Tímto končím rozsáhlý výlet do tisíceletí vzdálených počátků zahalování těla a teď se přenesu zpět do přítomnosti. Vracím se ke konstatování skutečnosti, že pokud se objevuje mimo několik málo situací, kdy se s ní počítá, je nahota jen zřídka nechána bez povšimnutí. Sama o sobě vzbuzuje velkou pozornost. Prostý údiv a smích jsou ještě nejpříznivější reakce, nezřídka nicméně nahota vyvolává hněv, který někdy ústí až v násilí. Právě takové vášnivé reakce ve mně nejvíc vzbuzují otázku, kde se v lidech odpor k nahotě bere. Pomohla mi exkurze do dávných dob vzniku oblečení k pochopení dnešního nepříznivého přijímání nahoty, jak jsem v to na začátku doufal? Trochu ano, ale stejně jsem věnoval další úsilí pročítání, prohlížení a uvažování. Podle mě za současným spíš odmítáním než neutrálním přijímáním nahoty nakonec stojí tři důvody – dva z nich úzce souvisí a jsou obecně platné pro celý svět, třetí je dle mého názoru specifický především pro evropskou-západní společnost.

Základní konstatování – ještě to není vysvětlení – je, že role oblečení se za tisíce let výrazně změnila. Co původně bylo dobrovolným znakem chlubení se a vyvyšování se, z toho se časem stala povinnost. Zatímco v samotných počátcích oblečení se někdo ještě mohl rozhodnout ho nemít, dnes ho každý povinně mít musí. To je nevyhnutelný následek vývoje ve společnostech s velkými společenskými rozdíly, jak jsme ho z velké části viděli ve starověkém Egyptě – ti, kteří se vyvyšovali nad jiné pod sebou, zahalovali stále větší a větší část těla, a ti dole je, pokud si chtěli zachovat sebeúctu, museli následovat. Zahalování se nakonec někde muselo zastavit, protože dál už by bylo na obtíž, ale výsledkem každopádně bylo, že nezahalené tělo pak už bylo vnímáno jako něco nespolečenského. Počátky oblékání byly časem všude zapomenuty a lidé si zvykli, že jiné nevídají jinak než oblečené, ze všeobecného zahalování těla se stalo něco, co je tak samozřejmé, že ani jinak být nemůže. Každý, kdo (dobrovolně) oblečení neměl, pak porušoval samozřejmé pořádky.

Ačkoli to v každodenním shonu málokomu přijde na mysl, jedním ze základních požadavků lidí všude na světě ve všech dobách je potřeba stability a předvídatelnosti společenských pravidel. Lidé k životu potřebují pocit, že rozumí tomu, co se ve „světě“ (to znamená ve společnosti) děje, což vytváří nárok na každého člena společnosti. Bude-li se chovat každý tak, jak je v dané situaci obvyklé, můžou se ostatní v klidu věnovat svým záležitostem a nemusejí být stále ve střehu, co se bude v příštích okamžicích dít. Aby se nikdo nechoval nepředvídatelně, je tedy základní požadavek každé fungující společnosti. Člověk, který je nahý v situaci, v níž je obvyklé být zahalený, nepochybně porušuje ustálené společenské pravidlo. Ostatním se musí jevit tak, že ono společenské pravidlo neuznává. A jestliže neuznává jedno, co když neuznává ani jiná pravidla? A když neuznává společenská pravidla, nemůže nakonec být ostatním nebezpečný? Jednotlivci, z nichž sestává lidská společnost, jsou pochopitelně různí, a ne každý na nahotu musí reagovat obavami (v naší společnosti navíc strach může vzbuzovat spíš mužská než ženská nahota), ale to, že je nahý dříve či později přiměn k zahalení, se dobře dá vysvětlit mimo jiné právě potřebou jistoty a bezpečí, potřebou návratu k navyklému společenskému řádu, v němž se věci dějí tak, jak se „mají“ dít.

