Jak se tak ohlížím za nedávnou reprízou oblíbené Naturistické Párty v Libereckém Babylonu, vzpomněl jsem si na jednu pradávnou dikusi ještě na starém Naturistovi: O jízdě na tobogánu. Zkusme se k tématu klouzání, výskání, svištění a radosti v trubkách & trychtýřích na chvíli vrátit – pro všechny, kdo chtějí pravé tobogánové šílenství vypilovat k netušené dokonalosti, nebo se bojí to zkusit, a především tak nějak pro zábavu a počtení za zimních dlouhých večerů ;-)

Takže jak na to? Za prvé se nebát. Člověk věci neznalý vám s děsem v oku vylíčí nejmenší dětskou klouzačku jako vodopád adrenalinu a trychtýř prohlásí za smrtonosné zařízení, u kterého by měl trvale parkovat pohřební vůz – nic z toho ale není pravda. Kdyby tyhle atrakce nebyly bezpečné, kolaudované, schválené, orazítkované a vůbec OK, musel by před kanceláří provozovatele natrvalo stát spíše vůz policejní eskorty – já ho tam ale neviděl, ani zamaskovaný ne, takže klídek. Jo, taky si vzpomenu, jak mi kdysi při vůbec první jízdě na tobogánu běhal mráz po zádech! Ale to chce jezdit a jezdit… Například si tím posílíte nohy. To možná není tak zřejmé, ale uvážíme-li kolik schodů obvykle k takovému tobogánu vede, máte za chvíli v nohách převýšení podobající se Sněžce, nejvyšší to hoře České, aniž by bylo třeba shánět běžecké oblečení a přemlouvat se k výkonu. Stejně tak přínosná je i cesta dolů: Postupným osmělováním se proměníte z vyděšeného zajíčka v divokého draka řítícího se potrubím v bezmála nadzvukové rychlosti s bláznivou radostí, jejíž žár zničí všechny chmury. Ničeho a nikoho se nebojíte! Pokud se pak někde nepřizabijete za volantem (na to pozor, silnice není tobogán!), můžete z téhle proměny mnohdy těžit i v životě.

Trochu se přece jen bát – to za druhé. Neříkám, že si nelze při patřičné obratnosti a zkušenosti na vlastní riziko sjet nějaký ten tobogán v maličko nepovolené poloze, ale skákat tam po zádech je prostě poukázka na malér, to mi nikdo nevymluví, a patříte-li mezi bermuďácké frajery, kterým zákazové cedulky říkají zhruba tolik co býkovi červený hadr, a kteří vám mimo startovní interval jakožto kolektivní valná hromada najedou v trubce na záda, pak se od vás budu radši držet dál. I vy se od takových držte dál, a vůbec nevadí, když ty bermudy mít nebudou. Vlastně především když je mít nebudou, protože pravým bermuďákům naturista samozřejmě ujede, to je jako mít či nemít do textilu oblečené lyže. Jízdní řád daný semaforem či hodinami by se porušovat neměl (zvlášť když není fronta a trubka láká k okamžitému startu), ale chystáte-li se vyděšeně vřeštět a brzdit, tak… No, tedy, zavřeštět si můžete po libosti – zvlášť v případě uzavřených trubek to jistě posluchači na obou koncích náležitě ocení, možná i potleskem – ale brzdař riskuje vznik kolony, ve vážnějších případech hraničící s dopravní zácpou, takže by měl vyrazit o maličko dřív – pokud mu tedy nevadí, že se brzdit vlastně ani nesmí, a že si přiodře končetiny. I děti zasluhují větší náskok – rychlost totiž závisí na tonáži jezdce…

