Točil se a točil… Kolem dokola…

Ba ne, uvedu to radši na pravou míru. Nejedná se o zbloudilý článek z poradny pro zahrádkáře, ani nic podobného. Řeč je o natáčení televizního pořadu s titulem Padající květináč, kterého jsem se tak trochu zúčastnil.

Začalo to zhruba před měsícem, jedním e-mailem, z něhož se kupodivu po bližším ohledání nevyklubal běžný spam, ale zajímavá zpráva od jistého režiséra Brněnské redakce ČT (Jana Dadáka). Já, člověk televizí v poslední době téměř netknutý, jsem se tak dozvěděl o existenci pořadu Padající květináč, v jehož chystaném dílu na téma Krajina-příroda-les by pan režisér chtěl mít mimo jiných účinkujících, nebo jak on říká respondentů, i nějakého naturistu… (Už jsme doma, už je jasné proč to píšu sem na Naturistu.cz! Navíc právě přes našeho Naturistu se pan Dadák k tomu kontaktu dostal.)

Zpočátku jsem maličko váhal, jak se k věci postavit, ale po nedlouhé domluvě na dálku začalo vysvítat, Logo ČT: věstí často hlubší pohled na věc… že se asi opravdu do tématu toho pořadu aspoň trochu hodím. Ono se to totiž s většinovým plážovým naturismem zas tolik nepotkává, režisér stál spíše o náš pohled na prožitek lesa, tedy onu tolik opěvovanou, ale ne vždy upřednostňovanou naturistickou notu sepjetí s přírodou. Popravdě řečeno, nejvíc tvůrce pořadu zaujala jakási zmínka o naší Pražské noční vycházce „Za kouzlem noci“ (sám jsem ani nepostřehl že by někde něco bylo, ale zmiňoval MfD – nemáte někdo výstřižek?) Takže bylo asi mým údělem a čestnou povinností vyjít jim vstříc, a dostat tak zároveň do toho pořadu kousek naturismu (byť ne zcela tradičního).

Dokonce mi v mailu přistála i provizorní verze scénáře. Listoval jsem stránkami, a na tváři mi rostl úsměv: Žádná laciná senzace kolem nahoty, kdepak! Spíše to vypadalo jako filozofující až poetická mozaika názorů a dojmů okolo archetypu lesa… Ekolog, zoolog a horolezec… Houbař… Fotograf hmyzu… Hudební skladatel… Hajný… Spisovatel a básník… Myslitel… Skaut… Babka kořenářka… A taky – naturista. Slibně rozdané karty, a což teprve na dalších stránkách, kde mi místy už přímo samotný scénář úplně mluvil z duše. Les a poznání o sobě samém… V zdravém těle zdravý duch a naše sepjetí s prostředím, kontakt se sebou samým… Příroda a do ní vstupující člověk… Bod za bodem se mi míhaly před očima formulace směřující k vykreslení vztahu člověka a přírody zhruba tak, jak jej vnímám i já.

Olomouc: a její radnice Není tedy divu, že jsem si nakonec v den D (sobotu 30. září) hodně přivstal, skočil do auta, a vydal se před rozedněním na trasu Praha-Olomouc. Pár hodin nato jsem už seděl v bílém Tranzitu s logem ČT, který mířil z centra Olomouce k vojenskému újezdu Libavá, zalitému krásným sluníčkem ještě téměř letního dne, a moje malá televizní zkušenost mohla začít.

Auto bylo obsazené do posledního místečka. Řidič, asistentka produkce, 2 účinkující-respondenti, režisér (docela obyčejně vyhlížející mladší chlapík s dlouhými vlasy), moderátor Otakáro Schmidt (sympatický človíček s brýlemi a kudrnatými vlasy), kameraman, zvukař, a ještě jeden chlapík, jehož funkci jsem nějak nepojmenoval (krom toho, že přenášel stativ). To natáčení mělo totiž dva dny, takže po prvním, kdy prý stihli ve velké rychlosti natočit většinu rozhovorů s respondenty, jsme zůstali jen dva, a k tomu úvod, závěr a takové věci.

Opřel jsem se do měkké sedačky, a pozoroval jak vypadá malý televizní štáb při práci… Měl jsem na to celý den…

Televizní štáb: chystá jeden ze záběrů Na první pohled sehraná parta. Ve voze panovala přátelská atmosféra, létaly vtípky a narážky… Režisér s moderátorem (zároveň spoluautorem) si polohlasně v krátkých náznacích domlouvali, jaký záběr kde pořídit, řidič už podle toho rovnou přibržďoval, a kameraman po pouhém mrknutí z jedoucího vozu věděl zda je to ono. I slang zazníval – když zmiňovali že ten záběr „dají na malou bednu“, chvíli mi trvalo než jsem pochopil o čem je řeč (výběr vhodné kamery). Pak jsem zase nechápal, proč pořád jezdíme tak pomalu, a pouštíme auta před sebe. Pochopil jsem v momentě, kdy řidič přehlédl jednu z mnoha děr na silnici a celý dlouhý zadek Tranzitu nadskočil. Celá spousta kufrů a krabic s precizní technikou, rozložených po podlaze prostorného zavazadlového prostoru, se na okamžik ocitla ve vzduchu, aby vzápětí s obrovskou ránou dopadla jako jeden muž zpět na dno. „VRAHU!“ – to bylo slovo, kterým kolegové svého řidiče za čerstvý výkon ocenili… Jinak ale před tím šoférem smekám, krom rozmlácených okresek, včetně těch „zakázaných“ za hranicí vojenského prostoru, jsme zdolali řadu vymletých lesních cest, vyhýbali se po krajnicích vyjetým kolejím a bokem při tom rozhrnovali větve, přejeli jsme i několik hrůzostrašně vyhlížejících můstků, včetně dřevěného v pokročilém stádiu hniloby a pochybných plechových kolejí uzoučkého vojenského pontonu u chatové osady.

Kulisa lesa: velmi podobná té při natáčení (Lužické hory) Nevím přesně proč se natáčelo zrovna ve vojenském prostoru, ale je faktem, že tak rozlehlé a opuštěné lesy se poblíž Olomouce jinak asi nenajdou. Vybaveni jakýmsi orazítkovaným papírem a radami místního hajného jsme po silničkách i lesních cestách projeli do samotného středu újezdu, aniž jsme vůbec někoho potkali. Zaslechl jsem i něco o historii toho místa, vcelku smutný příběh. Zhruba 30 zrušených vesnic… Silniční síť ověnčená zákazy vjezdu… Opuštěné lesy… Kulturní krajina, kde před půlstoletím jakoby vše skončilo.

Cestou se při pár zastávkách natáčely krátké záběry lesů více či méně poznamenaných lidskou činností. Velká komunální skládka odpadků s buldozérem, za ní les… Překrásné zalesněné údolí… A zas pustá nedozírná plocha vojenské střelnice… Hromady a hromady polen vytěženého dřeva…

Nakonec jsme zakotvili na vršku jakéhosi nevelkého kopce, pochopitelně v kraji lesa – a šlo se na věc…

Ale o tom si povíme až příště :-)

Druhý díl článku…