Pohádka pro děti i dospělé o tom, jak bývalo (dobře) a jak to je dnes. Možná nebude špatné mnohým připomenout, jak bývalo a jak je nyní a proč to tak je.

A protože pohádky mívají většinou šťastný konec, tak tomu nebude jinak ani v tomto případě. Otázkou ale zůstává, do jaké míry je pohádka srovnatelná se skutečným životem.

Nebo je skutečný život opravdu pohádka?

Milé děti, teď vám budu vyprávět, jak to bylo se Slováckými naturistickými večery v Aquaparku v Uherském Hradišti.

Tak tiše seďte a pěkně poslouchejte, ať vám nic neuteče.
Povím vám celý příběh pěkně od začátku.
Tak jako západní civilizace rozděluje své dějiny na období před jedenáctým zářím a po jedenáctém září, my, naturisté z Ostrožské je dělíme na období před zoráním a po zorání. Nedokážu říci přesně, kdy jsem se poprvé zúčastnila Slováckého naturistického večera, jestli to bylo v roce 2013 nebo 2014, s jistotou mohu jen říci, že to bylo ještě ve starých zlatých časech – v období před zoráním. Tou dobou, vnoučátka moje, jsme si my, naturisté, ani neuvědomovali, jaký máme krásný a bezstarostný život. Období od jednoho léta k druhému jsme si krátili účastí na akcích, jako je tahle. A představte si, že tehdy jich byla celá řada po celé republice – v Praze, v Brně, ve Valašském Meziříčí a ledaskde, ne jenom jedna, jako je teď. Pořádali je dobří naturisté a my jsme mohli jenom přijít a bavit se.

Byl to pro nás svátek. Někdy jsme se před naturistickým večerem ještě prošli s kamarády kolem jezer, podívat se, zda je naše pláž v pořádku a pozdravit ji. Vždycky však jsme do aquaparku přišli aspoň o půlhodinku dřív, abychom si užili saunového světa ještě v klidu, než se zaplnil naturisty. Nahřáli jsme si své staré kosti ve finské sauně, trochu se zchladili a šli relaxovat do vířivky, dokud tam bylo místo. Poslední kolečko ještě v parní sauně. Málokterý wellness na Moravě byl tehdy tak příjemný jako tenhle. V okamžiku, kdy hodiny na stěně ukazovaly osmou, vydali jsme se proti proudu lidí dolů do plaveckého bazénu.


Tam již byly připraveny různé atrakce. Určeny byly samozřejmě hlavně dětem. Mně však nebyly ani čtyři roky, ba ani jedenáct, ale hádejte kolik?! Kdopak z vás by dokázal tato dvě čísla vynásobit? Nejprve jsem vlezla do takového velikého nafukovacího kornoutu. Když jsem já byla tak stará jako vy, tak se někdy v kornoutech podobného tvaru prodávala zmrzlina. Tak já jsem tedy do něho skočila a co teď? Dalo se v něm jen kolébat ze strany na stranu. Inu, jak si dovedete představit, dlouho mě to nebavilo.

Naštěstí byl vedle takový velký nafouknutý válec. Vlezla jsem si do něj a to byla hned jiná. Jak jsem skákala na stěny, válec se dal do pohybu. Jeho směřování jsem teda moc neovládala, to musím přiznat, ale ne že by mi to vadilo. Konečně jsem chápala, proč můj křeček tak rád běhal v kolotoči, který jsem mu jako malá vyrobila z lepenky a špejlí. Dnes už se dá běžně koupit umělohmotný ve zverimexu. Oproti těm současným měl ten můj tu výhodu, že když ho křeček povalil, mohl ho i rozhryzat a sežrat. To byla výhoda pro křečka, pro mě ne – já jsem mu pak musela vyrobit nový. Můj muž i obě děti vyzkoušeli válec taky, ale nikomu to nešlo tak dobře jako mně. Bylo to asi tím, že nikdo z nich nikdy nechoval křečky. A tak se na mě raději dívali ze břehu, aby se mi mohli smát, že ve válci vypadám jako vosa uvězněná ve sklenici.

 

Jindy jsem se zase nechala nafouknout do koule. Ne že by nafoukli přímo mě, to ne. Stačí, že se někdy nafukuju sama. Zkrátka, vlezla jsem si do takového průhledného plastového šišoidu a ten nafoukli do tvaru koule. A v té kouli jsem chodila po hladině. Odborně se tomu, děti, říká zorbing. To si zapamatujte a jednou si to určitě taky vyzkoušejte, protože je to moc bezva. Já jsem v kouli nevydržela ani pět minut, poněvadž ten vzduch se vydýchá docela rychle. Ale to nevadí, měla jsem splněno, protože chodit v kouli po vodě, to jsem vždycky chtěla, to byl můj sen.

