Vedle klasických naturistických akcí se u nás občas vyskytne i nějaká ta kuriozita, s naším životním stylem třeba spojená jen okrajově, která ale může přinést neméně zajímavé zážitky. Dnes se s vámi podělím o své dojmy z natáčení českého hudebního videoklipu s prvky nahoty, které proběhlo 26.11.2010 v Pražském klubu Futurum.

Hned zkraje pro pořádek uvedu, že se jednalo o píseň Onaho Tětěla Pražské – řekněme hudebně recesistické – kapely Unifiction. Přiznám se, že jsem o ní předtím ani nevěděl (což ale v mém přípdě lze říci o mnoha kapelách), dostal jsem ale od známého jakousi tichou poštou naturistickou krátkou pozvánku na toto natáčení – bylo to celé hodně narychlo, a bylo znát že asi nepůjde o nějakou profesionálně organizovanou mega-akci, rozhodl jsem se ale, že si ten projekt trochu podpory zaslouží.

Sál s pódiem: ilustrační obrázek Když jsem si poprvé poslechl onu píseň na YouTube, byl sice můj dojem trochu rozpačitý, hudebně to mému uchu neznělo nějak zvlášť geniálně (to jsem ještě tak docela nevěděl co jsou Unifiction zač), nicméně text je vyloženou oslavou nahoty v duchu nám blízkém. A to je sympatické, zvlášť když se někdo odváží natočit i videoklip zahrnující onu nahotu bez zbytečného chození kolem horké kaše. Popravdě řečeno, že by právě tato píseň a tento klip způsobily převrat na naší hudební scéně a v našich televizích, to opravdu nečekám… Přesto si myslím, že čím více se takových „odvážných střípků“ v mozaice naší kultury objeví, tím více se nahota bude řadit mezi věci přijatelné a normální. To je pro naturismus dobrý směr, a právě proto jsem se rozhodl přispět svým nepatrným dílem, a natáčení toho klipu se zúčastnit.

A tak jsem v půli pátečního odpoledne zavítal do tentokrát nezvykle opuštěných prostor klubu Futurum v suterénu kulturního domu na Pražském Smíchově, kde to jinak znám spíše ve víru pravidelné večerní diskotéky 80. a 90. let. Unifiction zde nedávno koncertovali, a nejspíš proto zvolili stejné místo i pro natočení těch pár finálních záběrů, které na živém koncertě pořídit nelze. I tentokrát byla na pódiu přítomna kapela se svými nástroji, zatímco v prostoru pro publikum se pomalu sešla zhruba třicítka n-odvážlivců (oděných zatím spíše do svetrů a kabátů při tom počasí venku), aby pro oko kamery zastoupili dav fanoušků. Dorazila i řada nám známých tváří, například z našeho Pražského n-plavání jsme přišli čtyři, zaregistroval jsem i naturistu z Brna, a nejen jeho. Další spousta tváří byla naopak zcela cizí, zřejmě spíše z řad fanoušků kapely. Celkově se tak po počáteční chvíli vyčkávání utvořilo na nevelký a částečně potemnělý klub přiměřeně velké publikum, možná až překvapivě mladé, i s malým leč nepřehlédnutelným zastoupením dívek. Přítomni byli také dva kameramani (to snad ani nemusím psát).

Sál v pohledu od pódia: ilustrační obrázek Natáčení se neslo v takovém přátelsky neformálním duchu, žádných hlídačů či papírů u vchodu jsme se nedočkali, zato kapela se svými vtípky v pauzách přihrávala publiku a naopak, slyšeli jsme třeba i krátký kousek Bedny od Whisky na klávesy, nebo malé sólo na vypnutou elektrickou kytaru. Přesto mělo natáčení jasný plán, který byl taky ve vyměřeném čase zdárně naplněn.

Publikum před pódiem bylo v první fázi ještě oblečené, natáčely se první sporadické sklony ke svlékání. Hudba běžela z playbacku, podle potřeby se v půli písničky zastavovala a znovu opakovala, kapela na pódiu „hrála“ znovu a znovu, stejně tak se opakovalo i nadšení „davu“ fanoušků se sporadickým sundaváním prvních hadříků. Padaly pokyny jako nedívat se do kamery, naznačovat zpěv apod. Potom se odehrávalo již masovější sundavání horní poloviny našeho oblečení, z pravého nadšení pro písničku (v té chvíli už známou opravdu zpaměti), kterou jsme náznakově i zpívali s sebou. To byla etapa neustálého sundavání a zas navlékání všech přítomných triček, jak se záběry opakovaly. Trička létala vzduchem, jen několikrát uvízla na projektoru pod stropem (zdejší diskotéky bývají i s videoklipy), ale pokaždé se těm vyšším z nás podařilo zbloudilé části oděvu zas vysvobodit. Skoro jsme se už ani nechtěli oblékat, protože jsme se z intenzivního „koncertního“ reje před pódiem docela slušně zapotili.