Neznamená to ale, že nahota vzbuzuje obavy za všech okolností. Jsou situace, v nichž je nahota přijímána s klidem, ve všech společnostech na světě jsou to zejména situace spojené s pobytem ve vodě a omýváním těla vodou. Kromě toho je i několik málo dalších situací, v nichž je nahota společensky přijatelná; které jsou to v naší společnosti, každý ví. V nich nahota nevzbuzuje údiv, natož obavy, poněvadž je v souladu se společenským řádem. Každý předem ví, že v takových situacích se nahota dá očekávat a že kdo v nich je nahý, nezpochybňuje společenská pravidla, svou nahotou nemá za lubem nic nekalého. Někdo si třeba může myslet, že všechny ty situace „povolené“ nahoty mají společné to, že jsou omezeny na uzavřené prostory chráněné před pohledy zvenčí (např. šatny ve veřejných sportovních zařízeních nebo nudistické pláže obehnané keři či jinými zábranami). Ve skutečnosti to však pro rozlišení nahoty na společensky přijatelnou a nepřijatelnou není rozhodující, i nahota na jednom a tom samém, a to ještě veřejném místě může jednou být nepřijatelná a jindy velmi dobře přijatelná. Pěkným příkladem je třeba úplná nahota na městských ulicích. Za běžných okolností může (ve většině zemí) tam se pohybující nahý člověk (zejména muž) s velkou pravděpodobností počítat s tím, že se o něj živě bude zajímat policie a že její zájem neskončí u zdvořilé rozmluvy. Na druhé straně ale máme společenskou akci pořádanou v některých velkých městech světa, o níž asi sem tam někdo už slyšel, totiž hromadnou jízdu hodně obnažených, nezřídka zcela nahých cyklistů městskými ulicemi (známou pod zkratkou WNBR) – při ní jsou ulice lemovány zástupy rozveselených zvědavců, kteří to berou jako náramnou legraci, a celé to stojí pod dozorem policie, která hlídá, aby vše proběhlo v klidu a pořádku. A to přitom tato hromadná akce většinou proběhne bez jakékoli újmy pro její účastníky i v těch městech (zejména v USA), kde by ve zcela stejných ulicích osamělý nahý chodec skončil s mastnou pokutou nebo několikadenním vězením (případně obojím). Tento zjevný příkrý rozdíl v reakci na dvě různé podoby veřejné nahoty v týchž místech se dá zdůvodnit právě různým začleněním nahoty do společenských pravidel – nahota, která je předem očekávána (a to i u občasných akcí jako představení na jevišti nebo pouliční festivaly) a u níž všichni vědí, co je jejím účelem, je neškodná, dalo by se říct „ochočená“ nahota, z níž nikdo nemusí mít obavy; naproti tomu nahota neočekávaná, se kterou se předem nepočítalo, často přinejmenším vyvolává neklid, jelikož není předem jasné, co má znamenat (co má nahý člověk za lubem, jak jsem napsal). To ostatně platí i pro jiné podoby lidského jednání (například taková rvačka na ulici má zcela jiné společenské přijetí než rvačka v aréně pod světly reflektorů).

Na celou věc se lze podívat i z jiného úhlu, z pohledu jednotlivce. Z tohoto úhlu pohledu to nicméně bude spíš o tom, proč lidé nechtějí být nazí. V každé lidské společnosti, kdekoli na světě a v kterékoli době, je tlak na jedince, aby se přizpůsobil, aby se zařadil do „stáda“ a nevyčníval. V podstatě každá životní situace má předepsaný vzor, jak se jedinec v dané společnosti v oné situaci má chovat. Zřejmě každý se považuje za zcela svobodného a tlak ze strany společnosti necítí, to je však jen tím, že si tento tlak neuvědomuje, neboť na něj (ni) působí od nejútlejšího dětství a neustále po celý život. Každý, kdo se chová jinak, než jak společnost předepisuje, je považován za výstředního a je na něj vyvíjen tlak, aby výstřední být přestal, zařadil se a nevyčníval („to se nehodí“, „to se nesluší“, „to se to nedělá“, „správný …/správná … je takový a takový/taková a taková“, „co si o tobě lidi pomyslí“, „že se nestydíš“ atd. atd.). Tomuto tlaku odolají jen silní jedinci, kvůli tomu ale zase můžou zůstávat ve společnosti poněkud stranou. Zahalování těla je (v oblečených společnostech) jeden ze základních společenských jevů. Každý, kdo je z nějakého důvodu odhalený v situaci, v níž je normou být zahalený, tak na sebe minimálně upoutává pozornost (všechno, co je neobvyklé, upoutává pozornost) a poté obvykle následují skrytější či méně skryté projevy nesouhlasu, byť jen třeba smích. Tyto projevy jsou většině lidí nepříjemné, takže nahý se zase obleče, čímž splyne s davem, stane se pro něj neviditelný a projevy nesouhlasu zmizí. Já jsem přesvědčen, že nahých chce (při vhodných teplotách) být mnoho lidí (dost výmluvná je např. atmosféra zachycená tímto videem z USA), ale v reálu jich nahých nakonec je jen hrstka, protože většina se zalekne představy nesouhlasných reakcí – což jen dokazuje, jak silný ten tlak společnosti na jedince, aby nevyčníval (a to obecně), opravdu je. Za tím vším stojí silná potřeba každého jednotlivce někam patřit, být součástí nějaké skupiny. Nikdo nechce být odstrčený na okraji skupiny, každý se chce cítit jejím plně přijímaným členem a proto každý ochotně za svá přijímá pravidla společnosti, do které chce patřit, a dobrovolně se jim podřizuje. Nejpřísnější trest, který nepsaná morálka má, je vylučování ze skupiny a je opravdu dost účinný, poněvadž nepatřit nikam, toho se každý bojí. Hluboká lidská potřeba někam patřit také stojí za rozšířenou praxí pomlouvání, kritizování ostatních a hledání vad na jejich chování. Lidé, kteří pomlouvají a kritizují, se tím podvědomě ujišťují, že oni naopak jsou řádnými členy společnosti a zaslouženě do ní patří.

