě bez jakéhokoli oblečení odrazuje právě myšlenka, že by tak provozovali jednání, které bude odsuzováno jako nemravné (bez ohledu na to, zda by považovali za pravděpodobné, že ještě navíc budou potrestáni orgány veřejné moci). K tomu ještě poznamenám, že pojmy mravnost, mravy a morálka budu nadále chápat jako synonyma.

Kdybych se někde na městské nebo vesnické ulici zeptal deseti náhodně vybraných lidí, jestli úplná nahota na veřejnosti je nemravná, naprosto nepochybuju, že všech deset by odpovědělo, že samozřejmě je. Bezpochyby by to bylo způsobeno tím, že kdybych se ptal na ulici, všichni dotázaní by si v tu chvíli představili někoho pohybujícího se zcela bez oblečení právě na ulici. Kdokoli, komu se nechce přemýšlet, by tedy otázku uzavřel s tím, že věc je přece jasná. Jenže budeme-li do věci šťourat a dál o ní přemýšlet, ukáže se, že tak jasná zase být nemusí. Vezměme si sousloví „nahota na veřejnosti“ nebo „veřejná nahota“ a ptejme se, co znamená to „veřejnost“ nebo „veřejná“. Bez ohledu na to, jak je veřejnost definována formálním právem, je veřejné prostě opakem soukromého. Nahotu v soukromí nechme stranou, ale vzpomeňme si, že lidé docela běžně bývají aspoň někdy nazí i mimo své soukromí, to znamená v přítomnosti jiných, cizích lidí (bez ohledu na to, kolik jich zrovna je – když to není v soukromí, je to na veřejnosti). Příkladem můžou být třeba společné šatny a umývárny ve sportovištích či na pracovištích, sauny, nudistické pláže a případně některé další. Kdybych se tedy znovu na ulici zeptal, zda úplná nahota ve společné šatně, v sauně nebo na nudistické pláži je nemravná, patrně by se sice i nyní našel někdo, kdo by ji za nemravnou považoval (někteří jsou zkrátka proti nahotě z principu), ale velká část, možná většina by zřejmě nebyla toho mínění. Už jen tento jednoduchý příklad tudíž ukazuje, že s odpovědí na otázku, zda veřejná nahota je či není v souladu s mravy, to není tak snadné. V další části textu se proto budu věnovat uvažování nad tím, co to vlastně je morálka (mravy) a jak poznáme, zda nějaké počínání je nebo není v souladu s morálkou.

Jak jsem už napsal v závěrečných úvahách nad svými letními nahými aktivitami, mravy jsou nepsaná společenská dohoda, co se má a co se nemá. Právě nepsanost morálky je nicméně překážkou pro její bezpečné uchopení. Zatímco ve formálním právu je jasné, kdo má právo vydávat pravidla, jaké je přesné znění pravidel, jak se pozměňují, jak se vyhlašují a kde se mají ti, kterých se týkají, možnost s jejich zněním seznámit, nakonec pak i to, jak budou potrestáni ti, kteří je poruší, morálka nic z toho nemá. Tady se pak otevírá prostor pro individuální interpertaci – každý může a často má svou vlastní představu, co je mravné a co není. Vyjádřil se v tomto ohledu Nejvyšší správní soud konkrétněji? Ve své rozsudku uvedl, že aby jednání mohlo být hodnoceno jako mravně závadné, „musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shodne v daném čase a místě konsenzem (tedy přesvědčivou většinou, nikoli nutně jednohlasně)“. Citované prohlášení soudu je při hledání odpovědi na mravnost veřejné nahoty jistě užitečné, neboť ukazuje, čeho jsem se už dotkl výše, že nemá smysl ptát se na postoj lidí paušálně k jakémukoli projevu nahoty mimo soukromí, nýbrž vždy ke každému projevu takové nahoty zvlášť, podle konkrétní situace („v daném místě a čase“). Ale na jedno odpověď pořád nedává: jak zjistíme, co je oním obsahem mravnosti, na němž se společnost shodla? Jinými slovy: jak zjistíme, zda společnost konkrétní chování v konkrétní situaci považuje za vyhovující morálce nebo naopak příčící se morálce?