Unifiction ve Futuru: ilustrační obrázek z jiné příležitosti Zhruba ve dvou třetinách vymezeného času ohlásil zpěvák kapely, že nastává svlékací fáze (neopoměl dodat něco jako „konečně jste se dočkali“), a hned šel jako první příkladem, hezky donaha. Odložili jsme si tedy u stolků jinak v klubu sloužících k sezení návštěvníků, a opakovali několikrát nadšení davu fanoušků před kapelou hrající na pódiu – tentokrát ale v rouše Adamově a v některých případech i Evině, což stoprocentně platilo jak před pódiem, tak i v případě kapely na pódiu. I tato etapa se vícekrát opakovala, aby kamery nasbíraly dost záběrů, z nichž by se pak při střihu dalo vybírat. Kameraman procházel také mezi námi, přizpůsobovalo se i rozmístění davu v sále, aby se přítomná sestava maximálně využila k vykreslení opravdu velkého davu: Většinou jsme byli rozptýleni v prostoru mezi pódiem a (prázdnými) stíny vzadu, nejmíň jednou se ale skupina formovala tak, aby pokryla prakticky výhradně jen zorný úhel kamery, zato s co největší hloubkou.

Naposled pak došlo na závěrečný pochod, kterým písnička končí. Zde jsme utvořili záměrně lehce chaotický přibližně tří až čtyřstup proti pódiu, a pochodovali proti kameře s koleny a pěstičkami vysoko jak mažoretky, dělili se na dvě strany a okolo se vraceli nekonečným oběhem na začátek řady (během té pochodové pasáže písničky se stihly tak dva kompletní oběhy). V této chvíli již nebylo pódium v záběru, a členové kapely pochodovali s námi, aby nás bylo víc.

Po krátké debatě tvůrců klipu pak už následovalo jen poděkování všem zúčastněným, oblékání, a rozdávání symbolické odměny v podobě nového alba kapely na CD pro každého účastníka. My, kteří jsme se navzájem znali, jsme samozřejmě tuto závěrečnou fázi (jakož i počáteční vyčkávání a jednu přestávku) využili také k hovoru na naturistická témata, a nakonec jsme jednoho z přespolních naturistů i odvezli ještě k nám na Suchdolský bazén, kde s přiměřenou pauzou na přesun hned následovalo n-plavání – moc pěkně to časově vyšlo. Možná jsme mohli pozvat i víc lidí, ale bohužel jsme se k tomu nedostali dřív, než většina lidí z klubu zmizela.

Celkově to byla prostě legrace, vyblbli jsme se, zažili zas něco jiného… Nelituji, že jsem do Futura vyrazil.

A malý dovětek – když jsem doma vložil nové CD do přehrávače a přečetl si pár písňových textů z přílohy, teprve jsem si dokončil svůj názor na hudbu této kapely. Ty další písně mi přišly textově o dost víc problematické (trochu morbidní humor), zato hudebně mnohem ladnější, i když mi zas připadaly dost retro, spousta známých stylů a zvukových aranžmá – oni to totiž neberou vůbec vážně, dělají si legraci jak v textech, tak možná i v hudbě, kde parafrázují spoustu různých žánrů. A dlužno podotknout, že to dělají dobře, tahle kapela navzdory trochu nezvyklému repertoáru podle mého hrát a zpívat umí (což dnes nemusí být tak úplně pravidlem). A tak teď nějak nemohu vyhnat z hlavy velkolepě ladný útržek melodie na westernově indiánská slova „Knírek můj byl krutě skalpován“ – ono se to album totiž jmenuje Knírek ;-)

A jak to nakonec s klipem dopadlo? (Dopsáno 22.2.2011) Po asi třech měsících, během kterých zřejmě kapela se svými spolupracovníky klip stříhala a (dle dostupných zpráv) opakovaně předělávala, se koncem února konečně objevil konečný výsledek celého snažení. Abych byl upřímný, je to poněkud kontroverzní záležitost, která krátkými prostřihy s použitím i jiných materiálů dostala nádech ne zcela naturistický… No ale to se od této kapely víceméně dalo čekat, a ten klip samozřejmě ani čistě naturistickým projektem není. Pokud YouTube dovolí, můžete si výsledek prohlédnout zde.