Proč tedy mají lidé potřebu dávat najevo nesouhlas s nahotou jiných? V obecné rovině jsem na to odpověděl v předchozím odstavci, konkrétnějším důvodem prostě je to, že k tomu byli vychováni. Do určitého věku jsou děti ponechávány aspoň v soukromí nahé, poté jsou však už vedeny k zahalování. A protože v tomto případě výchova dětí není v rozporu s chováním samotných rodičů (na rozdíl například od užívání alkoholu), vštípí si děti zahalenost těla jako nezpochybňovanou samozřejmost, kterou pak stejně samozřejmě zase později předají svým vlastním dětem. V této souvislosti ocituju pár vět z článku české wikipedie Objektivizace: „Člověk se obvykle rodí do světa, který se mu jeví jako přirozený, pevně ustanovený, objektivní, a neuvědomuje si, že ve skutečnosti je z velké části vymyšlený a vytvořený lidmi. Realitu všezahrnujícího sociálního světa vnímá podobně jako realitu světa přírody. … Aby mohly být sociální normy a hodnoty předány další generaci, musí se členům společnosti jevit jako objektivní a samozřejmé, v opačném případě se společnost může zhroutit …“. Tím se vlastně znovu dostávám k potřebě dodržování řádu ve společnosti a znepokojení jednotlivců, když řád je nějakým způsobem narušen. Nicméně někteří lidé reagují na neočekávanou nahotu (tedy nahotu mimo obvyklé situace) jiných velice emotivně, vlastně až takovým způsobem, jako kdyby jim někdo onou nahotou ubližoval. Dají se takové prudké reakce zdůvodnit pouze tím, že dotyční jsou jen znepokojeni narušením navyklého společenského řádu, nebo za tím bude ještě něco jiného?

Z toho, co jsem o postoji různých společností k nahotě přečetl, případně i shlédl, usuzuju, že nakonec skutečně je pravda, že za negativním vnímáním nahoty v evropské civilizaci (do níž nutno počítat i její zámořské odnože) stojí vliv náboženství, konkrétně tedy křesťanského náboženství. A o jaký vliv se jedná? Jádro pudla se skrývá ve ztotožnění nahoty se sexualitou. To by samo o sobě nemuselo ještě nic znamenat (domnívám se, že do nějaké míry je nahota spojována se sexualitou ve všech zahalených společnostech), jenže problém je v tom, že křesťanství má k sexualitě záporný vztah. V našich končinách bývá za náboženství stavějící se odmítavě k sexu (a stejně tak i nahotě) považován spíš islám. Jenže účelem všech pravidel, jimiž je spoutána sexualita muslimského věřícího, je omezit sex na přísné soukromí manželského lože, proti sexu jako takovému však islám vůbec nic nemá – vždyť i slibuje sexuální slasti v posmrtném životě. Naproti tomu křesťanství od počátku vnímalo sex jako v samotné jeho podstatě něco nečistého, co člověka poskvrňuje, a to ve všech jeho podobách („čistý“, nevinný sex v křesťanství neexistuje), a ideálem (pro většinu lidí samozřejmě nedosažitelným) prostě byl žádný sex. O tom pak, že by snad sexuální touha existovala v posmrtném životě, v křesťanství nemůže být nejmenší řeč. A od tohoto negativního postoje k sexu se odvíjel i postoj k nahotě, neboť křesťanští učenci se báli, že pohled na nahé tělo by sváděl k myšlenkám na sex. Už v evangeliích, jádru křesťanského učení, se najdou pasáže, podle nichž chtivé pohledy na lidské tělo jsou vážnou překážkou pro vstup do božího království. A Vlastimil Vondruška v knize Intimní historie zmiňuje slova jednoho italského renesančního kazatele, že nahota lidského těla není sama o sobě hříchem, ale hříchem se stávají myšlenky, které lidé při pohledu na nahé tělo mají.