Naprosto nejspolehlivější by bylo lidí se prostě na jejich názor (zda je pro ně určité konkrétní chování tolerovatelné nebo naopak nevhodné) zeptat, jenže to je pro praktické použití postup nepoužitelný (bez ohledu na to, že se lidé o morálnosti chování určitých jedinců občas sami mezi sebou baví). V praxi to funguje tak, že si lidé představu o obsahu morálky vytvářejí vzájemným pozorováním, tedy pozorováním jednak toho, jestli lidé určité konkrétní chování provozují nebo se mu naopak vyhýbají, jednak toho, jak ostatní reagují na určité konkrétní chování konkrétního jedince nebo skupiny jedinců. To má sice slabinu v tom, že nikdo nemůže pozorovat všechny lidi ve společnosti, vždy jen určitou množinu lidí ve svém bližším či širším okolí a odpozorované pak bývá vztahováno na celou společnost, což by ne vždy muselo sedět, ale nic lepšího k dispozici není. Na druhou stranu jsou i způsoby, jak si i cizí lidé můžou sdělovat svou představu o názorech na mravy – v moderní době například prostřednictvím knih, časopisů, filmů, televize, internetu. Málokdo si uvědomuje, že celá morálka je vlastně založena na domněnkách jednotlivců, co si myslí ostatní jednotlivci (třebaže v řadě případů se taková domněnka blíží jistotě). Pojďme si nicméně teď způsob, jakým můžeme poznat představu lidí o morálce, uplatnit na některé konkrétní příklady týkající se veřejné nahoty.

Začnu s už zmíněnou nahotou na ulicích. Tady by podle zřejmě obecné představy měla stačit první část mravotvorby: prakticky nikdo (kromě opilců, proherců sázek, lovců adrenalinových zážitků, mládeže natáčející bláznivá videa pro vrstevníky a podobně) to nedělá, což by měl být spolehlivý doklad toho, že to všichni považují za nepřístojné. Jenže vyhýbání se určitému chování samo o sobě nemusí být důkazem, že je těmi, kteří se mu vyhýbají, hodnoceno jako mravně nevhodné – například do takového bungee jumpingu se většina lidí nehrne určitě z jiného důvodu než kvůli pochybám o jeho mravní nezávadnosti. K tomuto tedy předložím ještě jiný příklad vztahující se k nahotě: podle mého pozorování ve veřejných mužských šatnách, přičemž mám na mysli zejména ty spojené s umývárnou (sprchou atd.), si většina mužů zakrývá „choulostivé“ partie a odhaluje je jen na nezbytně nutnou krátkou dobu a jen menšina si nedělá násilí a pohybuje se po šatně zcela nahá. Můžeme z toho věrohodně usoudit, že ti, kteří se zahalují, považují úplnou nahotu v šatnách za nemravnou? Mně se takové vyvětlení nezdá věrohodné a v případě takových pochybností je pak žádoucí použít druhou část poznávání mravů; v tomto případě bychom se tedy měli ptát, jaký postoj zaujímají ti, kteří se zahalují, vůči těm, kteří se nezahalují. Já jsem si nikdy nevšiml, že by většina s ručníkem kolem pasu nesouhlasně kroutila hlavou nebo zdvihala obočí nad nahou menšinou nebo snad jí její počínání slovně vyčítala, případně ji dokonce nabádala, aby se rovněž zahalila. Já ze svého pozorování tudíž vyvozuju, že i když se většina mužů v tomto prostředí vyhýbá úplné nahotě, za neslušnou, morálce odporující ji přitom v takové situaci nepovažuje. A takto bychom měli postupovat i při tázání se na mravnost jiných činností: ne se tedy spokojit s konstatováním, že určité chování většina neprovádí, ale ptát se i, jaký postoj má k menšině, která dané chování provádí.

