Stydíte se v koupelně sprchovat společně s partnerem a ve smíšené sauně uhýbáte očima cizí nahotě? Hranice lidského studu se od dob Adama a Evy proměňuje stejně jako výklady jeho příčin.

Pohled na nahé tělo byl ve středověku nesrovnatelně samozřejmější. Dnes na veřejenosti skrýváme i své emoce.

Podle nedávné studie prý roste počet partnerských dvojic, které se už nedokážou společně sprchovat ani spolu pobývat v jednu chvíli v koupelně. Z těch, kteří rádi sdílejí s partnerem koupelnu, jen třetinu nepřipraví nahota o pocit sebejistoty, a každá desátá žena se dokonce před svléknutím v koupelně zamyká, aby se za ní partner nedostal. Podle jiného výzkumu prováděného v Anglii považují lidé za největší tabu být nahý před ostatními lidmi na veřejnosti. Podle německé konzervativní psychoterapeutky Christy Mevesové dnes mnozí nudisté musí s úžasem konstatovat, že se u jejich ratolestí dostavuje s přibývajícím věkem pro ně nepochopitelná „pruderie“, která jejich děti vede k zahalování svých genitálií. „Jsem šokován, že lidé hodnotí nahotu na veřejnosti jako nejnepříjemnější situaci, dokonce mnohem víc než chlastání či prdění,“ divil se uvedenému výzkumu předseda společnosti Britští naturisté Nick Atkinson. A nediví se sám, jelikož někteří autoři dnešní dobu charakterizují jako období „konce studu“, kdy měla všechna „prudérnost“ vymizet v důsledku úspěšné sexuální revoluce, v níž nakonec zvítězili stoupenci erotické svobody.

Lidstvo se podle této teorie má vrátit do jakéhosi bájného stavu, v něm „po celá tisíciletí platilo, že nahota je přirozená věc,“ jak uvádí český historik a autor historických románů Vlastimil Vondruška. Nejen ze zmiňovaných výzkumů je ovšem zřejmé, že problém je složitější.

Pohlaví a smrtelnost

Tématem (nejen sexuálního) studu se zabývají nejrůznější vědní disciplíny a samozřejmě i samotná perspektiva daného oboru určuje velmi odlišné způsoby, jak tento fenomén pojmout – jinak o něm budou vypovídat sexuolog, etnolog a teolog. Otázkou také je, do čí kompetence otázka studu ještě spadá: je například tématem také pro etology? Podobně jako někteří odvážnější badatelé opatrně naznačují, že u zvířat můžeme nalézt prvky jakýchsi paranáboženských rituálů, ani v případě studu není stoprocentně jisté, že schopnost stydět se je „výlučná vlastnost člověka“. Podle některých etologů se například fena na počátku období hárání chová, jako by se před dotírajícími samečky styděla, přičem není jisté, zda se tím snaží předcházet jejich nevhodnému zájmu. Mnozí také znají tu situaci, kdy pes udělal něco, o čem ví, že to bylo špatně – klasická je například loužička na koberci. Pak se krčí, jedná zmatečně, zalézá si do pelíšku, odkud vykukuje. Spousta psů takto reaguje při příchodu majitele domů ještě před tím, než byla loužička (popř. sežraná slepice) objevena. Opět: toto chování může vypadat jako stud, ale stejně tak se dá interpretovat jako uklidňující chování vůči majiteli jako nadřízenému členovi smečky.