Třetí, a pro naturisty velmi pozitivní zásadou je – nemít na sobě plavky. Kdo někdy jako řidič vyzkoušel sněhové řetězy, má docela dobrou představu, jak takový kus textilu na tobogánu působí. Začátečník snad brzdu uvítá, ale pravé radosti z pohybu hadry prostě škodí. Na to už dokonce přišli i textiláci, kteří si vypracovali celou řadu sofistikovaných metod, jak negativní vliv textilu virtuálně odbourat – zpravidla se jedná o všelijaké nacpávání plavek mezi půlky, nebo jejich částečné stahování na dobu jízdy (pouze v uzavřených trubkách kam není vidět). Nemusím snad ani dodávat, jak směšně působí v počátečních smíšených hodinách Naturistických Párty v Liberci textilák, který se, obklopen naturisty, stydí za svoje odhalené půlky jako kdyby na nich měl vytetovaného samotného Bin Ládina (nebo snad opravdu má?), takže radši pustí všechny naháče před sebe, aby ty shrnuté plavky na startu neviděli, a pak jede se škrtidlem v rozkroku. Textiláci jsou postaveni i před problém nadměrného opotřebení jejich hadříků, které by z nich mohlo v krajním případě udělat až nedobrovolné nudisty – ne nadarmo uvádějí výrobci dotyčných koupacích úborů jízdu na tobogánu (hned vedle pobytu v mořské vodě) mezi případy, v nichž neručí snad ani za svoje vlastní jméno. Důkazem může být i zkušenost rekordmanů, kteří prý vydrželi 24 hodin jezdit na tobogánu, a jak jsem někde slyšel, odrovnali za tu dobu patery plavky. Naturisti ani tenhle problém samozřejmě nemají, hladká a nepromokavá pokožka úspěšně těží z principu, který řidiči znají pod obávaným názvem aquaplaning, a případné přiodření, vznikající zpravidla až po velkém počtu opravdu divokých jízd, se regeneruje samo a zdarma.

Takže vzhůru na tobogán! Pokud vím, máme jakožto naturisti v naší České zemičce na vybranou pondělky ve Slaném (prostorný a poměrně dlouhý tobogán s prudkým dojezdem), akce v Hradeckém aquaparku (úžasně hladký tobogán s proměnlivým sklonem i osvětlením), a především pak čtveřici tobogánů v Libereckém Babylonu, které v rámci Naturistických párty nabízejí prostor k většímu tréninku. Před časem tam vyvěsili cedule barevně kódované zřejmě ve stylu lyžařských sjezdovek, čímž vznikl v barvách pravý Babylonský zmatek, nicméně začátečníkovi bych doporučil nejdřív kratičký tzv. „modrý“ v 1.patře, který je ve skutečnosti celý červený a nic modrého na něm nenajdete. (Jen pozor ať nesmetete nějakého jezdce školou povinného či ještě mladšího – tahle krotká skluzavka je především jejich doménou.) Názory na další postup se liší: Já bych se přikláněl k „červenému“ ve třetím patře, který poznáte především podle toho, že je celý žlutý (s červeným pruhem u startu), a od krotké dětské skluzavky prvního patra se liší vlastně jen mnohem větší délkou (tohle je tobogán pro požitkáře). Pak přijde na řadu „černý“, který najdete ve 2.patře v podobě totálně modré trubky (nezaměnit se stejně modrým jícnem obávaného trychtýře o patro výš!). Tady nás čeká krátká, ale prudká jízda v uzavřené trubce, zlomyslná vodní sprška, a pár překvapivých zatáček v naprosté tmě. No, a komu i tohle zevšednělo, může směle vyrazit do třetího patra, prokličkovat mezi zábranami a vrhnout se do trychtýře, mezi dětmi 1–100let známého též jako Lentilka. Ten už žádnou barvu na nové ceduli ani nemá, ale stěny má modré, a je dobré se nejdřív z ochozu podívat oč jde.

