Možná si někdo při čtení mých zážitků pomyslel, že jsem si počínal nezodpovědně. Že jsem zbytečně provokoval, že jsem si jen štěstím nepřivodil nějaký větší malér, nebo snad dokonce, že jsem kazil pověst všem slušným nudistům/naturistům, kteří vědí, co se sluší a patří. A co že se to sluší a patří? Nechat se zavřít do rezervace, aby si zbytek společnosti mohl nerušeně zachovávat maloměšťácké názory? Čeští naturisté by chtěli – aspoň předpokládám – vůči sobě stejnou míru tolerance jako němečtí. Kdo se díval na fotografie, na které jsem odkázal v minulé části, se možná zasnil, že by neškodilo, kdyby i v ČR bylo možné, že skupina nahých turistů přijde např. na hradní zříceninu a přítomní oblečení turisté se jen zběžně podívají a dál se budou věnovat sobě. Situace Německa (a mimochodem i Francie) je sice specifická v tom, že naturismus tam byl celospolečensky široce propagován už mezi první a druhou světovou válkou, což na území dnešní ČR nebylo nikdy, ale stavu zachyceného na uvedených fotografiích určitě nebylo dosaženo přes den (nutno ale připomenout, že Německo je velké s velkými regionálními rozdíly, i v přístupu k nahotě). Na možný budoucí vývoj v ČR je tedy vhodné nahlížet stejným způsobem. Vyjádřeno stručně: aby lidé mohli veřejnou nahotu tolerovat, musejí se s ní vůbec osobně setkávat, aby měli možnost si ji „osahat“, zjistit její neškodnost a zvyknout si na ni. Nějaké fámy o tom, že se někdo někde v ústraní svléká, k rozvoji tolerance určitě nepovedou. K tomu připojím poznámku, že pokud někdo někdy pocítí potřebu propagovat ve svém okolí nudismus/naturismus, měl by zvláštní důraz klást na otázku škodlivosti (neškodnosti) nahoty pro děti, protože to podle mé zkušenosti na nahotě asi straší lidi nejvíc (ne vše, co mě k této domněnce vede, jsem popsal).

Domnívám se dále, že převažujícím názorem „naháčů“ (v ČR) je, že je nutné dbát, aby ostatní lidé nebyli nahotou pohoršeni. Já však k tomuto názoru mám výhrady (výklad, že nahého vyhýbání se oblečeným je správná interpretace rčení „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“, pak považuju za vysloveně absurdní). Jednak nemůžu dopředu vědět, jestli vůbec na někoho pohoršeného narazím (podle mého pozorování to byla výrazně menšinová reakce na mou nahotu), jednak vlastně ani nevidím důvod, proč bych na to měl dbát. Při různosti lidských povah se najde vlastně cokoli, čím by někdo mohl být na druhém pohoršen, což ale neznamená, že pohoršení mají automatické právo se hned čertit. Mě třeba pohoršuje, když lidé mluví sprostě, a nezbývá mi přesto, než to tolerovat, protože jinak bych se musel neustále s někým hádat. A dovedu si představit, že nějakou ženu může pohoršovat křiklavá barva vlasů jiné ženy, a tak dále a tak dále. Z toho je zřejmé, že aby spolu lidé vůbec vyšli, musí své pohoršení krotit, pokud tedy zdroj pohoršení už nepřesahuje únosné meze (jenže i to je subjektivní). Já pevně zastávám názor, že nikdo nemá právo na to, aby byl obklopen jen tím, co se mu líbí, a pro mě z toho tedy vyplývá, že pokud někdo je pohoršen mou nahotou, ať si tedy je – chápu, že to je víceméně automatická reakce dotyčné(ho), proti které toho moc nezmůže (většinou je to dáno výchovou) – hlavně když mi ale kvůli tomu nezačne nadávat. Podle mého názoru jsou nahotou pohoršeni leckdy (ne výhradně) lidé, kteří mají celkově nesnášenlivou povahu a pocit, že právě jejich názor a žádný jiný musí ve společnosti vládnout. A proč by se takovým lidem mělo ustupovat? Když nudisté/naturisté poslušně zalezou za keře, jen vyklidí prostor takovým nesnášenlivým, kteří pak opanují společnost. A ono to neplatí jen o nesnášenlivosti vůči nahotě, ale všeobecně.