Jiný příklad: ve srovnávacím pokusu s dětmi a orangutany byl zadán určitý úkol. Po několika úspěších byly podmínky nastaveny záměrně tak, aby ho příště nebylo možné splnit. Dítě i orangutan při zjištění chyby udělali podobnou věc – zakryli si obličej rukama, což dospělému pozorovateli nejvíce připomnělo gesto vyjadřující „stydím se“. I staří autoři ostatně zvířatům přiznávali jistou míru studu: britský sexuální psycholog Havelock Ellis na přelomu 19. a 20. století tvrdil, že ženský stud je v nejprimitivnějích formách u zvířat založen na pohlavní periodicitě, je to podle něj projev pohlavního odmítnutí u zvířecí samice, která ještě není schopná zabřeznutí. Filozofové Arthur Schopenhauer a Max Scheler upozorňovali zas na to, že zatímco rostlina staví své pohlavní orgány otevřeně na odiv jako vyvrcholení své existence, zvířata je vcelku spíše schovávají a svoji pohlavnost podřizují celku života. U člověka se pak podle Schelera, pro nějž člověk představuje přechod mezi dvěma řády bytí, ve studu stýkají „duch“ a „maso“. Stud je tedy pro něj univerzální všelidská kategorie, která se ovšem odlišně projevuje v různých kulturách.

Zde se ostatně Brouk částečně shoduje se Schelerem, který nejvyšší míru studu nachází u muže panského rasového typu („dolnoněmecký, vysoký, světlovlasý, modrooký a úzkolebý“): Na rozdíl od žen se totiž muži cítí být spíše nad přírodou než v ní. Mezi nimi a ženami je údajně analogický vztah jako mezi zvířetem a rostlinou a je to právě tento panský typ, který se vyznačuje „nejjemnějším a živě reagujícím pocitem studu“.

I další horliví zastánci přirozeného studu svůj boj v různé míře diskreditují: konzervativní katolička Mevesová vidí současný svět ještě katastrofičtěji než kdysi Scheler, ovšem ne z důvodu všudypřítomného ohrožení rasovou degenerací, ale kvůli upadající morálce. Jestliže stud by skutečně byl příčinou sexuálních poruch, jeho odstranění by znamenalo jejich vymýcení. Podle autorky se ale naopak ještě nikdy nevyskytovalo tolik sexuálních poruch jako v dnešní době. Patří k nim i perverzní strach mladých mužů před ženami, který je podle ní zřejmě jedinou příčinou (na základě svého konzervativního pojetí víry nemůže ani jinou připustit) toho, že do „gigantických rozměrů“ narůstá „neurotická homosexualita“.

Kultura studu a viny

Základní rozdíly v pojímání studu jdou ovem napříč jednotlivými vědními obory. Jestliže například v nedávné minulosti několikrát vydaný Hartlův Psychologický slovník definuje stud coby specificky lidskou, výchovou získanou emoci, která je reakcí na provinění či porušení normy, v nedávné americké publikaci Body Shame se o studu skromněji praví, že o jeho neurofyziologii toho víme málo a že patří k emocím vyššího řádu, které souvisejí s procesem sebeuvědomování. Tyto emoce „jen v menší míře (pokud vůbec) sdílíme s ostatními zvířaty a jsou evolučně relativně mladé“. Ovšem i u nás například Milan Nakonečný pojímá problematiku studu komplexněji: také on ho spojuje s emocemi, jako jsou vina a pokora. Sexuální stud je podle něj signálem zdrženlivosti i činitelem vydražování, je to však „komplexnější, kulturou formovaný jev: nebo existují kultury, kde zcela chybí“.

V posledním tvrzení se Nakonečný shoduje s již citovaným historikem Vondruškou. Podle něj teprve „pokrytecká morálka novověku udělala z nahoty tabu“. Samotné slovo „stud“ ale Vondruška jako by neznal: existuje pro něj jen „prudérnost“, kterou ovšem může zcela po právu a bez větších námitek odsoudit. Představuje tak zkarikovanou podobu „civilizační teorie“ Norberta Eliase, který ovšem nezapírá, že se v novověku opakoval proces popsaný v bibli („a viděli, že jsou nazí, a styděli se“), tedy že nešlo o zcela nové tabu, ale o posunutí hranic studu. Pohled na nahé tělo byl podle Eliase ve středověku nesrovnatelně samozřejmější než v první fázi novověku, co ovšem platilo jen pro vymezená místa a čas.