Právě náboženským vlivem se dá dobře zdůvodnit, proč nejprudérnější jsou lidé ve Spojených státech. Jednak je známo, že tam náboženství hraje ve společenském životě větší roli než v Evropě, jednak za tím stojí ještě něco dalšího. Kněží ve středověké Evropě sice proti hříšné nahotě hodně brojili, ale realita stála proti nim – životní podmínky většiny lidí byly hodně neuspokojivé, a to i v oblasti odívání nebo bydlení, a lidé tak byli svědky úplné nahoty ostatních v daleko větší míře, než je běžné dnes. Církvi to zřejmě bylo nemilé, ale nebylo v jejích silách s tím něco dělat. Jenže koncem středověku v procesu reformace vznikly nové církve (nazývané protestantské), které tu katolickou kritizovaly v tom, že je k hříchům až příliš tolerantní (katolická církev se například nejenže zrovna nepřetrhla v kritice prostituce, ale ještě navíc nevěstince i sama provozovala), a zaváděly přísnější pravidla chování. Ale i v rámci protestantismu se našli tací, kteří chtěli být ještě nekompromisnější než ostatní. Se svými ještě víc přísnými nároky nicméně nenalézali ani mezi ostatními protestanty pochopení a tak, když se naskytla ta možnost, odcházeli do severní Ameriky, aby tam mohli svobodně projevovat své radikální názory. Na utváření společnosti Spojených států se tak podstatnou měrou podíleli ti nejradikálnější, nejpřísnější křesťané, kteří byli nejvíc odhodlaní nekompromisně bojovat proti hříchu. To je znatelné dodnes, a to nejen na vztahu k nahotě, ale obecně v tom, že spor o jakoukoli morální otázku se tam běžně vyhrocuje na ostří nože. (Je nicméně jedna věc, kterou nedokážu přesně vysvětlit. V dnešní Evropě velmi zhruba platí, že nejmenší toleranci k nahotě má katolický jih Evropy, nejvíc k nahotě tolerantní je pak protestantská severní Evropa (totéž platí i v rámci Německa – tolerantnější je protestantský sever než katolický jih). Zaráží mě to právě z důvodu, že protestanti si od začátku stanovili bojovat proti hříchu rázněji než z jejich pohledu liknavá katolická církev. Snad je vysvětlením, že v protestantismu (ale ne anglikánském!) časem nahota ztratila nálepku hříchu, nebo že protestantismus náhodou zakořenil v té části Evropy, kde už dřív byl shovívavý postoj k nahotě, s nímž ani nová podoba víry nic nezmohla.)

Jako zajímavost na okraj, která dobře ilustruje rozdíl mezi Evropou a Spojenými státy v přístupu k nahotě, můžu uvést jednu drobnou záležitost, v podstatě kuriozitu, která mi nicméně bude odrazovým můstkem pro větší zobecnění: Ve filmech občas herci (muži) mají scénářem předepsáno být nazí. Kamera pak jejich tělo obvykle zabírá jen zezadu (to je morálně přijatelné) a pokud zepředu, pak jen horní část zhruba do pasu a (nemravné) pohlavní orgány pomíjí. V Evropě nicméně při tom během natáčení herec obvykle bývá zcela nahý (jen to není vidět ve výsledném filmu), ve Spojených státech však nezřídka má pohlavní orgány přelepené, aby je neviděli ani přítomní členové filmového štábu. To je jen na nejzazší mez dotažený obecně křesťanský přístup k nahotě. Na (anglické) wikipedii se píše, že v asijských zemích (rozumí se nemuslimských) není nahota většinou vnímána jako nemorální hanebnost, ale jako osobní ostuda dotyčného (takzvaná ztráta tváře neboli narušení důstojnosti, což je v Asii vnímáno mnohem citlivěji než v Evropě). V (křesťanské) evropské civilizaci je to však jinak – nejde jen o osobní ostudu dotyčného, nýbrž vlastně o újmu způsobenou všem. Typické pro evropskou (západní) společnost je, že cizí odhalené pohlavní orgány není přípustné ani ukázat; v současné době pokud už dojde k zobrazení nahého těla například v televizi či na fotografii, pohlavní orgány jsou buď odsunuty mimo záběr nebo rozmazány, v minulosti se zase na malbách u jinak nahých těl zakrývaly třeba cípem látky nebo nějakou větvičkou, listem a podobně. Za tím vším stojí právě křesťanský postoj, že pohlavní orgány jakožto nástroj nečistého, zavrženíhodného sexu jsou hříšné a jejich volným zobrazováním by docházelo k šíření hříšných myšlenek a tím ohrožení celé společnosti.

