V neděli po lednové Naturistické párty se nás v Babylonském Wellness centru zřejmě prostřídalo více. Svědčí o tom i komentáře pod starším článkem, kde je i množství fotografií. Já jsem ale nechal fotoaparát spát, a pokusil se místo trápení se slabým osvětlením nasát atmosféru místa.

Dřevořezba v hoteluTen víkend jsem strávil s kamarádkou v Babylonském hotelu, abychom si náležitě užili jednu z výher, kterými jsou Liberecké Naturistické párty v poslední době štědře zásobeny, nejdřív jsme samozřejmě prozkoumali IQ-centrum, Labyrint, v Lunaparku jsem se nechal shodit z umělého býka a projel se v autíčku, a hotelová kartička nás vpustila i na lednovou n-párty. Hotel samotný je ještě jiná kapitola, cestou od recepce potkáte zajímavé dřevořezby (podívejte!) …

Největším zážitkem toho víkendu se ale nakonec stalo právě místní nové Wellness centrum. Pozastavím-li se nad pojmem Wellness, musím přiznat že trochu tápu: Žádné jiné jsem zatím nenavštívil, a zprávy se různí. Snad jediné, v čem se všichni shodují, je fakt že se pod „Wellness“ schová kdeco, v široké škále od tělocvičny přes masáže a solária a sauny až kdovíkam… Nemám ponětí s čím tedy vlastně srovnávat – pokud vůbec s něčím. Samotné to slovo patrně znamená něco jako být v pohodě, mít se fajn. Babylonský podnik s označením Wellness právě toto splňuje skvěle. Mít se fajn. Podle mého je to totiž otázka psychiky stejně jako tělesné schránky.

Z celkem strohé šatny projdete dveřmi, a vstoupíte do úplně jiného světa, v němž opravdu není těžké zapomenout na všední strasti. Můžete si po libosti vybírat z mnoha menších prostor, z nichž každá má jinou atmosféru, jsou tam parní komory, sauna, vířivka, různé sprchy, solná jeskyně, ale i řada místností kde horkem nelapáte po dechu, ani do vás nebuší voda z „Ledového vědra“. V takových se člověk posadí, nebo položí, líně mžourá a relaxuje.

O relaxaci je to, myslím, v první řadě. Velice jsem ocenil atmosféru toho místa: V harmonii se tu snoubí barevné šero, příjemné teplo vyhřívaných lavic a lehátek, jemná vůně, tichá hudba, i stylizované interiéry evokující dojem snad orientu s troškou antiky. A to všechno v každé z místností trochu jinak. Vždy zas nová vůně, jiná barva a jiná nálada, ani hudba není všude stejná. Mám-li mluvit za sebe, tak právě hudba povýšila celkový dojem na něco vskutku mimořádného. V takovém srovnání žádné strohé dlaždičky neobstojí, ať už mají jinde procedury jakékoliv.

V Babylonu se posadíte na vyhřátou lavici pod mozaikami, v šeru vdechujete sladkou vůni, očima spočinete na fontánce uprostřed, a na kamenné kouli, která se líně otáčí na věčném proudu vody, Enya svými tóny jemně hladí vaše uši (pokud právě nehraje něco jiného, v podobném stylu), a všední svět je daleko, tak krásně daleko… V lednici čekají nápoje, a v rohu vířivka, v sauně oči zabloudí k dřevěné mozaice na stropě, čajovým svíčkám za elegantním obloukem okna, nebo ozdobnému koši nad kamny, kde to v kamenech občas zasyčí… Baterie na umyvadlech vypadají, jako kdyby měly nějakou tu stovku let, a „hvězdná obloha“ sice souhvězdí moc nepřipomíná, ale svými přelévavými barvami spojenými s klasickou hudbou krásně uklidňuje.

Pokud jde o celkový styl interiéru, ke kterému už zazněly různé komentáře – osobně netrvám na tom, aby podobné prostory věrně kopírovaly jakýkoliv konkrétní styl, ať už historický, nebo dnešní (což podle zvoleného pojetí zhusta znamená strohé a neosobní skleněné plochy). Pokud takový prostor vytváří svůj vlastní ucelený styl, byť inspirovaný mnoha jinými, který se k danému účelu hodí, pak je má spokojenost úplná. Mozaiky evokující antiku či orient se k mému relaxování hodí stejně skvěle, jako tóny z Irska, které Enya složila teprve před pár lety, a nijak mi nevadí časová a geografická propast v jejich původu. Nepřišel jsem hledat mouchy.

Najdou se ovšem i místa (naštěstí ne mnoho), kde stylové sladění není podle mého soudu tak docela v pořádku. Když jsem tak odpočíval na vyhřívaném lehátku v místnosti zvané Thepidarium, kde po stropě běhají vlny na vodě, a líně mi hlavou pluly myšlenky, nemohli jsme se s kamarádkou zbavit dojmu, že něco není v pořádku. Přemýšlel jsem, co je tím cizorodým prvkem v interiéru (mimo sochy postavené před obrazem), a nakonec jsem došel k překvapivému závěru, že cizorodé jsou reprodukce obrazů starých mistrů. Zní to možná paradoxně, že by mým očím mohl vadit Rubens (nebo který věhlasný mistr minulosti stojí za každým konkrétním obrazem), jako evropanovi by mi měl být kulturně blíž než nějaká imitace antiky. Jenže ty obrazy zkrátka stylem i barevností vybočují z celkové linie, a v tom to právě je. Aspoň já to tak vidím: Tvůrci Babylonského Wellness vytvořili styl, který je mému oku v dané situaci přátelský, ale mistr Rubens je v něm vetřelcem. I když jiní to mohou vidět i jinak…