Občas se stane, že člověk začne o věcech přemýšlet. To je průšvih, já vím… Ale stejně se tady zkusím podělit o to své přemýšlení, které vlastně začalo na Noci Naturistů v Čestlicích. Nebo abych byl přesnější, začalo těsně před tou akcí, kdy se ve vestibulu sešla skupinka oblečených naturistů, aby si popovídali o stavu naturismu u nás i ve světě. Přítomen byl v řeči zdejších nicků například JirkaRybka, zurek, PetrK, natur (neboli šéf cestovky Natur Travel), jakož i řada dalších, tuším že nechyběl ani pan Prcek (aspoň se mi tak představil). Zlatý hřeb na konec: Povídal si tam s námi i pan George Volak, viceprezident mezinárodní naturistické organizace INF.

Mluvili hlavně pánové Volak, Hájek (natur) a Žurek (zurek). Zajímavých věcí tam zaznělo dost, od kongresu INF v Brazílii, který tam spolufinancovala vláda, přes historii někdejší organizace UNA u nás, boj naturistických kruhů proti zavádění nesmyslných lokálních právních norem například v USA, stav a perspektiva těch pár naturistických zařízení u nás, různé sondy do činnosti INF, i představa kolegy Žurka o dalším rozvoji naší činnosti pod hlavičkou staronové organizace přejmenované ze skomírajícího Oplatilu (k čemuž se už vlastně nikdo pak nestihl obšírněji vyjádřit).

Já jsem si ale všiml jiné věci. Byla řeč o naší zhruba stovce českých n-pláží, které jsou většinou tzv. neoficální či tolerované, v podstatě tedy jen doporučená místa ve volné krajině. Ta zmínka byla tuším i ve smyslu, že je to stav mizerný a těžko udržitelný, protože každý pozemek má nějakého majitele, a my přinejmenším riskujeme, že nás z toho pozemku dříve nebo později majitel vyžene.

Na druhé straně byl diskutován model naturistického zařízení jako soukromého objektu. Jednak v podobě tzv. Resortu – což je ve světě zřejmě dost obvyklé, jde zpravidla o jakýsi lepší n-kemp s vlastním bazénem a ubytovacími chatičkami, někde na hraně klubového zařízení a privátní ubytovací kapacity – a jednak i v různých českých podobách, od kolektivního pronájmu či vlastnictví pozemku ve stylu Křetínky či Antošovic, po klasickou oficiální n-pláž vyhrazenou někde v koutku běžného koupaliště, a zcela podléhající komerčnímu rozhodování majitele (neboli pod ekonomickým tlakem textilní přesily).

Řeč plynula, mluvilo se o těch pár projektech u nás, které by bylo možno nazvat Resortem, ovšem s čistě zahraniční klientelou i majitelem, probíraly se názory na možnost u nás vůbec takové komerční naturistické zařízení vybudovat, a hlavně neradostné odhady, zda by se v našich podmínkách vůbec dalo naplnit platícími klienty, aby na sebe v krátké letní sezóně stihlo vydělat (zmíněn i příklad účasti na naší dovolené u Lipnice). Začínalo to skoro znít, jako bychom tady v České kotlině neměli velkou šanci naturismus nějak správně rozvíjet.

Jenže co to je správně? Těm třem pánům nijak nezazlívám, že mluvili především z komerčního úhlu pohledu (abych rovnou předešel nedorozumění – slovem komerční tady nemyslím automaticky výdělečný, ale jen kombinaci umístěním soukromého a pro návštěvníky placeného, ono je to totiž z pohledu návštěvníka totéž). Pan Volak takové zařízení v USA provozoval, navíc z něj mluví zkušenost ze zastřešující mezinárodní organizace, pan Hájek prodává zájezdy do takových zařízení, pan Žurek vytrvale vyjednává naturistické akce v zařízeních českých (alespoň v takových, jaká tu jsou). Investice, propagace a ekonomická návratnost jsou pro ně denním chlebem – ať už přímo nebo nepřímo – a já před nimi smekám. Jenže jak tak mluvili, v mém nitru se rodil nejasný pocit, že něco nesedí. Otázka, zda je právě toto tou správnou, a hlavně jedinou cestou, kterou by se měl český naturismus a jeho podpora ubírat.

Oni to až tak striktně asi nemysleli, ale já tady musím začít uvažovat o protikladu organizovaného a neorganizovaného, komerčního a toho co je zdarma, různých podmínkách v různých zemích, a nakonec i o různém pojetí svobody jako takové. To je dost silná káva, já vím, ale nezbývá mi než začít právě tím.

