Nahoře v hlavním textu jsem zmínil, že se ještě budu věnovat dnešnímu postoji křesťanství k sexualitě a nahotě, pak jsem se však už k tomu nedostal. Učiním tak tedy na tomto místě, pod čarou. Protože však křesťanských církví jsou desítky (ne-li ještě víc), bylo by pro mě obtížné a zdlouhavé zjišťovat postoje všech, zaměřil jsem se tedy jen na římsko-katolickou církev, která je na druhou stranu ze všech největší. Pak jsem při shromažďování podladů k tématu narazil na některé další zajímavé skutečnosti, které jsem nepoužil v hlavním textu, také je tedy zmíním zde pod čarou.

Takže jaký je postoj dnešní katolické církve k sexualitě? Je ještě pořád považována za hříšnou nebo se od středověku postoje teologů změnily? Za oficiální názory je zřejmě nutno považovat to, co se píše v jejím katechismu, nahlédl jsem tedy tam. Začnu obecně tím, co to podle katolické církve vůbec je hřích. Je to tam popsáno poněkud obšírněji, vybírám z toho, že „hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu“ a pak zejména slova „je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu…“. Z toho druhého by si někdo nepoučený mohl vyvodit, že hřích je prostě to, co někomu jinému škodí, a co nikomu neškodí (a je v souladu s lidskou přirozeností), hřích tudíž není. Jenže ono to není tak prosté. Už Nový zákon, konkrétně jeden z listů apoštola Pavla, vyjmenovává některé hříchy a mezi nimi i „smilstvo, nečistotu, chlípnost“. Chlípnost není nic jiného než hanlivé pojmenování pro sexuální touhu a taktéž slovo „nečistota“ je v daném kontextu jen krycí jméno pro sex, takže ačkoli jsem tvrdil, že nebudu pátrat po názorech jiných křesťanských církví než katolické, v tomto vlastně nalézám odpověď – žádná křesťanská církev odvolávající se na posvátné texty jako na základ své existence (a každá „normální“ křesťanská církev tak činit musí) nemá jinou možnost než považovat sexualitu za hříšnou. Tímto bych téma mohl uzavřít, ale prolistuju katolický katechismus ještě dál, jestli to tam není nějak upřesněno. A ono je.

Když katechismus rozvádí, co to je chlípnost, definuje to jako „nezřízenou touhu“ a dále uvádí, že „pohlavní rozkoš je mravně nezřízená, když se vyhledává pro ni samu, mimo jejího zaměření na plození a na životní spojení“. Takže jinými slovy není-li sex provozován za účelem plození dětí, je to hřích chlípnosti. Stejná logika stojí i za odsudkem sexu stejnopohlavních párů (homosexuální vztahy „odlučují pohlavní úkon od předávání života“ – pokud někdo dostal do vínku homosexuální orientaci, musí se podle katolického katechismu navždy zříct veškerého sexu, což ale je podáváno jako vlastně velká boží milost, jelikož takový člověk tím zůstane na rozdíl od většiny lidí zcela neušpiněný sexem) a odsudkem masturbace („vědomé užívání pohlavních schopností … mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu…“). Ale zase tak jednoduché to není, neboť máme jednu výjimku – skrývá se ve výše citovaných slovech „… a na životní spojení“, která jsem zatím nekomentoval. Katechismus jimi myslí manželský sex, i když není zrovna jeho účelem plození dětí. Zdůvodňuje to mimo jiné citací slov papeže Pia XII: „Sám Stvořitel… stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manželé mají umět zůstávat v mezích správné umírněnosti.“ Katechismus používá (na více místech) vzletné výrazy, že manželé se sexem darují sobě navzájem, ale přízemně řečeno to prostě znamená, že sex utužuje pouto mezi manželi. Najednou tedy nevadí, že sex je provozován za jiným účelem než zplození potomka. Jestliže ovšem posilování vazby mezi dvěma lidmi je hlediskem nehříšnosti, tedy přijatelnosti sexu, pak musí být nehříšný jakýkoli sex mezi kterýmikoli lidmi, kteří spolu mají nějaký vztah, bez ohledu na to, jestli nějak a jak se jejich vztah jmenuje (a ze všeho sexu, který se všude na světě neustále odehrává, takový sex tvoří většinu). A naopak, pokud kritériem hříšnosti sexu je nepřítomnost záměru plodit děti, pak musí být hříšný i takový manželský sex, který nemá ten účel. Není logické stanovit nějaké univerzální pravidlo a pak tvrdit, že jednou platí a jindy zase ne, podle toho, jak se to zrovna hodí. Já mám za to, že kněží by rádi za hříšný označili i „neplodivý“ manželský sex (ostatně – kdo ještě neslyšel, že přinejmenším katolická církev odsuzuje antikoncepci?), ale že jeho vzetí na milost je prostě ústupkem nemilosrdné realitě; vědí totiž, že manželé se sexu pro potěšení budou věnovat, i kdyby se oni (kněží) kdoví jak stavěli na hlavu, takže prostě museli před touto realitou kapitulovat. Můj dojem umocňuje poslední věta citace papežových slov, kterou jsem záměrně nevynechal. Ta věta ukazuje, že kněží mají obavu, aby manželé náhodou toho sexu neměli až moc.