S Eliasovou teorií a zvláště s jeho názory na vznik studu, i když jsou mnohem mírnější než ty Vondruškovy, obsáhle polemizoval německý etnolog a kulturní historik Hans Peter Duerr (Engl.), který celý civilizační proces prohlásil za „mýtus“. V uzavřených přírodních společnostech podle něj panovala mnohem silnější sociální kontrola a život lidí v nich byl svázán mnohem větším množstvím tabu než v novověku. Na více než pěti stech stranách prvního svazku trojdílného cyklu Der Mythos vom Zivilisationsprozess (1. díl Nahota a stud Duerr dokládá, že sexuální stud je univerzálně rozšířený a že líčení cizích kultur nebo kultury středověku jako zcela prostých studu je typickým výplodem západního exotismu 19. století, ve kterém se mísí iluze vlastní nadřazenosti i touha po tom, co „prudérní“ společnost momentálně vytěsňuje.

Autor se podrobně věnuje všem příkladům, které by jeho tvrzení o univerzálnosti studu mohly vyvrátit. Ukazuje, že například při společném koupání nebo pobytech v sauně byly pohledy mužů přísně regulovány. Nahota mohla být spatřena, ale ne pozorována, a pokud se u jednoho z přírodních kmenů, v němž ženy chodily nahé, mladík odvážil zadívat na genitálie nebo prsa některé dívky o sekundu déle, než bylo povolené letmé „klouzání pohledem“, považovalo se to za pokus o přiblížení a následovala pomsta jejích příbuzných. Dodejme ještě, že podle Michaela Hinze, autora knihy rekapitulující spor mezi Eliasem a Duerrem, vlastně Elias ani jiní vědci tezi o univerzálnosti studu nikdy vážně nepopírali. To je ovšem sporné tvrzení.

Pro postižení odlišné role, kterou stud hraje v životě různých společností, se někteří autoři pokoušeli zavést protiklad mezi „kulturou studu“ a „kulturou viny“. Klasický filolog a historik Eric Robertson Dodds rozlišil homérskou kulturu studu a kulturu viny klasického Řecka; antropoložka Ruth Benedictová popsala kulturu Japonska jako kulturu studu, v níž je základním principem neztratit vlastní tvář před ostatními, na rozdíl od západní kultury viny. Tento koncept je užitečné chápat jako pomůcku pro postižení různé míry akcentů, které daná kultura klade na určité hodnoty. V Evropě lidé skutečně nepáchali sebevraždy tak často a kvůli takovým (z našeho hlediska) drobnostem jako japonští samurajové. To ovšem, samozřejmě neznamená, že by Evropané neznali pocit studu nebo že by Japonci neprožívali nic podobného pocitu viny.

Právem píše francouzský historik Jean-Claude Bologne ve svých „Dějinách studu“ o dynamickém „systému stydlivosti“, v němž oslabení určitého typu studu je vždy kompenzováno posílením jiného. Ani naše doba nepředstavuje podle něj žádnou výjimku: téměř naprosté osvobození od studu v oblasti umění je vyvažováno přímo honem na nestoudnost v každodenním životě; souběžně s tím, jak posílil emocionální stud (takže se lidé stydí projevovat na veřejnosti své emoce), se naopak oslabil stud sexuální – samozřejmě však nevymizel a při vší jeho proměnlivosti není ani příliš pravděpodobné, že by se měl v budoucnosti přesunout k jiným částem těla, jak to předpovídal sci-fi seriál „Návštěvníci“.

Lidové noviny, sobota 5. dubna 2008
Jan Lukavec, kulturolog
Autor (* 1977) vystudoval Český jazyk, literaturu a kulturologii na FF UK v Praze.

Srdečný dík Abelovi a

MEDY Pohodička