Jde to i se založenýma rukama Toužíte-li po opravdu maximální rychlosti, což asi na každého tobogánového draka dříve či později přijde, pak doporučuji nejklasičtější a nejvíce všemi cedulkami povolenou polohu v leže na zádech. Naopak pro zážitek z jízdy bych u mírnějších tobogánů zvolil polohu v sedě (někde povolenou, někde jen tolerovanou – profil je vždy dost vysoký), která přináší lepší výhled před sebe a možnost efektního klopení zatáček, i když není tak rychlá. Už na startu se rozhoduje: Kdo si jen lehne na kraj trubky a čeká, kdo ho přijde roztlačit, ten rychlostní rekord nezdolá! Chce to pěkné zhoupnutí na madle, plynule přecházející v jízdu vleže (či v sedě), které ovšem nedoporučuji bez bližšího ohledání geometrie startovního prostoru a sklonu trubky, s ohledem na zdraví bránice u lidí za vámi ve frontě. Cizí pády vždy pobaví… Občas dokonce vídám borce, kteří do trubky skáčou s rozběhem, ale to už chce cvik. V případě Libereckého trychtýře je dobré do strmé trubky vletět z výskoku – a včas se ovšem pustit madla, jinak si spolehlivě natáhnete všechny svaly co jich v pažích máte.

Tobogánem projíždíme tak, abychom především co nejméně brzdili. Kdo klopenými zatáčkami nesleduje proud vody, uvízne jak ryba na suchu, kdo ohmatává suché boční stěny… Dobře mu tak! :-P Nohy patří k sobě, tělo propnout, ruce nad vodu (v leže napnout nad hlavou, aby nebrzdily ani ve vzduchu) – abychom jeli jako úzký šíp. Na fotkách je dobře vidět, jak před sebou v tobogánu tlačím vodu, která je pomalejší než já – kdo připaží, znemožní sám sobě předjíždět tu vodu! Záleží taky na tom, které části těla vybereme za své skluznice, a jak je propneme a vytvarujeme – ležení na celé ploše zad většinou není to pravé. Mnozí uvádějí sjíždění na patách, stažených hýždích a ramenech, ale ani to není nijak zaručený recept. Dopřejte si tu objevitelskou radost, a různými variantami držení těla si najděte optimální variantu, kdy pod vás voda pěkně proudí, a žádná část těla nejede napůl nasucho. Mohlo by se zdát, že urostlejší až plnoštíhlí jedinci jsou tady v nevýhodě, praxe však dokazuje pravý opak: Čím těžší tím rychlejší! Pokud jde o trychtýř, tam především nezapomeňte zvednout hlavu (ale který zvědavec, lačný pohledu před sebe v té ďábelské rychlosti, by nezvedl?!), aby pak nebyla přizdobená boulemi od toho schůdku na vjezdu do lentilky. V bubnu se dá posadit (i když se to nemá) a dělat různé opičky na diváky nahoře na ochozu, ale hodně tím ztrácíte rychlost, a může vás zradit a v nevhodném momentě zaskočit ta díra uprostřed. Viděl jsem i borce, kteří jeli v kleče a odpichovali se rukama, ale to už je kaskadérština porušující snad všechna pravidla.

Konec jízdy Těžko bychom asi vymysleli nekonečný tobogán – dříve či později přijde na řadu přistání v bazénu. V zásadě není nic snažšího, než sebou prostě plácnout do vody, musíte ovšem počítat s tím, že vám ta voda pořádně propláchne nos, uši, a vůbec všechny dutiny co jich v hlavě máte (nejsou-li zrovna zacpané jakousi šedou kůrou…) To je nejen nepříjemné, ale i riskantní, protože nevíte co všechno v té vodě plave, a komu tatáž trocha vody propláchla nos před vámi – chlor taky nesežere všechno hned! (Osobně jsem si už nejednou přinesl z aquaparku virózu, jednou mi dokonce zkazila půl letní dovolené.) Základní, nepříliš elegantní, metodou prevence je prostě si na konci tobogánu zacpat nos. V některých případech, s prudkým dojezdem do hluboké vody (trychtýř, nebo třeba tobogán ve Slaném), je to zřejmě i jediná prevence, ale v mělčí vodě mi pomáhá dát na výjezdu ruce před sebe a nohama zamířit na dno – prostě se postavím a nepotopím. To se ale nemusí podařit každému, například dámy, které příroda trochu více obdařila, mají možná těžiště úplně někde jinde… Pánové pro změnu musí dbát na to, aby zvláště při prudším dojezdu měli nohy těsně u sebe (jmenovitě ve Slaném), jinak poznají že náraz na tekutou překážku je na jistých místech podobně nepříjemný, jako v případě překážky pevné.