Sex je jen jedna z lidských tělesných potřeb, ale žádná jiná není křesťanství tolik trnem v oku. Pro ukázku odlišného přístupu jej můžu srovnat třeba s jídlem. Je pravda, že středověcí kněží hojně varovali před hříchem obžerství, a i v dnešním katolickém katechismu jsou obecné pasáže kritizující „nezřízené tělesné žádostivosti“ (aniž by jídlo bylo výslovně jmenováno), ale jinak tento proti jídlu nic nemá, přesněji řečeno nerozděluje jídlo na „čisté“ a „hříšné“. Přitom podle logiky, že sex je hříšný, neslouží-li jen k plození dětí, by mělo být hříšné takové jídlo, které neslouží jen k zahnání hladu. A kdyby tedy kneží měli být stejně horliví v otázce potravy, jako jsou horliví v otázce sexu, museli bychom vidět, jak hlasitě kritizují třeba existenci cukráren a prodej sladkostí, jelikož smyslem cukrovinek není nic jiného než vyvolat slastný smyslový požitek (což podstatně odporuje smyslu jídla, mohl bych logikou katechismu dodat já). Jenže my samozřejmě takovou hlasitou kritiku nevidíme, protože tato oblast je kněžím lhostejná. Z toho všeho, co v katolickém katechismu je výslovně napsáno, i z toho, co je tam jen podvědomě naznačeno, vyvozuju závěr, že křesťanství se dodnes nezbavilo staré představy, že sex v samé své podstatě je něco nečistého, poskvrňujícího, co člověka připravuje o „svatost“ – a vzhledem k tomu, co je v křesťanských posvátných spisech, se to zřejmě nikdy nezmění. Je jasné, že postoje všech křesťanských církví se zcela nemusí shodovat s tím katolickým (například v přípustnosti sexu pro kněze jakožto důsledku přípustnosti manželství pro kněze), ale v tom nejzásadnějším se shodují. Křesťanství by rádo úplně vymýtilo sex z lidských životů, kdyby to šlo.

