(Jednu věc tady hned předešlu: o důvodech toho, proč jsem se letos vrhl na svlékání, jsem psal v úvodním příspěvku, teď budu rozebírat, proč jsem to dělal právě tak, jak jsem to dělal, a k jakým závěrům mě moje zkušenosti vedly.)

Závěrečné komentáře a úvahy musím začít tím, co asi většině čtenářů přišlo nejnápadnější: Zatímco já jsem zde četl v blozích i různých komentářích, jak ten či onen (ta či ona) sundal plavky v křoví nebo pod vodou, jak šel nahý lesem a když se někdo blížil, zabočil jinam, aby nedošlo k setkání, nebo si navlékl spodní prádlo, aby nešokoval, a tak podobně, já tady v příkrém kontrastu píšu, jak jsem se nahý u vody neschovával, pěší výlety jsem provozoval na turistických trasách a k dovršení všeho jsem jezdil na kole po silnicích a dokonce přes vesnické ulice. Kde se ten kontrast vzal, jak ho vysvětlit? Řadě lidí, kteří by si pozorně nepročetli předchozí popisy mých zážitků, by nepochybně jako nejpřirozenější vysvětlení přišlo, že jsem zkrátka exhibicionista a pozornost lidí mi dělá dobře. Z dřívějších popisů však musí být jasné, že takové vysvětlení není správné. Já naopak jakoukoli pozornost namířenou na sebe nemám rád, a to při libovolné životní situaci. A popravdě řečeno, sám jsem se během léta divil, k čemu jsem se to vlastně odhodlal. Možná si po přečtení úvodu někdo myslel, že jsem se pro své aktivity rozhodl ze dne na den, ale tak to vůbec nebylo. Od chvíle, kdy mě poprvé napadla myšlenka zkusit vyjít nahý ven na pěší výlet nebo dokonce vyjet na kolo, jsem o těchto záměrech dlouze přemýšlel, dlouho jsem si říkal, zda to není hloupost, často jsem postával nahý před zrcadlem a uvažoval, jak bych asi působil na jiné lidi, kdyby mě takto viděli, a jak bych se u toho cítil já, zkrátka byl jsem plný pochyb. Nakonec ale došlo až na to – jak jsem už to napsal – že např. když jsem při svých nahých chůzích míjel oblečené turisty, necítil jsem v jejich přítomnosti žádné rozpaky a obavy, což by pro mě ještě před rokem bylo naprosto nemyslitelné. Jak jsem se tedy do takového stavu mysli dostal?

Skutečnost je taková, že jsem se na své nahé aktivity důkladně psychicky připravil, nikoli však záměrně a účelově, prostě to byl vedlejší účinek toho, jak jsem se seznamoval s nudistickými/naturistickými aktivitami jiných. Ne nadarmo se říká, že příklady táhnou. Nejvíc na mě zapůsobily, a to se už opakuju, německé stránky natury.de. Tam je mnoho reportáží s mnoha fotografiemi a ze všeho na mě dýchala atmosféra, že nahota v přírodě (či šířeji ve venkovním prostoru) je něco naprosto samozřejmého. Pokud v reportážích o nahých výletech je zmínka o setkání s oblečenými turisty, prakticky vždy jsem se dočetl, jak oblečení nahé srdečně zdravili a přidávali vtipné a povzbuzující poznámky. A na fotografiích jsem zase viděl, jak skupina nahých turistů vchází mezi vesnické domy nebo přichází na nějaké běžné turistické místo jako třeba rozhlednu mezi oblečené turisty nebo jak skupina nahých cyklistů jede po cyklostezce nebo projíždí kolem skupiny oblečených turistů nebo dokonce vjíždí do vesnice (pro názornost více méně namátkou některé fotografie, aby bylo zjevné, co mám na mysli: 20190723-Schrammsteine.jpg, 20–3-do-schoenbrunn.jpg, 20180807_Eisessen-in-Rathen.jpg, 1309-auf-der-lausche-1.jpg, 2017–08–14_rathen.jpg, 2017–08–14_bad-schandau.jpg). Vše zkrátka působilo, že nahota je běžně lidmi přijímána a že s ní přece nikdo nemůže mít žádný problém. Popravdě řečeno, v některých reportážích jsou i zmínky o nesouhlasných reakcích kolemjdoucích, ale je jich tam celkově málo a já jsem tomu proto věnoval jen velmi malou pozornost.

Obrovský vliv na mě mělo, co jsem zjistil, když jsem pátral, co to vlastně je ten naturismus. Dočítal jsem se, že má kořeny už v 19. století, ne-li ještě o něco dřív, kdy nemálo přemýšlivých lidí, zejména lékařů, v nahotě vidělo lék na tělesné i duševní nemoci a dokonce i prostředek pro zlepšení společenských poměrů. A že v začátcích 20. století se pak této myšlenky chopili šikovní organizátoři, kteří ji dokázali (aspoň v některých zemích) dostat do širokého společenského povědomí a začali vytvářet místa, kde by se lidé mohli věnovat nahým aktivitám, a zakládat organizace, které by je měly sdružovat a které by nahotu dále měly propagovat. A že dnes je naturismus rozšířen v mnoha zemích světa, je zastoupen celosvětovou organizací a že za nahotou každoročně cestují desítky milionů turistů (a že tento typ turistiky v některých oblastech představuje významný zdroj příjmů). Při tom všem jsem viděl, že popudem celého toho úsilí a dění není nějaké pozérství, snaha se předvádět a snaha ze vzdoru nebo nudy porušovat společenské normy, jak to snadno odsoudí nepoučení lidé, ale úctyhodné myšlenkové postoje.

