V sobotu 19.6.2010 prošel malebnou krajinou Posázaví již druhý ročník naturistického pochodu Čerčany – Chocerady. Zatímco před rokem nám počasí vyloženě nepřálo (tehdy jsme řádně zmokli a prokřehli), letos byla nepřízeň povětrnosti přece jen o něco menší, a procházka tím příjemnější. I když o letním horku jsme si i letos mohli nechat jenom zdát, a účast tomu bohužel odpovídala.

Úderem půl jedenácté, když jsem navzdory zácpě na D1 i já v poslení chvíli dorazil, stálo na startu letošního pochodu celkem sedm odvážlivců, které neodradila ani strašidelná předpověď počasí, ani dlouhá cesta (v některých případech opravdu velmi dlouhá – zdravím Moravu!). Nálada na startu byla ovšem velmi pochmurná, protože předpovídaných ani ne 15 stupňů bylo tvrdou realitou, stejně jako těžká mračna nad hlavou, z nichž během debaty o letošní trase spadlo i pár varovných kapiček. Někteří z nás vzpomínali na loňský promrzlý pochod ve vytrvalém dešti, a řeč se u stojanu s turistickou mapou točila kolem různých alternativ kratších až nejkratších, nejspíš zcela textilních náhradních tras. Navíc se tentokrát vedení pochodu nemohl pro zdravotní indispozici ujmout ani sám původce celé myšlenky Shpalek (Přejeme brzké uzdravení!), kterému ale přesto patří dík za přípravu celé akce, a organizační zajištění aspoň na startu. Návrh na zařazení aspoň symbolického úseku bez oděvu – například 200m – vzbudil za daných podmínek spíš jen pobavení. Nicméně nakonec jsme se rozhodli přece jen vyrazit na původně naplánovanou trasu, protože ji většina startovního pole už z loňska aspoň zná, a vrátit se nakonec dá kdykoliv.

Oblečení při přestávce bylo různé Zřícenina pózuje s naturisty Na cestě u Čerčan Spolu se Shpalkem zmizel ještě jeden účastník, a tak se nakonec startovní pole vydalo na cestu v počtu jen pěti odvážných na-turistů, kteří hned v Čerčanech sešli ze žluté turistické značky… Ale v tom momentě se úspěch letošního pochodu pomyslně odrazil ode dna, a dál už to bylo jen lepší a lepší! Nakonec jsme ušli bez oděvu stejné úseky jako před rokem (tedy celou trasu s výjimkou průchodu přes obec Mezihoří), přičemž se částečně kvůli zimě oblékli jen asi 2 účastníci na velmi krátké úseky jen stovek metrů, a 3 po dobu zastávky na Krásné hoře, kde fičelo. Letos jsme totiž naštěstí ani trochu nezmokli, a to se pak i při cca. 15 stupních pochoduje docela dobře.

Na prvním svlékacím bodu v lesíku u Čerčan jsme většinou ještě byli hodně skeptičtí, ale našel se odvážlivec, který tu pomyslnou lavinu strhnul, a nakonec jsme do toho šli všichni. V prvním úseku jsme potkali jednu malou skupinku turistů, kteří nám pobaveně dávali za pravdu: „…v tom horku, že?“ To byl opravdu dobrý vtip, ale naše těla si v té chvíli už zvykala, takže zima nám v tom stoupání vlastně taky nebyla. Krom jednoho cyklisty a několika aut v úplném závěru cesty tím naše setkávání s textilní veřejností skončilo, cesty byly totiž za daného počasí (a zřejmě i kvůli nedostatku hub) liduprázdné.

Lákavá kulisa… …a příjemná koupel Poobědvali jsme z vlastních zásob na zřícenině loveckého zámečku Krásná hora, který jsme měli úplně pro sebe, včetně klenutého sklepení, a především pak lavic a stolku blízké odpočívky. Většina výpravy se po dobu delší zastávky na poměrně větrném místě aspoň částečně oblékla, ale dva z nás dali i zde přednost volnosti, a já jsem dokonce skulinou mezi větvemi i mračny ulovil několik málo slunečních paprsků. Sluníčko si nás pak během další cesty hezky kontrolovalo, ale byly to jen velmi krátké záblesky.

Po sestupu ze zříceniny jsme dorazili k lesnímu rybníčku Kačiny, a protože letos nepršelo, došlo i na osvěžující koupel. Škoda jen, že většina výpravy nenašla odvahu následovat mého příkladu, protože práce se svlékáním veškerá žádná (leda zouvání bot), voda byla po předchozích vedrech doslova sametově vlažná, okolní lesní kulisa překrásná, a následující kopec nás beztak zahřál dost.

Osvěžení v Choceradech Cesta lesem Setkání s přežvýkavci Po překřížení dálnice jsme se pozdravili se stádem krav na pastvě. Upíraly na nás své moudré oči, a já měl pocit, jako kdyby chtěly říct: „Ty vole, tohle jsme tu ještě neviděly!“ Pak už jen lesní asfaltka kolem střelnice skryté mezi stromy, kde byl i tentokrát navzdory zákazu značný autoprovoz (asi nějaká místní zkratka), průchod kolem hájovny u tajuplně do sebe uzavřené kaple „Lorety“ (kde si nás všiml leda hlídací pes), a Chocerady jsou tu.

Před příjezdem vlaku se ve stále lepším počasí dva z nás ještě vypravili omrknout nedaleký jez na Sázavě, kde jsem taky pár tempy vyzkoušel jaká je voda (chladnější a na dně bahno…), a pak už následoval návrat motoráčkem na místo startu, které jsme našli zalité slunečními paprsky… Kdo by to ráno řekl?