Během víkendu 9.-10.6.2012 proběhl již druhý ročník naturisticko-vodácké plavby po řece Sázavě, letos s maličko větší účastí a za poněkud horšího počasí. Jak to všechno probíhalo, zda se někdo namočil, a proč má (možná) Pepper takovou přezdívku jakou má, to všechno se dozvíte v následujících řádcích.
I letošní Sázava se plánovala dlouho dopředu, občas nebylo jisté, zda vůbec budeme mít na čem plout (kolik půjčoven lodí Strýček Skrblík vlastně kontaktoval, se radši ani neptám), nebo kdy to celé proběhne (každý může jindy, a odhady počasí na měsíce dopředu se dost různí), nakonec ale přece jen nadešel den D, a naturisté z různých koutů republiky se začali sjíždět do Sluneční zátoky nedaleko Ledče nad Sázavou.

Hned začátek dával tušit, že tentokrát nebude vše přesně podle plánu: Například já jsem chtěl své auto rovnou odstavit v cíli, abychom se měli pak čím vracet, ale po tříhodinovém kličkování mezi kolonami, uzavírkami i zlověstnými dešťovými kapkami jsem stejně skončil i s vozem ve Sluneční zátoce, protože jsem v rozkopaném Kácově nestihl vlak. Ostatně jsme byli dva, kdo takto dopadl, a bylo to vlastně dobře, protože jsme do Kácova nakonec stejně nejeli. A to jsme ještě nedopadli tak špatně, jedno auto z Prahy cestovalo celé 4 hodiny.

Občerstvení Jedeme! Jez za jezem Na startu Na místě někteří už postavili stany, i lodě tam v době mého příjezdu už byly, někteří z nás se večer ještě vydali na vycházku po okolí (spojenou s jednou známou hrou), a protože na táborák bylo všude až moc vody, po setmění jsme se sesedli v místní jídelně/restauraci, abychom probrali naše plány. Zda auta přesunovat nebo ne, zda spát tady nebo tam, kde celou plavbu ukončit – o tom všem se rokovalo celý večer, a protože z loňské sestavy jsme tam byli jen dva, dopadlo to zas o něco jinak než jsem čekal, dobrá parta se ale vždycky nějak domluví.

Noc byla deštivá, takže si snad každý z nás notně oddechl, když k ránu cvakání kapek na stany konečně utichlo. Den jsme zahájili přesunem doprovodných vozidel do nepatrné vesničky jménem Čížov, kam jsme po vymotání naší hned v Ledči zbloudilé kolony úspěšně dorazili, a po návratu řidičů do Sluneční zátoky jsme konečně mohli vyplout. Celkem nás bylo 11 (jednoho předškolního pasažéra nepočítaje), a jeli jsme na 5 lodích – ano, počítáte správně: Jedna z lodí byla pro tři.

Scenérie O barel víc… Jen se nezaseknout… Třímužný škuner Cesta sice začala ve slabém mrholení, ale počasí se zvolna lepšilo, a plavba ubíhala vcelku příjemně. Překonali jsme dvojici jezů v Ledči, krátce se zastavili u třetího kus za městem, kde jsem už vytahoval místo pláštěnky radši opalovací krém, a vůbec těch krátkých zastávek bylo cestou víc. Jedna z posádek šla ostatním příkladem, když si cestou odskočili do vody zaplavat, a z našeho „trojmužného škuneru“ řízeného Strýčkem Skrblíkem se linul nepřetržitý proud různých vtipů a hlášek.

U jednoho z jezů jsme konečně narazili na některými toužebně vyhlížené občerstvení, a zatímco do nás padaly klobásy či párky s pivem nebo limonádou, přišli nás pozdravit bezmála místní naturisté, od kterých jsme dostali i veliký kus výborného domácího chleba (děkujeme!) V dalším úseku řeky jsem ani já neodolal, a při jedné ze zastávek jsem si dal kousek trasy „vlastnoručně“ bez lodě, jinak jsme ale naturismu nijak zvlášť neholdovali – většině se na to zdála být příliš velká zima, a ostatní možná odrazovalo neustálé oblékání na jezech kde se motají rybáři a kdekdo. Za sebe mohu říct, že když už to na sebe člověk na některém jezu navleče, je tak nějak snažší hledět si pádla, než na vratké lodi protahovat obuv nohavicemi.