Nemálo na mě rovněž zapůsobila televizní série Nahé Rakousko („Nacktes Österreich“) rakouské televize ATV o lidech, kteří volný čas tráví nejraději nazí. Většina dílů (všechny jsou v plném znění přístupné na stránkách ATV: Nacktes Österreich) představuje sice takovou naturistickou/nudistickou klasiku (u vody, na vlastní zahradě atd.), já jsem nicméně jako první narazil na díl (třetí druhé řady), v němž jeden mladík běhá nahý ulicemi Vídně a kolemjdoucí oslovení televizním štábem na to reagují pozitivně (mimochodem: pokud si někdo myslí, že jsem exhibicionista, ať se na tento díl podívá, jak doopravdy vypadá exhibicionista). V několika dílech pak vystupuje mladá žena, která s úsměvem nahá jezdí na kolečkových bruslích vídeňským parkem nebo zase nahá po venkově na kole (mimochodem, při jízdě městským parkem (to je ve 2. díle 1. řady) náhodou narazila na mladíka z České republiky, který si ji natáčel na kameru a který dotázán televizním štábem, zda v jeho zemi (tj. ČR) to (nahota na veřejnosti) je normální, odpověděl, že by to mělo být normální všude). Právě to, jak sebevědomě a stále s úsměvem se tato žena nahá pohybovala po venku (byť svoje jistě udělala přítomnost televizního štábu, který v případě problémů mohl zasáhnout), na mě hodně zapůsobilo.

A v neposlední řadě nemůžu pominout ani to, že na samotném naturista.cz lidé popisující svou zkušenost píšou vesměs o pozitivních reakcích ostatních lidí. Zejména jsem v jedné diskusi narazil na větu „čím přirozeněji se člověk chová, tím méně rozpačitá je reakce okolí“, kterou jsem si důkladně vštípil do paměti a kterou jsem se celé léto (a zvlášť v začátcích) snažil řídit. Patřičným způsobem mě dále ovlivnilo, když se na jaře na Seznamu objevil článek „Potřebujeme všude více nahoty“ (převzatý později na naturista.cz). Těch zdrojů, které na mě takto kladně (po řadu týdnů) působily a na které všechny si ani nevzpomenu, bylo víc (teď se mi třeba vybavuje rozhovor s českým fotografem žijícím v Berlíně, podle nějž Berlíňany nahota na ulicích nevyvádí z míry a každá linka berlínského metra prý má svého naháče) a jako celek do mě vlily optimistickou a radostnou představu nahoty. Zkrátka jsem si pozvolna během zimy a raného jara v mysli vytvořil takovou představu, že se svleču a budou následovat jen samé pěkné zážitky. Myslím, že by se mi sotva mohlo podařit slovy vypsat, v jakém euforickém očekávání jsem byl, když jsem třeba poprvé vyrazil na nahý pěší výlet. Tehdy jsem se odhodlaně svlékl a jen co jsem už po pár minutách narazil na první lidi, sebevědomě, skoro až radostně jsem je pozdravil (aniž bych se samozřejmě jakkoli zakrýval) a nejenže jsem z nich neměl žádné obavy, naopak jsem se ještě cítil jako pán situace. Moje první zážitky z koupání, chůze i jízdy potvrzovaly všechna má kladná očekávání. Až teprve časem přišly i záporné zkušenosti, což mě z výšin sneslo na zem, a mně došlo, jak jsem do jisté míry byl naivní. Přitom mi muselo být jasné (kdybych ale na takové věci chtěl myslet), že jen tím, že se svleču do naha, kolem mě najednou nebudou jen milí, vstřícní, chápaví a příjemní lidé. Nepříjemní lidé otravující ostatním život, které každý známe ze svého bližšího nebo vzdálenějšího okolí, rozhodně tímto nikam nezmizí a taktéž nikam nezmizí lidé plní obav a strachů.