Uznávám nicméně, že proti nahotě nejsou jen lidé ze své povahy nesnášenliví, že jsou i lidé, kteří se nahoty bojí. Z dříve několikrát zmíněné mladé rodiny v Tavíkovicích jsem měl pocit, že ti lidé jsou opravdu přesvědčeni, že z jejich dítětě při pohledu na nahého dospělého vyroste doživotní psychický mrzák (to si nedělám legraci, takový dojem jsem vážně měl). Ale copak se takový strach pramenící bezpochyby z neznalostí či přímo hlouposti dá brát vážně? Mimo to mám pocit, že některé lidi (zejména pokročilého věku) nahota znejisťuje prostě proto, že jde o porušení obvyklých společenských norem, což jim narušuje jejich pocit jistoty a bezpečí, a také, že někteří (zejména ženy) mají obavu, že úplně nahý člověk (muž) má patrně nějaké špatné úmysly. Ale já se na to zdráhám reagovat očekávatelným způsobem. Místo, aby takoví nejistí lidé byli ujišťování ve strachu z „nebezpečné“ nahoty, by se přece spíš mělo ukazovat, že nahota je neškodná a že klidně může být součástí společenské normy. Na mapách Seznamu visí fotografie zachycující část severního břehu brněnské přehrady, na níž je dřevěná palisáda, na ní připevněna cedule „Nudistická pláž“ a na ceduli fixou nějakým vandalem připsané nápisy „Hnus“ a „Odpad společnosti!“. To je nejnázornější možná ukázka toho, že nudisté/naturisté se nikdy všem lidem nezavděčí, ať se budou chovat sebevíc „zodpovědně“, a že lidé, které představa svlékání se mimo soukromé prostory, před jinými lidmi, bude dráždit (znechucovat), budou existovat vždy. Jaký smysl potom má pořád se takových lidí bát?

Když už je řeč o strachu, musím se dotknout i tématu, na které rovněž někdo možná při čtení mých zážitků pomyslel, totiž zda jsem měl strach z policejního postihu. Odpověď je jednoduchá: ne, neměl. Měl jsem pro to několik důvodů. Podle mě je kromě ne zase tak časté opravdové tolerance ještě v ČR velice rozšířeným životním postojem zahleděnost do sebe a lhostejnost k čemukoli, co přesahuje rámec osobního (rodinného) pohodlí. Proto věřím tomu, že by se sotva našel někdo, komu by má nahota vadila tak strašně moc, že by si kvůli ní svůj klid narušoval voláním policie. To už by raději věc řešil pohodlněji „svépomocí“, i třeba hlasitým a sprostým nadáváním (tak se mimochodem vždy pozná „slušný“ člověk). U tavíkovického koupaliště mi sice hrozili, že na mě zavolají „strážníka“, ale to jsem považoval za plané silácké řeči a nevěnoval jsem tomu pozornost. Přímo s policisty jsem během léta nic neměl do činění, zato jsem ale dvakrát narazil na obsazené policejní auto, vždy nicméně bez následků. Poprvé tehdy, když jsem nahý na kole projížděl Vítonicemi. Při přibližování se ke křižovatce, kterou jsem měl projet, jsem uviděl hned za ní na kraji silnice stát policejní auto. Trochu jsem strnul, to je pravda, nicméně v křižovatce jsem plánovaně odbočil, takže jsem přímo kolem policistů neprojel. Zda si mě všimli, nevím a stejně jsem je pak do minuty pustil z hlavy. Doma jsem přemýšlel, co bych dělal, kdybych měl namířeno jejich směrem, a usoudil jsem, že by mi nezbylo než kolem nich projet nahý; kdybych najednou zmatkoval, jen bych na sebe ještě víc upoutal pozornost a navíc bych dokázal, že svoje počínání považuju za závadné. Tuto domněnku jsem kupodivu měl možnost si ověřit – při poslední nahé jízdě jsem totiž uvnitř Damnic narazil na policejní auto stojící v mém jízdním pruhu. Nemohl jsem dělat nic jiného než jet dál, jelikož nebylo kam odbočit. Těsně za policejním vozem jsem musel skoro zastavit kvůli autu v protisměru, pak jsem policisty objel a jel trochu se zatajeným dechem dál, za mými zády se nicméně nic nedělo (zřejmě to byli dopravní policisté a asi měli nějakou akci, protože další policejní auto stát u kraje silnice jsem viděl za hodinu a půl nato ve Cvrčovicích – mimochodem, tam to bylo asi dvě sta metrů za místem, kde jsem se oblékl, ale kdybych to udělal až dál, jak jsem původně uvažoval, projel bych nahý kolem policistů dvakrát v jednom dni).