V tomto odstavci se pak konečně dostávám ke katolickému pohledu na nahotu. Co jsem obsáhle vykládal v předchozích odstavcích o sexu, nicméně nebylo zbytečné, jelikož obě věci spolu souvisí, jak se posléze ukáže. Začnu ovšem jinde než rovnou v katechismu. Mnou už víckrát jmenovaná německá naturistická stránka natury.de totiž při výkladu o nahotě věnuje pozornost i postoji některých náboženství k ní. A v oddílu o křesťanství se opírá o knihu, kterou napsal polský teolog Karol Wojtyła (než se stal papežem). Ta kniha se jmenuje „Láska a odpovědnost“, pojednává o křesťanské etice a mimo jiné se dotýká i otázky nahoty. Natury.de z ní cituje následující věty: „Protože je stvořil Bůh, může lidské tělo zůstávat nahé a nezakryté a bez újmy si zachová svou slávu a svou krásu. … Nahota jako taková nemá být srovnávána s tělesnou nestydatostí. … Neslušnost vzniká jen tehdy, jestliže nahota hraje negativní roli, pokud jde o hodnotu jedince.“ Natury.de z tohoto optimisticky vyvozuje, že křesťanská (přinejmenším katolická) sociální etika je tudíž příznivě nakloněna naturismu. Nicméně názor jednoho katolického teologa, i když byl později zvolen papežem, ještě není totéž co oficiální stanovisko katolické církve. Pro oficiální stanovisko bude nutné zase nahlédnout do katechismu. V něm jsem dlouho nic o nahotě nemohl najít, takže jsem se začínal klonit k závěru, že nahota není pro teology téma hodné pozornosti, nakonec jsem však příslušné výklady našel pod nadpisem „Boj o čistotu“ (což už hovoří samo za sebe), třebaže slovo nahota tam ani jednou není výslovně použito. Na rozdíl od sexu na ni sice katechismus nesesílá hromy a blesky, ale aspoň před ní varuje jako před něčím hodně podezřelým. Něco z těch vyjádření ocituju, protože je to rozhodně zajímavé: „… pokřtěný … dosáhne čistoty srdce … skrze čistý pohled … skrze ukázněné city a obrazotvornost, odmítáním jakéhokoli zalíbení v nečistých myšlenkách …“ a „Čistota vyžaduje stud. … Stud chrání intimitu osoby. Stud odmítá odhalit, co má zůstat skryto. … Vnuká slušnou volbu oděvu. Zachovává mlčení nebo zdrženlivost tam, kde by se rýsovalo nebezpečí nezdravé zvědavosti. … Čistota srdce osvobozuje od rozšířeného erotismu a vylučuje podívané, které podporují chorobnou zvědavost a vytváření iluzí.“ Není to sice napsáno výslovně, ale smysl těchto slov je vyhýbat se nahotě, protože nahota svádí k myšlenkám na sex – a sex je pro křesťanství to, co jsem obšírně popisoval výše. V katechismu je sice i vyjádření, které vypadá svobodomyslněji, totiž že „čistota srdce … dovoluje nám vnímat lidské tělo, své i bližního, jako chrám Ducha svatého, projev božské krásy“, jenž v logice ostatních ustanovení to znamená, že jen za předpokladu, pokud v lidském těle nebude spatřováno nic sexuálního, a to katoličtí kněží zjevně nepovažují za možné. A bezpochyby to nebude postoj jen katolický, neboť katechismus výslovně cituje Ježíšův výrok „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci“ – i jiné křesťanské církve tedy ohledně nahoty musejí dospět ke stejnému závěru (proto mě taky zaráží ten nonšalatní přístup k nahotě v protestantských zemích evropského severu, na který zde pod čarou dojde hned vzápětí).

Když jsem hledal pro svou úvahu o nahotě různé podklady, narazil jsem na jednu zajímavost z Dánska. V letech 2019 a 2020 dánská veřejnoprávní televize DR na svém dětském kanále Ultra (obdoba Déčka České televize) vysílala pořad „Ultra odhazuje oblečení“. V televizním studiu byla skupina dětí vesměs ve věku 11–13 roků a v jednotlivých dílech mimo jiné před ně předstupovaly skupiny zcela nahých mužů a žen různého věku, různých postav a různých sexuálních identit a děti jim kladly různé otázky „na tělo“ (v tomto případě naprosto doslova). Cílem tohoto pořadu mělo být ukázat dětem, jak skutečně vypadají těla dospělých, aby nepodléhaly diktátu dokonalých, ale nereálných těl na sociálních sítích a ve sdělovacích prostředcích. (Necenzurovaná, nicméně velmi krátká ukázka z pořadu je na Vimeu (můžou nicméně přehrát jen přihlášení)). V Dánsku se pořad setkal převážně s kladným ohlasem a v roce 2019 tam byl zvolen za televizní pořad roku. Dá nicméně rozum, že ohlasy nebyly jen kladné, a je poučné se na záporné reakce podívat. Sám moderátor pořadu, který zároveň stál za jeho vznikem, v rozhovoru pro jedny noviny pronesl: „Možná si někdo pomyslí »Proboha, oni spojují nahotu a děti«, ale tohle není o sexu; je to o tom, že tělo je přirozené, jak to vidí děti.“ Ani bych vlastně nic dalšího nemusel zmiňovat, tímto udeřil hřebíček na hlavičku – ano, lidé se bojí vystavovat děti nahotě dospělých, protože to pro ně je totéž, jako vystavovat děti sexu, o čemž jsem psal o mnoho odstavců výše. I kvůli těmto obavám měl pořad některá přísná pravidla, například rodiče museli souhlasit s účastí svých dětí a kamera vždy zabírala buď jen dětské publikum nebo jen nahé dospělé, nikdy neukazovala děti a nahé v jednom záběru. V samotném Dánsku si kritiku pořadu vzal „na starost“ (nepřekvapivě) předseda jedné tamní ultrapravicové strany, který se vyjádřil, že pořad kazí děti, že o pohlavních orgánech se mají dozvědět až ve vhodnějším věku a ne tak vulgárním způsobem.