Že za odporem k odhalování (zobrazování) pohlavních orgánů skutečně stojí křesťanský odpor k sexualitě, podle mě svědčí nečetné případy přípustnosti úplné nahoty v křesťanském umění. Neznám tuto oblast zevrubně, takže zmíním dva mně známé příklady: V renesanční a barokní době se stali častým prvkem výzdoby kostelů andělíčci v podobě nahých malých dětí, kromě toho občas, zejména v rané době, byl zcela nahý zobrazován i Ježíš, a to ve dvou situacích, kdy to odpovídalo dobové realitě, totiž při křtu a při ukřižování (dokladů znám málo, za příklad můžu dát třeba scénu křtu z ortodoxní křitelnice v Ravenně nebo z ariánské křitelenice tamtéž, víc příkladů by se zřejmě našlo v renesančním období). Je sice pravda, že opatrnost většinou vítězila a jak andělíčci, tak Ježíš bývali zobrazeni se záhybem látky přes klín (anebo – jak ukazuje wikipedická stránka christian naturism – byl Ježíš zobrazován zcela nahý, ale bez pohlavních orgánů), ale už to, že úplná nahota do kostelů aspoň někdy pronikla, musí mít logické zdůvodnění. Podle mě je tím vysvětlením právě to, že v případě zobrazených neměla žádný vztah k sexualitě. Andělé jsou tvorové nebes, kde žádná sexualita neexistuje, a jejich nahota nevadila tím spíš, pokud byli zobrazeni v podobě malých dětí, které jsou rovněž „čisté“, tedy nesexuální. Zcela totéž pak platí i o Ježíšovi, neboť i on byl vždy vnímán jako bytost nesexuální. Stejná logika pak jistě platí i pro vyobrazení Adama a Evy v ráji (v souvislosti s nimi mě mimochodem napadla kuriózní otázka, jestli tedy (podle křesťanských představ) sexualita do této první lidské dvojice byla zabudována už od samého začátku a pak byla jen aktivována (zásahem shůry nebo „samovolně“) po spáchání prvotního hříchu nebo jestli do nich byla vložena právě až dodatečně a původně oba byli zcela nesexuální).

Spojování nahoty se sexem, a to podle křesťanské představy z podstaty nečistým, oplzlým, poskvrňujícím sexem, je podle mě i důvodem, proč je dětem dovoleno být nahé a proč někteří lidé reagují velmi emotivně na přítomnost nahého dospělého v blízkosti (nejen jejich) dítětě. Jak jsem napsal, děti jsou nesexuální bytosti, ve vztahu k sexu jsou tedy vnímány jako „čisté“, nevinné. Jestliže je v mnoha kulturách dětem do určitého věku dovoleno pohybovat se (za vhodných teplot) bez oblečení, nemusí to nutně souviset se sexualitou. Jak jsem napsal o řadu odstavců výš, v oblečených společnostech je zahalení těla společenská norma a odhalení těla je vnímáno jako porušení společenského řádu. Dítě však ještě není právoplatným členem společnosti, takže jeho nahota ještě nemůže být chápána jako nedodržování společenských pravidel. Od dítěte se nečeká, že dokáže dodržovat (vlastně že vůbec dokáže chápat) všechna společenská pravidla vyžadovaná od dospělého, dětem se tedy vždy promíjela nahota, která by vyvolávala přinejmenším údiv u dospělého. Tak byla jistě nahota dětí vnímána ve všech částech Evropy, než se v ní začalo šířit křesťanství, a křesťanství nemělo důvod proti dětské nahotě vystupovat, poněvadž u ní nebylo spojení s nečistým sexem. (Za tím, že od určitého – v dnešní době stále nižšího – věku nutí rodiče své děti se oblékat, ovšem stojí ještě něco jiného než obava ze spojování čistých dětí a nečisté sexuality, totiž strach o svou vlastní pověst, strach z toho, že budou ostatními dospělými obviňováni, že neumějí své děti „řádně“ vychovat – čímž jsme zase u zařazení se do „stáda“ a nevyčnívání.)