Na možnost případného jednání s policií jsem se pochopitelně připravil už během jara, než jsem nahý do venkovního prostoru vyrazil. Pečlivě jsem si pročetl a promyslel (v naturistických kruzích snad poměrně známý) rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2004 o přestupku veřejného pohoršení a vyhodnotil jsem, že v můj prospěch hraje to, že bych nejprve vůbec někoho musel pohoršit (samotné svlečení by tedy k potrestání nestačilo) a musel bych dále pohoršit „veřejnost“, tedy aspoň tři lidi současně (jeden ukřičený nespokojenec by zase nestačil), a také to, že celé to koneckonců spočívá v odvolávání se na mravy, což je záležitost poměrně mlhavá, nicméně tímto rozsudkem jsem nakonec neměl v úmyslu se ohánět. Kdyby mě policie zastavila z vlastní iniciativy (to snad jen ze zvědavosti, jinak bych pro to z její strany neviděl důvod), snažil bych se ji osvětově informovat o naturismu (nedělám si iluze, že policie je znalá) a své počínání vyložit jako jeho projev (ano, já jsem uvedl, že se za naturistu nepovažuju, ale pro jednání s policií nějaký argument mít musím) a pro ten případ mám v mobilu i fotografie německých a jiných naturistů z jejich stránek (pěší výlety, jízdy na kole) nebo i dobové fotografie (ty dokazující dřívější běžnost koupání bez plavek). Kdyby na mě někdo policii zavolal, snažil bych se argumentaci stočit tím směrem, že prostě já a dotyčný nespokojenec máme rozdílné názory na nahotu a že úkolem policie není rozsuzovat, který z oněch názorů je správný (nejsme v Íránu nebo Saúdské Arábii), úkolem policie je zajišťovat bezkonfliktní soužití lidí. A kdyby stěžovatel(ka) po polici požadoval(a), aby mě donutila ustoupit (tj. se obléct), případně mě dokonce potrestala, ptal bych se, proč mám ustoupit zrovna já a jestli tedy pravdu má mít ten, kdo hlasitěji křičí, nebo – pokud bych měl ustoupit jako moudřejší – proč by měli pořád ustupovat jen moudřejší, aby pak zvítězili vždy ti zlobní, hádaví a nesnášenliví, kteří by se tak utvrdili ve správnosti svého přístupu. Bylo a je mi nicméně jasné, že úspěšnost takové argumentace by závisela na osobnosti daného policisty (dané policistky).

Jisté je jedno: Otázka (úplné) veřejné nahoty spadá do okruhu společenských norem zvaných mravy, případně morálka (formální zákony se nahotou výslovně nezabývají, což platí jak pro ČR, tak většinu ostatních evropských států). Ti, kteří tvrdí, že mravy je třeba dodržovat a nemá se jít proti nim, si neuvědomují, jak tyto nepsané společenské normy fungují. Mravy jsou nepsaná společenská dohoda, co se má a co se nemá. Ačkoli v zásadě všichni tuší, jaká jsou jednotlivá mravní pravidla, nikdo si nemůže být jistý jejich přesnou podobou a nikdo rovněž nemůže vědět, jak velká část společnosti vlastně danou mravní zásadu schvaluje a jak velká s ní nesouhlasí (nikdo tedy přesně neví, k jak velké většině nebo jak malé menšině svým názorem patří). Typickým znakem mravů je, že se neustále proměňují (o formálních zákonech to sice platí rovněž, ale trochu jinak). A proměňují se tak, že na počátku stojí nějaký odvážný jedinec (skupina jedinců), který jde proti zavedeným morálním pravidlům. A pokud se mu (jí) podaří strhnout dostatečné množství následovníků, dojde po kratší či delší době k příslušné změně mravů. Zda většina společnosti přistoupí na nové společenské pravidlo, závisí jistě na různých okolnostech, pro úspěch změny morálky je ale zřejmě zapotřebí, aby většina lidí byla pro změnu nějakým způsobem už „nalomena“. Na rozdíl od formálních zákonů tedy vlastně mravy v sobě obsahují nevyřčené svolení, že je možné usilovat o jejich porušení.