Mně v této úvaze samozřejmě nejde o jakokoli veřejnou nahotu, nýbrž o rekreační nahotu, tedy takovou, pro kterou lze použít slova naturismus či nudismus. Jak je to s mravností takovéto nahoty? Podle výše uvedeného příkladu na to bude možné odpovědět jen pozorováním chování lidí. Já se tedy o určité závěry pokusím na základě svého pozorování, třebaže následné zobecnění bude (z důvodu uvedeného výše) jen hrubý odhad (jenže tak to v praxi stejně dělají všichni). Nahota při koupání či na břehu vodní plochy je nejrozšířenější druh rekreační nahoty a já si na základě své osobní zkušenosti, ale též na základě obeznámení se se zkušeností jiných, troufám tvrdit, že na ni si už většina lidí zvykla a ač se jí osobně neoddává, nepovažuje ji za neslušnou. Lidé s opačným postojem pochopitelně existují (rovněž jsem na ně narazil), ale podle mě jde skutečně o menšinu (třebaže není v silách nikoho říct, jak velká tato menšina je). Něco jiného je další druh nahé činnosti, chůze krajinou (právě zmínka o ní mě vyprovokovala k této úvaze). Já osobně jsem s ní měl převážně kladnou zkušenost, jen velmi málo lidí mi dalo najevo, že s mým počínáním nesouhlasí. Ale v tomto případě na základě své osobní zkušenosti neprohlásím, že většinou společnosti je nahá chůze krajinou považována za mravně nezávadnou. Vede mě k tomu prostá skutečnost, že většina lidí se s touto činností nikdy nesetkala (a ani o ní nikdy neslyšela, ostatně já ještě před rokem rovněž ne) – a tudíž nemůže mít vytvořený postoj k jejímu souladu či nesouladu s morálkou. Co platí o nahé chůzi platí v ještě větší míře o nahé jízdě na kole: já jsem se během ní setkával s tím, že většina lidí na mě jen beze slov i jakýchkoli jiných reakcí hleděla, což vykládám tak, že nahého cyklistu viděla poprvé v životě a nevěděla v tu chvíli, co si o tom má myslet.

Co si z takového konstatování odnést do praxe? Že je bezpečné věnovat se jen těm druhům nudismu/naturismu, u nichž můžeme s velkou pravděpodobností říct, že jsou obecně považovány za mravně přijatelné? Já si naopak myslím, že takové sebeomezování je zbytečné a že ve skutečnosti je velmi výhodné, že na některé vzácné projevy veřejné nahoty společnost doposud prostě nemá názor (samozřejmě kromě určitých lidí, kteří jsou proti nahotě za všech okolností). V tom případě totiž sami nudisté/naturisté mají ve svých rukách to, jaký postoj si nakonec společnost k určitým projevům veřejné nahoty vytvoří, a dokonce jak moc bude tolerantní k nahotě obecně. Pokud totiž takové zatím vzácné projevy nahoty budou probíhat bezproblémově a klidně a oblečeným lidem z nich nebudou vyvstávat žádné obtíže, je velká pravděpodobnost, že si na ně zvyknou stejným způsobem, jako si zvykli třeba na nahotu některých jedinců u vody nebo ve veřejných šatnách. Budou-li tedy konkrétně například skupiny nahých lidí (nebo nazí jednotlivci, na tom nezáleží) procházet krajinou a k oblečeným lidem se chovat stejně slušně a zdvořile, jako by sami byli oblečení, bude vysoká pravděpodobnost, že si „většinová“ společnost utvoří názor, že takový projev nahoty je neškodný a je možné jej tolerovat (jinak řečeno považovat jej za mravně přijatelný). A nejen to – s čím větším počtem podobných bezproblémových projevů nahoty se lidé budou setkávat, tím víc u nich poroste tolerance k nahotě jako takové. Je to přece logické: nebude-li se nesvlékající se většina lidí seznamovat především s poklidnými, neobtěžujícími projevy veřejné nahoty, zůstanou jí před očima jen případy, jako když nějaký nahý muž v městském parku obtěžuje kolemjdoucí ženy nebo když se někdo v opilosti svlékne a třeba vysypává odpadkové koše a dělá nadměrný hluk nebo něco podobného, co se občas objevuje v bulvárním zpravodajství – a jestli bude mít k veřejné nahotě spíš smířlivý nebo spíš odmítavý postoj, bude bezpochyby záviset právě i na tom, s čím z obojího se bude spíš setkávat (ať osobně nebo z doslechu). Je tedy patrné, že na zvýšení tolerance k veřejné nahotě (nahotě mimo soukromí) je možné pracovat. Ale je to vůbec třeba?