Svoboda se v posledním století diskutuje hodně, hodně se proklamuje (podobně jako demokracie, kterou si daly do názvu snad všechny režimy co tady byly, ať už byly ve skutečnosti jakékoliv), ale obsah toho pojmu není úplně zřejmý. Nebo hlavně nejsou zřejmé jeho hranice, snad mimo tisíckrát opakované poučky že svoboda jednoho končí tam, kde začíná nesvoboda druhého. To je velká pravda, ovšem formy a způsoby, jakými je naše svoboda nakonec limitována jsou rozmanité, a ne vždy zřejmé.

Dnes často říkáme, že žijeme ve svobodné zemi, ve svobodném světě. Záměrně nebudu rozvádět téma propagandy, která toto tvrdila v posledních dekádách vždy a v každém režimu, ale stejně nic na světě není úplně černé či bílé. To, kde začíná nesvoboda druhého chápe každý jinak, proto potřebujeme jasná pravidla, a ta v průběhu historie vykrystalizovala do stále složitější soustavy zákonů a státní moci vůbec. Mnozí z nás právě toto vidí pod pojmem svoboda: Rovnost před zákonem. Žádná StB, žádné Gulagy. To je jedno z pojetí svobody, hojně proklamované. Ani to ale není bez chyb. Jednak pravidla se vždy píší podle představ většiny (pokud aspoň trochu funguje demokracie), což svobodě menšin nepřeje (a my, naturisté, prozatím menšinou jsme). Za druhé sem patří věc známá, kterou nemám chuť rozvádět, a sice stále rostoucí džungle nedokonalých paragrafů, v níž rozhoduje dobrý právník (a tedy peníze) spíše než dobrý úmysl. A za třetí je tu nevyhnutelná nepružnost jakýchkoliv pevně stanovených pravidel – čím více paragrafů, tím méně věcí můžeme rozhodnout vstřícně a se zdravým rozumem podle konkrétní situace, tím více se musíme chovat jako nemyslící roboti. Každý někdy sakroval, když za volantem musel obkroužit půl města kvůli jednomu hloupému zákazu odbočení, přestože byla silnice prázdná a přehledná (OK, pro některé čtenáře si ještě přimyslím, že byl policista v dohledu), a to je jen jeden příklad. Bohužel si už nevzpomenu na jméno sociologa, který napsal (mám-li věřit citaci), že jsme v této civilizaci zvolna „zbavováni svéprávnosti“.

Když si vysvětlím svobodu jako právo dělat cokoliv chci, pokud tím nikomu neškodím, zjistím že pouhá absence státní represe není ještě zárukou svobody. To pomyslné právo je omezováno i z jiných stran, existují i jiné formy nesvobody. Například vnitřní nesvoboda (aspoň já si ji tak nazývám), o které by místo právníků a politiků mohli mluvit spíše psychologové a psychiatři. To je moje druhé pojetí svobody. Neustálý tlak okolí, zvyklostí a zkušeností, vytváří v našich vlastních hlavách zákazy přísnější než kdejaký paragraf. O tom víme svoje: Textiláci se rozčilují a hledají si iracionální výmluvy, protože mají nahotu prostě vnitřně zakázanou, nemají svobodu to zkusit. Někteří (podtrhuji někteří) naturisté z podobných důvodů třeba v Liberci nevyužívají smíšené hodiny třebaže by podle všech pravidel mohli, nechodí na méně navštívené n-pláže neoddělené od textilu atd. Taková podvědomá blokáda ve vlastní hlavě nebolí o nic míň než paragraf a policista za humny. A je jedno, že okolí to jako důvod neuznává, a dokonce je poslední dobou v módě nazývat to vinou toho postiženého – to už se dostáváme k velmi rozporuplným pojmům frustrace, a především pak různých pojetí viny (úmysl poškodit, vědomé provinění proti pravidlům, nedbalost, nevědomost, nebo jen absence jiného použitelného viníka nějaké škody ve stylu „na koho to hodit“)… K těmhle tématům už ale na této stránce nenapíšu ani písmenko, protože mám z internetových diskusí své zkušenosti – věřte mi, otevřít v diskusi tuto oblast je spolehlivá jízdenka do Bohnic (nebo jak se ve vašem regionu jmenuje ten obávaný hlavní blázinec).