Pokyny na jezu Málo vody… Pod jezem zas nasednout… Vylévání vody Navečer jsme po nějakých 23 kilometrech dopádlovali stejně jako před rokem do kempu Horka (jen o něco dříve a snadněji). Ohledně tohoto postupového cíle sice nepanovala úplná shoda, ale on cestou stejně jiný vhodný kemp nebyl, takže tím se to vyřešilo. Poslední metry jsem se dokonce vezl bezpracně jak nějaký monarcha, když můj mladý parťák v lodi převzal pohon i řízení a dovezl mě do cíle sám.

Na břehu se hned rozběhlo vybalování, stavění stanů, shánění větví na oheň, a příprava večeře. Já jsem si ještě jednou přeplaval Sázavu tam a zpět, ale neměl jsem to asi dělat: Voda byla sice příjemná, ovšem toho bláta u břehu – no fuj. Dostat se na břeh a do šortek bez rozsáhlého zablácení prostě nešlo. U ohníčku bylo ale hned veseleji, a po jídle se hovor táhl až dlouho do tmy. Když jsme pak ráno vylezli ze stanů a přivítalo nás i pár slunečních paprsků, vypadalo vše docela optimisticky.

Pod jezem je mělko Nejmladší účastník „Já tě dovezu!“ Po přistání v Horce Další plavba ovšem začínala hned zkraje jezem se zahrazenou propustí. Většinu lodí se tím podařilo nějak na špagátě protáhnout, ovšem „třímužný škuner“ se tam zapříčil tak, že ho tahali ven hodnou chvíli. Mezitím začalo pršet, takže přišly ke slovu pláštěnky. Pro mne to bylo docela zajímavé, protože zima mi zdaleka nebylo, a atmosféra na řece byla v melancholickém deštíku docela poetická. Ne každý to ovšem viděl takto, ostatně i můj parťák v lodi byl čím dál víc zamlklý, a protože déšť se netvářil jako nějaká obyčejná přeháňka, dalo se tušit že nad plánovaným cílem v Čížově (či dokonce Kácově) se stahují mraky.

O prolomení monotónní deštivé nálady se kus před Zručí postaral „třímužný škuner“, který se uprostřed řeky nějak potkal s korunou padlého stromu. Čím víc se snažili z toho nějak mezi větvemi vyručkovat, tím víc je ta zeleň pohlcovala, a když pak dorazil pomocník z další lodě, aby „škuner“ z větví vytáhl, měl jsem pocit že jeho posádka v lodi už doslova leží. Po této perličce jsme ještě projeli pod zámkem ve Zruči nad Sázavou, a pod nejbližším mostem naše výprava předčasně skončila. Několik z nás tím sice bylo nejdřív trochu překvapených, ale při tom, jak déšť pak vydržel až do večera, nebylo asi o co stát, a bylo třeba brát ohled i na přítomné děti. Druhý den jsme tedy nakonec ujeli jen 4.5km.

Naše sestava Skončili jsme pod mostem Tradiční uzeniny Bude večeře… Následovalo už jen přemísťování bagáže i aut (ocenili jsme, že jeden vůz byl odstavený právě ve Zruči), vrácení lodí, a dobrý oběd v nedaleké restauraci, doprovázený proudy vody z okapů za okny. Tam jsme se zájmem sledovali Peppera, jak si přesně v duchu své přezdívky sype do talíře neuvěřitelné množství pepře a vypráví přitom o pikantních Thajských jídlech, zatímco číšník hned preventivně přináší další sadu naplněných kořenek na stůl. Rozuzlení přišlo, když za chvíli přinesl i Pepperovu objednanou zvláště pálivou porci, záměna se ale rychle vyjasnila, a adresát toho původního talíře to naštěstí vzal sportovně.