Zajímavé je, že v roce 2021 se totožné myšlenky chytila i nizozemská veřejnoprávní televize NPO, ve svobodomyslném Nizozemí však pořad měl kupodivu mnohem větší potíže – už před vysíláním prvního dílu vyvolal poprask mezi politiky všech stran (nejdál zase zašel vůdce krajní pravice, který jej označil za „málem šíření pedofilie“), prvních pár dílů se setkalo se širokou kritikou diváků i sdělovacích prostředků a NPO nakonec musela vysílání pořadu předčasně zastavit. Kratičkou ukázku, pochopitelně s patřičnou mravnostní úpravou, dánského a nizozemského pořadu lze najít i na YouTube. Předpokládám, že mezi čtenáři těchto řádků bude mnoho těch, kteří považují za rozumný nápad dětem zavčas naživo ukázat, že nic jako dokonalé tělo neexistuje, jenže člověk není tvor ovládaný výhradně rozumem, takže u mnoha lidí budou vítězit spíš mimorozumové předsudky a strachy. Píšu to proto, že někdo může mít naivní sklon očekávat, že když on sám bude mít na věc rozumově odůvodněný náhled, jiní budou k věci přistupovat stejně rozumově. Diskuse pod videi je ale pohled jen pro otrlé. Je sice pravda, že obě videa byla na YouTube zveřejněna nikoli za čistě informačním účelem, nýbrž aby divákům (hlavně výběrem co nejvíc odsuzujících a hanlivých slov) ukázala, do jaké mravní bažiny „liberální“ evropská společnost zapadla, takže je logické, že na obě videa se jako vosy na med slétli lidé „konzervativního“ ražení (vzhledem ke komentářům jako „Nemocné a zvrhlé“ nebo „Budu zvracet“ jsem použil ještě velmi lichotivé označení), ale v každém případě jsou ty diskuse neveselou odpovědí na optimismus amerického naturistického filmu ze 60. let, že „nyní se zbavujeme předsudků a začínáme se na přirozenost nahoty dívat s rozumem“. Kdyby to nebylo smutné, bylo by dnešní rozhořčení nad pohledy dětí na nahá těla dospělých směšné, uvědomíme-li si, že v tropických a subtropických společnostech trvale žijících bez sebemenšího oblečení byly nahotě dospělých vystavovány po tisíce let nesčetné generace dětí, aniž by se jim dělo cokoli z hrůz, při jejichž bujném představování si omdlévají zástupy dnešních mravokárců.

Nakonec už pozornost budu věnovat jen jedné poslední záležitosti, která se bude vracet k otázce původu oblečení. Až jsem na základě různých vyobrazení a fotografií formuloval svou představu prvních kroků od nahoty k oblečení, našel jsem na wikipedii následující fotografii:

Fotografie pochází z první čtvrtiny 20. století a zachycuje tři ženy etnika Igbo z oblasti dnešní jižní Nigérie. U fotografie je popisek, že bohaté zdobení bylo znakem jejich vysokého společenského postavení. Ten popisek mě přiměl uvažovat nad tím, zda mé předchozí vývody byly správné, jelikož podoba ozdob na fotografii jim úplně neodpovídá. Z fotografie je zřejmé, že zachycené ženy žily ve společnosti, která se ještě neoblékala v pravém smyslu slova, to znamená jejíž příslušíci byli trvale nazí. Svědčí pro to jednak skutečnost, že žena nalevo má nezakrytý klín a u ženy napravo je zřetelně viditelná bederní šňůra (ozdobená snad nějakými mušličkami), což je zdobný prvek, který se vznikem oblečení ztrácí smysl. Podle logiky, kterou jsem napsal dříve, by tedy tato společnost měla (v době vzniku fotografie) být lovecko-sběračská. To se sice může zdát lehce zvláštní, jelikož v oblasti Nigérie je zemědělství provozováno už několik tisíc roků, ale že by se jednalo o lovecko-sběračskou společnost obklopenou společnostmi zemědělskými, není nemožné. Pak by se nicméně mohlo v rozporu s tím zdát, že všechny tři ženy na sobě zjevně mají tkané látky, které jsem označil za výrobek zemědělských společností. Rozpor v tom ale být nemusí, látky mohly být získány směnným obchodem se sousedními společnostmi (dokonce jako luxusní a prestižní zboží). Rovněž nemůžu vyloučit, že byly společnosti, které provozovaly jednoduché zemědělství, ale přesto žily nahé. Co však s mými dřívějšími vývody nesouhlasí, je způsob, jakým ženy mají látkové ozdoby připevněné na těle.

Prve jsem uvedl, že oblečení začalo zahalením pohlavních orgánů a že nezáměrným podnětem byla nějaká ozdoba visící z bederní šňůry. Na uvedené fotografii by tomu zhruba odpovídalo zdobení prostřední ženy – její zřejmě sukně zakrývající podstatnou část dolní poloviny těla se z něčeho takového mohla vyvinout. Žena nalevo má látkovou ozdobu ovinutou kolem beder, ale její volný konec jí nevisí přes klín, nýbrž po boku těla. To na jednu stranu ukazuje, že účelem ozdob nebylo zakrýt „choulostivou“ část těla (tedy že vlastně vůbec nebyla vnímána jako choulostivá), na druhou stranu je patrné, že co viselo od pasu dolů, nemuselo být vždy ve středu těla. Zajímavé je rovněž zdobení ženy napravo. Když jsem v první části psal, kam na těle asi byly připevňovány nejstarší látky, představoval jsem si při tom jejich ovinutí kolem trupu a vůbec mě nenapadlo, že by byly jen tak volně přehozené přes rameno. Podle fotografie to nevypadá, že by přehoz na těle byl nějak upevněn, takže možná šlo o příležitostnou ozdobu pro zvlášť slavnostní chvíle vyžadující minimum pohybů (což nicméně může platit přinejmenším o části výzdoby všech tří žen). V každém případě však aspoň podporuje mou domněnku, že zakrytí „pohlavních orgánů“ (zde spíš klína, ženské pohlavní orgány jsou skryty uvnitř těla) byl v počátcích oblékání vedlejší důsledek užití ozdob těla (jak v tomto případě dokazuje nezakrytí ženy vlevo).

Mám tedy nakonec na základě této fotografie z moderní Afriky přehodnotit svou hypotézu o počátcích oblékání před tisíciletími? Z větší části určitě ne, některé dílčí závěry naopak potvrzuje. Co ovšem nepotvrzuje, je má domněnka o počátku zahalení v oblasti klína (pohlavních orgánů). Jak si nicméně laskavý čtenář zajisté vzpomene, postavil jsem ji na některých obrazových dokladech ze starověku i nové doby, takže jen kvůli této fotografii ji nemůžu hned odmítnout. Kloním se k vysvětlení, že tělesná výzdoba dotyčných igboských žen byla neobvyklá a že převládající světový trend byl jiný. Při tom mě ale napadlo, že ve všech společnostech, které přešly od nahoty k zahalení, nemuselo být oblečení vynalézáno pokaždé znova a zcela nezávisle, mohlo být převzato („odkoukáno“) od některé ze sousedních už oblečených společností – kulturní výměna je přece samozřejmá věc doložená z nejhlubšího pravěku. Je tedy docela pravděpodobné, že jen některé společnosti přešly zcela samy bez vnějšího vlivu od ozdob k pravému oblečení a pak svým příkladem působily na další a tím by se dalo snadno vysvětlit, proč se minimální oblečení na mnoha místech světa sobě podobá skoro jako vejce vejci a proč není vidět větší rozmanitost. Stejně ale trvám na tom, že dříve popsaná cesta od ozdob k prvnímu pravému oblečení je logická a pravděpodobná.

začátek