Protože v každé správné pohádce jsou magické předměty tři, musím zmínit ještě třetí pojetí svobody – a to je pojetí ekonomické. Možná to není na první pohled tak zřejmé, ale v poslední době (u nás především v poslední době) tvoří finanční toky ke státu paralelní, globální a téměř nikým nekontrolovanou strukturu, která také řídí naše životy. Jak to souvisí se svobodou? Také i svoboda dělat cokoliv, co si zaplatíme, je svoboda omezená. On totiž nakonec není vlastně rozdíl mezi věcí, která se nesmí (podle paragrafů), a na kterou nemám peníze (a třeba ani nikdy mít nebudu), tak či tak tu věc prostě nemám. Někdo asi namítne, že peníze jsou jen prostředek, a že sociální a ekonomické rozdíly tu byly a budou vždycky – já se nechci na tomto místě zaplést s dnes velmi odsuzovanými ideologiemi komunismu (které se v podstatě mimo jiného pokusily tento druh nesvobody taky částečně řešit, přestože to pak všechno pěkně zpackaly), jen si zkusme uvědomit že prostřednictvím peněz na nás doléhá starý a nezlomný zákon džungle, zákon silnějšího, zákon kdo z koho, třebaže zde nerozhodují silné zuby a pěsti, ale úplně jiné schopnosti. Míchá se nám do našich představ o svobodě, navzdory vší civilizaci, všem revolucím, všem ideálům humanity a bezpečí. Dokonce ten vliv v některých oblastech (za všeobecné podpory, troufl bych si dokonce říct!) dál zesiluje – platíme za čím dál víc běžných věcí, za jízdu po dálnici, za parkování, za pár temp v rybníku a poležení na břehu, za to, že si dojdeme na záchod.

A tím se dostáváme k další mé úvaze, která směřuje k rovnováze mezi veřejným a soukromým prostorem. Podle toho, jaké je nastavení různých těch druhů svobody (a mnoha dalších faktorů) v různých zemích, kulturách, a časových epochách, přesouvají se nejrůznější lidské aktivity a oblasti života mezi oběma těmi prostory. Každý z nich má své klady i zápory. Veřejný prostor je v lese, v krajině, v ulicích či v parku, kde si lidé realizují své potřeby svobodně a zdarma, kde jsou otevřeni setkávání s dalšími lidmi – ovšem jen pokud první dva druhy svobody dovolí (paragrafy a zvyklosti). Pokud ne, tak nastupuje prostor soukromý, který je sice do značné míry chráněný před zásahy paragrafů a ostychu (jen v nějakých mezích, samozřejmě), ale zato tvrdě spadá pod omezení toho třetího druhu: Buď si pozemek koupíte, nebo zaplatíte jeho majiteli – a jen pak si tam dělejte co chcete. Při tomto privátním pojetí se navíc dostáváme do jisté izolace, ztrácíme trochu možnost volné (lze chápat i jako protiklad komerční reklamy) interakce se zbytkem společnosti (ať už to pro nás znamená cokoliv dobrého či zlého). Veřejný prostor, který tu byl od nepaměti a pro všechny, se najednou jakoby zvolna drobí a zaniká (i k tomu jsem slyšel jakýsi citát, který už teď nedohledám).

Příkladů téměř jednoznačných, a naopak i sporných, najdeme v našem okolí více než dost. Například procházku na čerstvém vzduchu si málokdo z nás (zatím) dokáže představit jinak než v prostoru veřejném, ale našli bychom i pár obor a zámeckých parků se vstupným, a slyšel jsem i zmínky o protikladu naší husté sítě turistických stezek, proti téměř stoprocentně soukromé a oplocené krajině v některých místech západně od nás. Na druhé straně třeba sex už od pádu mýtické Sodomy a Gomory patří do prostoru soukromého, ať už je to vlastní byt, nebo v nejhorším případě privátní noční klub (byla už zmíněna i větší zařízení, maskovaná kdesi ve světě dokonce jako „naturistická“, pořád je to ale soukromý objekt); přesto lze najít zmínky typu „potají v křovíčku“ apod. Kus řeči s kamarády už tak vyhraněným tématem není, a ukazuje nám vliv místních podmínek: Někdy se spolu jdeme projít, někdy se uzavřeme doma do obýváku, nebo přinejmenším do nějaké hospody (což je taky v podstatě soukromý, resp. komerční prostor). Tradiční venkov přeje setkávání lidí ve veřejném prostoru, na návsi a mezi ploty, velkoměsto je domovem netečných chodců, a každý si rozmyslí zda je společensky únosné někoho pozvat na lavičku do parku (pod zelený strom a zdarma, ovšem taky mezi bezdomovce).

