Naturismus je pro mnoho lidí věc ošemetná, neveřejná až tajná. Jak jsou na tom ti, kteří jsou na veřejnosti a pro své okolí známí jako naturisti? Zeptali jsme se jedné z účastnic MISS NATURA Jany Poláčkové. Jana je v místě svého bydliště aktivně činná v mnoha veřejných funkcích, pracuje také jako vedoucí místní knihovny.

A co na to lidi…!!? aneb„Dokavaď jsme nahatý od hlavy až po paty, nikdo neví, kdo je chudý a kdo bohatý“

Svůj vztah k naturismu před okolím netajím, ale je pravda že hned při seznámení a při podání ruky na každého bez rozmyšlení nevypálím – „Těší mě! Jsem naturista!“ Je to podobné jako s vírou. Tu nestavím do rozpor s naturismem, spíše se snažím nacházet shodné aspekty. Víra v něco co je nade mnou (příroda, Bůh) – spojení s přírodou – zdravý (přírodní) životní styl. Podíváte-li se na celou problematiku z tohoto úhlu, víra a naturismus do sebe logicky zapadají. Při podávání ruky ovšem taky neříkám. „Těší mě! Věřím v něco co je nad námi!“

Moje názory vyjdou stejně dříve nebo později najevo, ale snažím se, aby to nevyznělo násilně. Jako imperativ – „Přidej se k nám i když s naší myšlenkou nesouhlasíš!“ Nemám ráda lidi, kteří se snaží přesvědčit své okolí, že existuje jen jediná pravda. Ono je to složitější.

Otevřeně o svém vztahu k naturismu mluvím s opravdovými přáteli, kterých si vážím (a které jak vždycky doufám pro tenhle životní styl dokážu získat). Ne vždy se ovšem podaří. Už se mi stalo, že jsem i u lidí, které znám delší dobu narazila na povrchnost a na kvapné odsuzování všeho co se jim nehodí do krámu (aniž by se s tím zevrubněji seznámili). Jedno „přátelství“ částečně i díky tomu „zdárně skončilo“. Spřátelená rodina mne a mého přítele zařadila do škatulky úchylů a pedofilů. Takové zkušenosti jsou bolestné a smutné. Člověk se naučí být ostražitý. O to víc si váží opravdového přátelství a otevřenosti lidí, kteří jsou ochotni naslouchat a komunikovat. .

Každý z nás už určitě slyšel moudře a pravdivě zpívat Jana Wericha „je to pravda odvěká, šaty dělaj člověka, kdo je nemá ať od lidí pranic nečeká…“ Proč se spousta lidí bojí zajet na nudistickou pláž v Čechách a jezdí za tímto typem rekreace do zahraničí? Suma sumárum je to tak, že ten kdo se přizná k tomu, co „páchá“ ve svém volném čase veřejně, nemůže od oblečených (v našem případě textiláků) mnoho čekat. Při troše štěstí mu to projde. Bude-li mít smůlu, může to pro něj v praxi znamenat to, že když se to „provalí“, stane se okamžitě terčem nejapných poznámek, nebo začne být např. profesně diskriminován. (Myslím že tyto problémy jsou obzvlášť aktuální u žen naturistek a souvisí se sexuálním obtěžováním.) Nedivím se proto lidem, kteří se bojí, že je někdo doma uvidí a jejich strach ve světle těchto okolností chápu. .

Ale všechna tabu jsou tu tak trochu od toho, aby se rušila. Nemyslíte? S povděkem jsem proto přijala článek s názvem Do naha! Jak se žije českým nudistům v létě 2007, na serveru idnes.cz. Článek obsahuje mj. i výčet slavných osobností, které holdovali naturismu. Např. Edward VIII. následník britského trůnu, americký seizmolog Charles Richter, tvůrce Richterovy stupnice, německý spisovatel Hermann Hessle, malíř Edvard Munch. .

Myslím, že to byl Honza Navrátil, který mi kdysi řekl, že „na Křetínce jsou si všichni rovni, protože mají holý zadek“, (nebo něco v tom smyslu). A to je zřejmě jedna z dalších věcí, které jsou na naturismu přitažlivé, i když se o tom tolik nemluví. Je možné že i slavné osobnosti, které zmiňuji výše měly pocit, že chtějí utéct ze svých šatů a jen tak plavat a slunit se, aniž by vzbuzovali zájem pro to, kým jsou. Ono je dobré čas od času spolu s oblečením odložit i své zaměstnání, hodnosti a tituly. Člověk se může svobodně nadechnout a povídat si s někým kdo se na pláži zrovna usadil vedle. Pokud je takový rozhovor podnětný a těší nás, je jedno jestli si vedle sebe rozložili ručník následník britského trůnu a uklízečka, policista a knihovnice, nebo popelář a účetní. .

Zřejmě bude něco na tom, že hlavní problém naturismu není v pruderním a konzervativním okolí. Většina lidí si jej totiž nese spíše hluboko v sobě. Pokud se člověk něčeho bojí třeba toho, že „na něj přijdou a poznají ho“, měl by se k tomu podle mého názoru postavit čelem. I to je možná jeden z důvodů, proč jsem se přihlásila na MISS NATURA. Kdyby se lidé na veřejnosti (ať už jde o naturisty, politiky… i všechny ostatní) nestyděli za své přesvědčení, bylo by na světě krásně. Nemyslíte?Janina stránka na MISS NATURA