Když se nad tím zamyslím, u mě paradoxně proběhl vývoj asi úplně opačný než u většiny lidí provozujících nahotu: předpokládám (i podle toho, co se lze dočíst zde v rubrice „Poprvé bez plavek“), že většina lidí má ze začátku obavy, k úplnému svlečení musí překonat strach a teprve po určité počáteční praxi už pak nahotu provozuje bez obav, kdežto já jsem se naopak do svlékání vrhl zcela po hlavě beze strachu a starosti o to, co si budou myslet lidi okolo, a ty obavy a starost o okolní lidi přišly až časem. Nakonec jsem se kvůli nim nenechal odradit, jednak protože mi bylo líto zahodit to všechno, co jsem si předem naplánoval, jednak protože jsem si nechtěl připadat jako někdo, kdo se snadno nechá zastrašit, ale zmenšilo mi to tu naprostou duševní pohodu, kterou jsem měl v začátcích (a zpětně jsem rád, že jsem tehdy byl poněkud naivní, poněvadž jinak bych se neodhodlal; zároveň jsem rád, že jsem své záměry předem nekonzultoval s nikým s českých nudistů/naturistů, jelikož ti by mě možná pouze znechutili a odradili). A tím se vlastně dostávám k dalšímu tématu.

Než jsem s nahými aktivitami začal, četl jsem si během zimy a jara na naturista.cz, jak někteří neváhají jet značnou vzdálenost, aby mohli pobýt na některé z nemnoha nudistických pláží. Já jsem to v duchu považoval za bláhové a říkal jsem si, že já si takové násilí dělat nemusím, zajedu prostě někam do okolí a tam se bez problémů svléknu, nudapláž-nenudapláž. Teprve až se objevily záporné reakce, začal jsem pro tento opatrný postoj mít větší pochopení: na nudapláži (nebo v naturistickém kempu atd.) je člověk mezi „svými“, tedy lidmi stejného smýšlení a nemusí se obávat, že na něj někdo začne křičet, jak si dovoluje se obnažovat. Ostatně kdyby se mě někdo zeptal, kde u vody jsem se nahý cítil nejsvobodněji a nejuvolněněji, řekl bych že v (Brně-)Chrlicích a Líšni, a to z prostého důvodu: protože jsem tam nebyl jediný nahý. Jenže i nadále, po všech svých zkušenostech, zastávám názor, který jsem zastával už na jaře, totiž že nudapláž (atd.) je gheto a gheto není svoboda. A ve mně všechny ty informační zdroje, které jsem zmínil výše, vytvořily postoj, že nahota je přirozená a nikomu ničím neškodí, takže mám nárok, abych ji mohl svobodně provozovat aspoň v přírodě kdekoli. Kdybych se skrýval, jak to považuje za samozřejmé většina lidí, připadal bych si jako někdo, kdo dělá nějakou špatnost, a proto usiluje, aby ji nikdo neviděl. Paradoxně jsem tak byl ve schizofrenní situaci: na jednu stranu jsem kvůli své povaze byl raději mimo pozornost ostatních lidí, na druhou stranu jsem se ale lidem nechtěl vyhýbat z důvodu potvrzení přijatelnosti svého počínání. Každopádně jsem z důvodu toho druhého třeba plán na svůj první nahý pěší výlet přesunul z pustých lesních cest na turistickou trasu; částečně taky protože turistické trasy jsou vesměs vedeny hezčími přírodními scenériemi než po fádních lesnických cestách, zejména však z toho důvodu, že případné setkání s někým jiným v místě, které je běžně navštěvováno, by mě v mé mysli utvrdilo, že dělám sice menšinovou a okrajovou, ale přesto respektování hodnou aktivitu. Řečeno jednodušeji: když budu nahý mezi lidmi, budu si připadat jako člen lidské společnosti, když budu nahý v tajném ústraní, budu si připadat jako ničema (samozřejmě to platí o počínání jednotlivce, společná skupinová nahota je něco jiného, ale taky ne tak úplně). Koneckonců němečtí naturisté (připomínám, že ti se rozhodně neschovávají za keři) to na natury.de mají napsáno obdobně: víme, že jsme menšina, ale chceme být respektováni většinou.

A to mě vede k další myšlence, na kterou se dostane až v příští části. Než však na to dojde, ještě se na tomto místě kvůli těm, kteří si snad kladou otázku, jak se mají duševně naladit, aby se mohli odvážit toho, čeho jsem se odvážil já, pokusím vyhmátnout to nejpodstnější jádro toho, co ovlivnilo moje postoje, čím jsem se cítil zaštítěn a ochráněn. Za prvé to byl jednoznačně příklad německých naturistů: když oni můžou nazí chodit po volné krajině, proč bych nemohl já; když oni můžou nazí jezdit na kole po silnicích a přes vesnice, proč bych nemohl já (jedině koupání bez plavek v místech, kde to není úplně běžné, nemám z internetu, to jsem viděl na vlastní oči). A za druhé to byla existence celosvětového naturismu a jeho organizovanosti: když se jeho přívrženci nepovažují za žádné výstřední exhibicionisty, ale mají vážné, smysluplné pohnutky a jsou společensky vážení (aspoň někde), proč bych já se měl za to, že dělám totéž, jakkoli stydět (a to bez ohledu na to, že lidé, které jsem potkával, o celosvětovém naturismu a jeho seriózních kořenech a pohnutkách neměli sebemenší potuchy). Vlastně bych obojí mohl ještě víc zhutnit do jednoho krátkého prohlášení: nejsem v tom sám a ti, které následuju, jsou slušní a vážení lidé.