A kam nakonec zařadíme ten náš naturismus? Těžká volba, řeknu vám… Ty dva prostory, soukromý a veřejný, to jsou právě ty dvě koleje z nadpisu. Na jedné straně svoboda v přírodě, bez plotů a bez vstupného, na straně druhé komfort a jistota zaplaceného soukromí. Na jedné straně trochu nejistá, avšak všudypřítomná svoboda, jakási šance na uznání našeho životního stylu za opravdu rovnocenný, na straně druhé pevné postavení v dnešním komerčně pojatém světě, a určitá ochrana naší menšiny (které by ale někdo mohl říkat i izolace naší úchylky – pozor na to). Na jedné straně blízký kontakt s přírodou v její svobodné podobě (do jisté míry – přece jen jsou jisté limity jak ekologické, tak lidské, žít jako divoká zvěř prostě nedokážeme (Ano, PetrK měl pravdu, když takto chápaný naturismus svého času označil za utopii, já však pojem Naturismus vidím jinak)) – no a na straně druhé civilizovaný komfort schopný přitáhnout větší okruh lidí a komerčně se uživit.

Na kterou z těch dvou kolejí se náš naturistický vlak vydá, nebo případně v jakém poměru se vagónky rozdělí, to záleží na řadě věcí. Především jsou to podmínky v naší zemi. Troufám si říct, že v České kotlině (aniž bych chtěl ignorovat Moravu a okolí, prostě se mi jen ta fráze líbila), že u nás je jazýček vah nakloněn spíše k prostoru veřejnému. Paragrafy nás nezakazují, veřejné mínění se o nás většinou vůbec nestará (viz. v extrémní poloze kolega Prcek; ostatně i fakt, že snad půlka venkovní nahoty na „závadných“ webových stránkách je focená v ČR, o úrovni zdejší svobody něco vypovídá, jakkoliv nás zrovna toto netěší), máme svých 100 plácků v přírodě, a většině lidí to zřejmě stačí (tady srovnávám stovky či dokonce tisíce lidí na nejen Pražských n-plážích s tou dvacítkou platících návštěvníků Holešovického bazénu, nebo s „masivní“ odezvou různých organizovaných akcí; nakonec i povídání pana Hájka o zániku UNA rozeznívá podobnou strunu). Naproti tomu soukromý prostor je u nás pro menšiny ekonomicky těžko udržitelný (jak ostatně naznačili i ti tři pánové citovaní v prvních odstavcích), protože je u nás ještě i (skoro) 20 let po revoluci hodně lidí, kteří mají prostě hluboko do kapsy – i takto ono ekonomické pojetí svobody bohužel funguje (ten zmíněný zákon džungle nám v globalizované konkurenci naši minulost hned tak neodpustí).

Nemohu se zbavit dojmu, že zkušenosti ze západního světa (a zde asi především USA), které nám například pan Volak s dobrým úmyslem přinesl, jsou založeny na úplně jiných podmínkách. V zemi, kde je nahota ve veřejném prostoru téměř všude výslovně zakázaná, nebo přinejmenším veřejným míněním odsuzovaná, kde musí naturisté bojovat proti stálému tlaku místních „zákonodárců“ (pan Volak s nadhledem mluvil o případu, kdy nový předpis de facto zakázal se bez plavek i sprchovat v hotelovém pokoji), kde v médiích ani na internetu nic „nahatého“ neprojde (na YouTube nedávno „sestřelili“ nevinné video patřící k nudistickému komiksu, kde dokonce ani nebyly vidět žádné zakázané věci), kde mají publicitu potíže jednotlivců s koupáním bez plavek i na odlehlých místech… A kde je přitom zakořeněná silná tradice ochrany soukromí, a větší kupní síla mezi lidmi… Tam se pomyslné váhy asi přirozeně nachýlí směrem k prostoru soukromému.

Patří sem ale i osobní preference každého jednotlivce – jistě všichni vidíme, která z těch cest je blíže k přírodě a volnosti, nicméně na druhé straně je i dost lidí, kteří se svého komfortu prostě nevzdají. To už zase zavání diskusí o odlišnosti či shodě pojmů Nudismus a Naturismus (což se také na různých místech liší – pan Volak zmínil, že v USA slovu „Naturista“ nikdo ani nerozumí, zatímco ve Švédsku prý v očích veřejnosti leží nebezpečné rovnítko mezi „Nudistou“ a „Exhibicionistou co málem souloží na každém rohu“).

Takže jaké by bylo na závěr mé doporučení pro pomyslného pana výhybkáře mezi těmi dvěma kolejemi? Kterou z nich podpořit, kam přistavit lokomotivu? Já bych řekl podpořit obě, protože jsou každá jiná, a na každou se nemalé množství vagónků už vydalo. Tím spíš, že nevíme, která z nich bude nakonec slepá (možná žádná, a možná dokonce obě, ale to je život), a zda je naše české kolejiště stejné jako v zemích, kde jsou třeba už dál.

Já už ale radši přestanu psát, protože mi začíná být jasné, že text této délky v dnešní době nikdo nebude číst… Ach jo. (Nebo že by přece?)