Letošní naturistický pochod Čerčany – Chocerady sice ve stádiu příprav provázela řada různých otazníků a pochybností, nakonec jsme však tuto bezmála již tradiční trasu absolvovali s nejlepším počasím a největší účastí, jakou tyto akce zatím zažily, a všichni jsme si procházku překrásným Posázavím bez šatů i bez plotů jaksepatří užili.

Abych nejdřív odhalil něco málo ze zákulisí – konání letošního n-pochodu bylo dlouho tak nějak nejisté. Na jedné straně zde existuje mírný, ale přece jen zájem o tento druh naturistického zážitku, na straně druhé se nikdo moc nehrnul do organizační přípravy. Shpalek, který s touto pěknou tradicí v minulých letech začal, nemohl letos akci dělat z osobních důvodů, a ostatní tak nějak váhali – vždyť ani já sám jsem se při svém momentálním zaneprázdnění do organizace dvakrát nehrnul. Přijít o takto příjemnou vycházku by ale bylo škoda, a tak se věci přece jen pomalu daly do pohybu. Když se do toho všeho přimíchal ještě televizní štáb, začal jsem mít znovu pochybnosti, jak to celé nakonec dopadne – vznikající pořad je sice podle všeho tomuto druhu naturismu nakloněn, ale přece jen, víme svoje o reakcích plachých naturistů na objektivy všeho druhu… Další velkou neznámou bylo samozřejmě i počasí, jako ostatně při každé naturistické akci pod širým nebem.

U Čerčanského nádraží, kam jsem dorazil se zdravou špetkou pesimismu v koutku mysli, mne nakonec ale čekalo příjemné překvapení v podobě slunce pálícího ze skoro jasné oblohy, a podstatně většího počtu účastníků, než ta předem domluvená hrstka. Dokonce nikdo z nich ani nepožádal o vynechání z ilustračních fotek pro Naturista.cz, ani z pozornosti televize (což samozřejmě bylo všem nabídnuto), takže jsme se mohli bez obav na cestu vydat jako přátelská parta, bez pochybností o pohodovém průběhu celého pochodu. Bylo nás letos 10 (8 mužů, 1 žena a 1 dítě), podle země původu byla zastoupena Česká republika, Chorvatsko a USA (i když všichni momentálně žijí tady u nás) – tolik malý statistický průřez startovním polem.

Začali jsme jako obvykle „oblečeným“ přesunem málo zajímavou Čerčanskou zástavbou směrem k lesu, kde měl ten pravý n-pochod vlastně teprve začít. Rychle se rozproudil hovor na nejrůznější témata o naturismu i o životě vůbec, dozvěděli jsme se pár zajímavých postřehů ze zahraničí, a brzy jsme vykročili z ulic do polí, kde na nás už čekali pánové od televize, a s nimi malá zastávka a další kus přátelského hovoru. První část trasy jsme šli spolu s nimi, což ale nikomu nezabránilo hned za poslední zahrádkou shodit oblečení, a kráčet lesem, houštinami, polem i loukou v naturistickém stylu. Slunce pálilo, a my si vychutnávali volnost, vzduch i krásné výhledy do krajiny, i když to horko bylo při stoupání skoro až moc velké.

Těsně před vesnicí jsme se hezky zas oblékli, abychom nevyděsili místní vesničany a nevzbudili rozruch u místního sportovního hřiště, ale hned za vsí (tentokrát ještě na silnici) z nás hadry spadly skoro samy. Nikdo se nechtěl za tak příjemného dne smažit v textilu. V té chvíli jsme už měli za sebou rozloučení se „zástupci médií“, a řešili jsme spíš zvolna narůstající únavu nejmladšího účastníka, a podobně narůstající mračna nad západním obzorem. Cesta nás brzy zavedla do lesa, a za střídavého poponášení nejmladšího na ramenou jsme dorazili na zříceninu loveckého zámečku. Nebe se zatáhlo, dokonce spadlo i několik dešťových kapek, ale pořád bylo příjemné teplo.

Zřícenina na téhle trase, to je taková větší hromada kamení, kde stojí za vidění možná tak klenutý sklep, zároveň se však stala obvyklým místem občerstvovací přestávky na cestě. Naháči rychle obsadili všechny lavičky, vytáhli z batůžků všelijaké dobroty, a začali s doplňováním sil.

Další cesta vede většinou lesem. Nejdřív kolem lesního rybníčku, v němž si tři z nás krátce zaplavali, a v blízkém lomu jsme si udělali společnou fotku na památku, o pár kilometrů dál se naše řady ztenčily o dva účastníky, protože pro nejmladšího už těch kilometrů bylo dost, pak jsme minuli dálnici, zamávali na pasoucí se krávy, poseděli v lesním vyhlídkovém altánu u cesty, a nějak po 17. hodině nás cesta dovedla do cíle naší cesty v Choceradech.

Bylo to sice proti plánu o dost později (však jsme se taky v začátku trasy pohybovali extrémně pomalu, jak kvůli kameře, tak i kvůli předškolnímu klučinovi v našich řadách), ale hlavní je, že jsme si pochod všichni užili. Zažili jsme, jaké to je kráčet bez oděvu volnou krajinou, vnímat své okolí celým povrchem těla, a přitom se se svým životním stylem neskrývat za žádnými ploty a v žádných rezervacích, celé hodiny jít kupředu a skoro zapomenout na to, že na sobě vlastně nic nemáme. Myslím, že takový zážitek jednou za čas rozhodně stojí za to. Ušli jsme nějakých 16km, z toho velkou většinu bez šatů, a v závěru se asi nikomu z nás zpět do textilu nechtělo.

Tečku za vydařeným dnem udělala společná cesta asi poloviny účastníků vlakem do Prahy. Já jsem pak večer vyrazil na kole do víru Pražské Muzejní Noci, a pořádně při tom zmoknul – tehdy jsem teprve ocenil, jaké štěstí jsme s tím počasím letos vlastně měli…