Moje rodina, nebo kamarádi, podle toho, kdo tam se mnou toho dne zrovna byl, si mezitím zaplavali a netrpělivě přešlapovali na břehu, že ať už s nimi jdu konečně na ten tobogán, že už na mě déle čekat nebudou. Jasné, že takové výzvě se nedá odolat. Popadli jsme kruhy a hbitě vyběhli po schodišti až nahoru. To vám byla jízda! Tobogán jel mnohem rychleji než při běžném textiláckém provozu a velká část byla potmě. „Ííííííííííííííí! Úúúúúúúúúúúúú!“ ječeli jsme jako sirény z plna hrdla. To je ono! Na toboganu, děti, tam si musíte vždycky pořádně zaječet a vyřvat ze sebe tu nedobrotu. Bez ječení jízda na tobogánu neplatí. Ta by se vám ani nemohla započítat. Už jsme byli dole. A znovu. A ještě několikrát. Ono se to jinak běhá ze sucha do vody a z vody zase ven, když člověka neobtěžují ty mokré plavky.

Když už se nám nechtělo znovu do schodů, šup do teplého bazénu. Chvíli jsme se nechali unášet protiproudem a pak jsme si skákáním vyrobili vlastní vlnobití. Hop a hop a ještě výš, vlny cákají přes okraj. Kolik že nám to je let? Koho to zajímá… Příjemně unaveni jsme si šli odpočinout do teplého bazénu pod hvězdnou oblohou. Na co bychom jezdili někam do Maďarska do termálů, když máme Hradiště.

Ale jak víme, rok 2014 byl tím nejčernějším rokem v historii naturismu u nás. Všechno dobré skončilo. Jako by nebylo dost na tom, že nám teroristé z Al Kaidy zničili naší opečovávanou a hýčkanou pláž, která dlouhá léta byla naším domovem, tak ve stejném roce skončily i naturistické akce. Náhle. Ze dne na den. Všude kromě Prahy. Před námi byl ještě kus zimy a vyhlídka na prázdné léto, ve kterém není nač se těšit. Není divu, že nás začaly obtěžovat různé neduhy. Někoho banální, někoho dost vážné. To ví přece každý, že tělo a duše jsou spojené nádoby.
Znáte mě, děti, a dobře víte, že nejsem žádná Nastěnka a nedokážu jen tak sedět a čekat, co se stane. To bych mohla taky čekat věčně a nestalo by se nic. Tak jsem napsala e-mail. E-mail to je takové to, co my staří lidé používáme místo facebooku. Ten e-mail jsem poslala panu řediteli aquaparku. Psala jsem mu v něm, jak moc se mi naturistické večery líbily, že byly super mega boží, že bych je zase chtěla a jestli by to nemohl nějak zařídit. On mi odepsal, že by mohl, ale jedině, když bude mít spoluorganizátora, což nemá. Tou dobou už mi konečně začalo docházet, že když něco moc chci, musím se o to sama postarat, jinak to nebude. To je dost velká moudrost, to si, milé děti, zapamatujte, vy co už umíte psát, tak si to i zapište. Ještě mnohokrát si na to v životě vzpomenete.


Tehdy už jsme měli založený spolek. Co jsem musela udělat, bylo – navrhnout na výboru, že se staneme těmi spoluorganizátory. A pak ještě jednou na schůzi. Ani jsem nedýchala. Co když někdo bude proti? Co když někdo řekne ne? Nic takového se nestalo. Lidé byli většinou pro, některým to bylo v podstatě jedno, a dokonce jsem viděla, že je pár i těch, co to cítí stejně jako já. Směla jsem udělat další krok. Napsala jsem znovu panu řediteli. Tentokrát už ne jako soukromá osoba, ale za spolek. Stal se ze mě spoluorganizátor. Partner k jednání.

Víte, děti, časem si všimnete, že existují dva typy lidí. Jedni, kteří mozek mají a nebojí se ho použít, druzí, kteří si ho z bezpečnostních důvodů nechali odstranit a nahradit takzvanými gajdlajny. Zatímco s těmi prvními je radost jednat, s těmi druhými se prostě nedomluvíte. Ti první jsou velice vzácní a jeví se téměř jako ohrožený druh, ale v postapokalyptickém světě jen oni budou mít šanci přežít. Ti druzí budou ještě v tomto století nahrazeni roboty. Vlastně, jak o tom tak přemýšlím, děti, je docela dobře možné, že už se stalo.

Pan ředitel patřil k těm prvním. Jednat s ním bylo potěšením. Jeho rozum mu říkal, že naturistický večer přitáhne návštěvníky zblízka i zdaleka a že akce vydělá. A to bylo pro něj důležité. A já zas budu mít v zimě kam chodit. To zas bylo důležité pro mě.

Pro malé i velké naturisty i textiláky napsala Irena, Spolek naturistů Ostrožská Nová Ves