Zcela na začátku jsem uvedl, že věřím, že vypsání mých zážitků by mohlo pro některé být povzbuzením a inspirací. Skutečně by mě potěšilo, kdyby takový účinek opravdu mělo, třebaže to nebylo účelem mého počínání. Zvlášť bych byl rád, kdyby se mým příkladem někdo další vydal nahý na kolo, a to tak trochu ze sobeckého zájmu, neboť bych pak v tomto nebyl osamocen (já osobně si ale nepřipadám výstřední, mně stačí příklady z Německa). V každém případě se zde dotýkám otázky sdružování. Na naturistických stránkách bývá probírána otázka, zda se na nahé aktivity do volné krajiny vydávat samostatně nebo ve skupině, a doporučuje se to druhé. Především je to výhodné z hlediska duševní pohody, neboť přítomnost jiného nahého ujišťuje, že člověk vlastně jen následuje chování jiného (jiných) a není svévolným narušitelem společenských pořádků (nikdo o sobě neslyší rád, že je jako ovce ze stáda, ale všichni lidé se tak chovají, i já). Já to, totiž příjemnost nevybočování z řady, potvrzuju ze své (krátké) zkušenosti (když jsem někde u vody (v nemnoha případech) zjistil, že na místě nejsem jediný nahý, zcela ze mě spadly jakékoli obavy). Osamocenost na druhou stranu taky není nevýhodná, protože člověk si může svobodně rozhodnout, co, kdy a kde podnikne, bez nutnosti brát ohled na časové, fyzické a další možnosti jiných.

V každém případě, ať osamoceně nebo ve více lidech, je pro nahé činnosti pod širým nebem nezbytné patřičné nastavení mysli. Každý, kdo se chce svléknout ve volné krajině, by si měl do mysli pevně vštípit myšlenku „nedělám nic špatného, nikomu neubližuju, nikoho neomezuju, nedělám žádnou výstřednost, provozuju činnost zde možná neznámou, ale jinde respektovanou a váženou“. Je mi jasné, že to není jednoduché (mně se to taky vždy nedařilo), že je snadné znovu sklouznout k přesvědčení „Nikdo kolem to nedělá, takže si asi počínám špatně“, ale když jsem to zvládl i já, pro kterého není snadné plout proti proudu a kterého se dost dotýká nesouhlas, neměla by nahota ve volné krajině být problémem pro jedince psychicky odolnější. Lidé se ze své přirozené podstaty opičí jeden po druhém (jedna po druhé – to hlavně) a proto se mně osvědčilo, pokud jsem po nějakých nepříjemných zkušenostech zapochyboval o správnosti svých úmyslů, znovu navštívit zejména natury.de, případně jiné naturistické stránky a znovu (především prostřednictvím fotografií) do sebe nasát samozřejmost a radostnost nudistického/naturistického počínání (rozsáhlá (s fotografiemi převážně od vody či z naturistických areálů, občas ale i s pěšími a cyklistickými turisty) a zatím (2023) i stále doplňovaná naturistická fotogalerie je třeba Photos naturistes du jour).

Podnícen četbou některých zdejších diskusí znovu opakuju, že motivací toho všeho, co jsem v předchozích částech popsal, byla touha zkusit, co jsem předtím nikdy nedělal, a rovnou vyzkoušet to co nejintenzivněji. Měl jsem několik měsíců na důkladné promyšlení svých záměrů a udělat si to vše podle svého, to znamená zejména v místech, která si sám vyberu, pro mě byla otázka osobní svobody. Nechat se se sklopenýma ušima vykázat do některého z několika málo míst, která jsou pro to milostivě vyhrazena, by pro mě bylo jako nechat ze sebe udělat psa drženého na krátkém vodítku. Zcela zásadně nesouhlasím s názory toho vyznění, že zpoza keřů se nikam vylézat nemá a že je třeba být vděčný za to málo, co je tu (údajně) možné, a že člověk má být rád, že nejsme ve Spojených státech nebo nedejbože někde v Íránu či Afghánistánu. Mně takové názory připadají ustrašené (ono je toho v ČR (o iných európskych krajinách nehovorím) možné víc, než si většina myslí, jenže to nikdy nezkusila) a nevýslovně víc se mi líbí svobodomyslné pojetí německé, jak jsem ho poznal na (zejména) natury.de. Chápu, že mnozí se mnou nenechají pohnout a že duševní pohodě v ghetu nudapláže apod. dají přednost před občas nepříjemnou svobodou ve volné krajině, případně že budou i nadále tvrdit, že tam se má zůstat. Já nebudu tvrdit, že můj názor je jediný správný (když jsem pro co nejširší svobodu, nemůžu ji upírat jiným), dávám jen zkrátka všanc svou – byť pouze jednoletní – zkušenost, že větší volnost v nahotě je možná a žádoucí.

A to už by z mé strany byl naprostý konec, kdyby mě ještě jedna věc neplánovaně nevyprovokovala k dodatečné úvaze. Ta už se ovšem nebude týkat mě a mého jednání, nýbrž společenského postavení nahoty obecně.

(úvodní část)