Nevím, co si kdo myslí o úrovni tolerance k veřejné (zejména rekreační) nahotě v ČR, jestli je (už) dostatečná nebo v tom jsou ještě rezervy. Řekl bych, že řadě lidí současný stav vyhovuje, já bych nicméně podle úsilí, jaké spousta lidí považuje za nutné vyvinout, aby si mohla užít nahoty, to viděl spíš na ty rezervy. Nedokážu odhadnout, kolik lidí je spokojeno s tím, že za nahotou navštěvuje jen určitá uzavřená či polouzavřená místa, a kolik s tím až tak spokojeno není a sní, že by si ji mohlo užívat kdekoli, což ale nedělá, protože „ví“, že to nejde, jelikož by s tím narazilo na odpor. Kdyby tito opatrní lidé překonali své obavy, přispěli by díky jmenovanému nárůstu tolerance k nahotě, který by to vyvolalo, k tomu, že ony obavy by napříště byly méně opodstatněné. Hlavně by se tím snížila pravděpodobnost nejhoršího následku, potrestání.

Větší společenská tolerance k nahotě sníží pravděpodobnost, že někdo vůbec na nahého člověka bude volat policii, když už na příjezd policie dojde, sníží pravděpodobnost, že policisté v prosté nahotě budou vidět neslušnost, a pokud už nahého obviní z veřejného pohoršení, sníží pravděpodobnost vysoké pokuty nebo dokonce i potrestání samotného v následném správním řízení. A představme si takové správní řízení blíže: pokud by obviněný naháč nesouhlasil hned na místě se svou vinou a okamžitým potrestáním (a člověk provozující rekreační nahotu by byl sám proti sobě už z principu, nejen kvůli praktickým následkům, kdyby s něčím takovým souhlasil), policejní obvinění by přistálo na stole nějakého úředníka či pravděpodobněji spíš úřednice příslušného obecního úřadu; ačkoli ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se píše, že úředník má rozhodnout nikoli podle osobních mravních měřítek, nýbrž podle své znalosti obecného společenského postoje, je to spíš ideál a v praxi budou jednotliví úředníci mít sklon považovat své osobní postoje za shodné s většinovým postojem; bude-li se tedy taková úřednice ve svém osobním životě setkávat například při rekreaci u vody nebo dokonce někde v lese s bezproblémovými nahými lidmi, bude spíš nakloněna tomu vyřešit obvinění z pohoršující nahoty mírně, než kdyby se s rekreační nahotou nesetkávala a byla odkázána jen na bulvární zprávy o „výtržné“ veřejné nahotě.

Tuto úvahu jsem nadepsal otázkou, zda je veřejná nahota nemravná. Záměrně jsem ji formuloval tak, jak by se asi zeptala většina lidí, ale doufám, že se mi podařilo srozumitelně vyložit, proč je ta otázka postavená špatně. Zároveň jsem chtěl rozvést svůj názor, že vzdychání nad velmi omezenými možnostmi oddávání se nahotě je zbytečné a že se lze dokonce osobně zasadit, aby byly ještě zbytečnější. Povzbuzením by měla být už slova z víckrát zmíněného rozsudku ohledně veřejného pohoršení, že „pohoršující povaha nahoty lidského těla je v rámci soudobé společnosti spíše otázkou diskuse, než otázkou všeobecného odmítání nutného pro shledání veřejného pohoršení“ – a to jsou přitom slova napsaná před dvaceti roky. Otázka veřejné nahoty není otázka příkazů a zákazů zapsaných kdesi ve sbírce zákonů, je to otázka mravů, jejichž zásadní vlastností je, že se stále vyvíjejí v čase, ale také to, každý člověk má možnost se na formování mravů osobně podílet, což si ne všichni uvědomují.