První březnový víkend letošního roku přinesl opět setkání naturistů na Sečské přehradě, pod taktovkou jisté pražské cestovky. I já jsem se této akce zúčastnil, a rád se tedy s čtenáři Naturisty podělím o pár dojmů z výletu…

Tou jistou cestovkou byl samozřejmě Pražský Natur Travel, to bych před vámi asi stejně neutajil: vždyť setkání v Seči-Ústupkách nepořádal poprvé. Akce to byla o hodně jiná, než jaké na Naturistovi obvykle popisujeme, ale právě tím se podle mého s ostatním děním vhodně doplňuje – jednalo se totiž o zájezd, byť „jen“ tuzemský a víkendový.

Hotel Jezerka Skupinka – nepletu-li se – asi 28 pohodových naturistů, převážně rodin a podobných soudržných skupinek, zakotvila na víkend v malebné oblasti Železných hor, aby se zde nechali hýčkat vymoženostmi tříhvězdičkového hotelu Jezerka. Můj malý cestopis by sice mohl začínat tím, jak jsme v Pražském Vinohradském bazénu dali dohromady tříčlennou výpravu, kudy jsme vykličkovali kolonám na silnicích, jak jsme dorazili přesně k večeři, nebo jak moje, podobnému komfortu nepřivyklé oči zíraly na mini bar a televizor na pokoji… Ale to bych příliš zabíhal do detailů.

Prvním bodem programu bylo hned po večeři předvádění fotografií z různých letovisek a dovolených, pochopitelně naturistických, které nemohlo být dílem nikoho jiného, než p. Hájka z pořádající cestovky. Takový přiměřený předkrm k vyplnění pátečního večera, který ovšem skončil podobně jako kterékoliv jiné předvádění fotek z dovolené: Množství shlédnutých fotek, míst a lidí které jsem nenavštívil a neznám, dlouhé sezení a upínání očí k nevelkému displeji přenosného počítače – to je pro mě jasná rovnice, s výsledkem usínání v sedě. Pravidelní cestovatelé tuhle prezentaci jistě ocenili víc, ale já se i přes humorné historky p. Hájka odebral na kutě, abych byl druhý den fit.

Hrádek nad tunelem Čekala nás totiž sobota plná zážitků. Dopolední volný program naše Pražská skupinka beze zbytku využila k obhlídce blízkého okolí, kde se najde vícero zajímavých míst. Především je to samotná hráz Sečské přehrady, vklíněná mezi skalisky a spojující hned dvě hradní zříceniny. Menší z hradů, Vildštejn, dominuje v podobě výrazné zdi na vrcholu skalní věže, která odděluje kamennou hráz od víceméně přírodního povodňového přepadu, a je navíc ještě provrtána silničním tunelem navazujícím přímo na hráz. Tahle ďábelská kombinace, jakkoliv svými rozměry relativně skromná, jistě potěší srdce každého turisty. Škoda jen, že zřícenina leží uvnitř areálu patřícího k hrázi, a není nijak zpřístupněna.

Oheb: Věž na skále Oheb: Výhled Oheb: Masivní zdi Druhý z hradů naštěstí přístupný je: Zřícenina jménem Oheb má podobu nevysokých, avšak masivních zdí, rozesetých v listnatém lese nedaleko opačného konce hráze. Půdorys naznačuje, že v době největší slávy nešlo o objekt nijak malý. (Něco o historii hradu například zde.) Potěšil i pěkný výhled na hladinu přehradního jezera a skály pod hradem (přírodní rezervace Oheb).

1. jarní koupel V těsném sousedství hotelu sice hrady ani skalní stěny nejsou, ale oko milovníka přírody si svůj cíl vždycky najde: Ani ne hodinová procházka po obědě mě zavedla ke křišťálovému potůčku, skákajícímu přes kameny celou kaskádou miniaturních vodopádů… No není to nádhera? A došlo i na symbolických pár temp v chladivě osvěžujících vodách přehrady.

Malá kuriozita – počasí té soboty, doslova aprílové, nám v průběhu pár hodin předvedlo snad všechna roční období. Uvěříte, že všechny snímky jsou z jediného dne? „Jaro“ „Léto“ „Podzim“ „Zima“ 

Odpoledne jsme už ale nechali počasí hezky zavřené za okny, a vrhli se v mnohem větším počtu do mnohem teplejších vod hotelového bazénu. Infrasauna, pára, vířivka, a hlavně plavání a skotačení, to byl samozřejmě hlavní bod celého programu. Na celé tři hodiny jsme místní malý, leč příjemný vodní svět proměnili v oázu naturismu (textiláci se mezi nás odvážili jen tři, a nikomu to nevadilo), kapacita nám stačila tak akorát, a mnozí jistě odcházeli náležitě znaveni.

Večerní koulení… Po večeři jsem si poněkud rozšířil obzory v oblasti notoricky známých her, které mi zatím nějak unikaly. Především se o to postaral bowlingový turnaj, který na obou místních drahách p.Hájek vyhlásil pro všechny účastníky akce – koulelo se celý večer, a já při svých prvních pokusech přišel na to, že věc není zas tak složitá. Dokonce jsem myslím obsadil krásné 16.místo, stal se členem třetího nejlepšího družstva… To poslední tedy hlavně díky Petrovi, který se i sám umístil medailově. Celou výsledkovou listinu tady ale opakovat nemůžu a ani nechci, protože stejně vyhráli vlastně všichni, kdo se dobře bavili. Takže asi úplně všichni. Po bowlingu jsme ještě trochu trápili kulečník u recepce (pro moji maličkost taky vyplnění mezer ve vzdělání), ale oči se už klížily…

Zámek Kačina Kutnohorské panorama Pohled od Barbory Starobylá kašna

Nedělním programem byla vlastně už jen cesta domů, kterou asi skoro každý pojal ve výletním stylu, a nejspíš i každý jinak. Naše výprava na své cestě do Prahy zamířila na zámek Kačina, přestože v zimním období jsou tam k vidění jen exteriéry, a hlavně pak do nedaleké Kutné Hory. Tohle město, zapsané v seznamu UNESCO, nemusím asi dlouze představovat – rozhodně stojí za vidění, a na trase Seč-Praha je to jasná volba.