Jedna věc je však nahota samotných dětí, jiná věc je nahota dospělých v blízkosti dětí. Právě protože je nahota v podstatě automaticky spojována se sexem, je nahý dospělý často v podezření, že má nějaký sexuální zájem o přítomné děti. Nejde však jen o to, že by takový člověk mohl dětem přímo ublížit. Myslím, že častěji je nesouhlasná reakce motivována spíš obavou, co by s dětmi udělal samotný pohled na nahotu dospělých. Podle mě za tím zase stojí představa (byť třeba podvědomá), že děti jsou jakkoli nedotčené sexem a tedy čisté, a vystavování dětí nahotě je v zásadě totéž jako vystavování jich sexuálnu. Kdo se tedy „producíruje“ nahý před dětmi, vtahuje nevinné děti do oplzlého světa sexuality. Že přeháním? Já lepší vysvětlení pro leckdy až hysterické chování dospělých nemám. Ostatně stačí si vzpomenout, jak je mnoho dospělých nesvých, když se děti ptají, jak vznikají děti, nedejbože, když se ptají na podrobnosti, a jak jsou dospělí rádi, pokud to některé děti vůbec nezajímá a nemusejí se do žádného vysvětlování pouštět („na to mají ještě času dost“). I za znepokojením většiny lidí (zejména žen), že by fotografie nahých dětí mohly skončit jako zdroj vzrušení pro nějaké skryté pedofily, podle mě stojí nepříjemná představa propojení nevinného, sexuality prostého dětského světa a ohavného světa sexu, bez ohledu na to, že jde o propojení pouze v myšlenkách, nikoli skutečné. V Evropě jsou z křesťanství pramenící postoje ke vztahu dětí a sexuality brány jako něco samozřejmého, dokonce tak samozřejmého, že snad přímo odpovídají samotné lidské přirozenosti, a patrně nikdo by nebyl ochoten připustit, že se jedná pouze o specifický kulturní rys. Je vlastně logické, že každá společnost musí být přesvědčena, že její zvyklosti jsou správné a přirozené, ale pak pohled do zvyklostí jiných společností může ukázat, že tomu tak vůbec nemusí být. A zatím je náš svět ještě natolik rozmanitý, že ukazuje mimo jiné to, jak nesamozřejmá je křesťanská posedlost udržet čisté, nevinné děti co nejdéle stranou sexuality (nebo toho, co je za sexuální považováno).

Je odsuzování nahoty jakožto předstupně hříšného sexu specifické pro křesťanské náboženství nebo je obecný rys všech náboženství, že nahota musí být držena daleko od posvátných záležitostí? Určitě v tom křesťanství není ojedinělé, i třeba islám se na nahotu dívá nesouhlasně, jsou (nebo byla) nicméně náboženství, kterým nahota nevadí nebo dokonce je přímo součástí náboženské sféry. V některých náboženstvích (vím jen o starověkých náboženstvích západní Asie a Egypta, ale nejspíš jich bude víc) například knězi vykonávali některé úkony, především v nejskrytějších a veřejnosti nepřístupných prostorách chrámů, zcela nazí, což měl být projev nejhlubšího pokoření se před daným božstvem. Mnohá náboženství zase měla (případně dodnes mají) různé obřady plodnosti, jejichž někteří účastníci mohli být z rituálních důvodů opět zcela nazí nebo dokonce mohli veřejně vykonávat pohlavní styk. A když už při náboženských obřadech nejsou nazí přímo lidé, aspoň se veřejně při svátku plodnosti předvádějí modely pyjů všech možných podob a velikostí, od několikacentimetrových až po obří několikametrové, jako tomu bylo a dodnes je v Japonsku (kde je samozřejmé, že oslav se účastní i děti, a kde nedávno vznikl i „zrcadlový“ festival vagín, opět pochopitelně přístupný i dětem). S nahotou, potažmo sexem, nemají zásadní problém ani indická náboženství (ono jich je v Indii víc, než jen nejrozšířenější hinduismus (islám nepočítám)). Dnešní Indie je sice dost prudérní (což se obvykle přisuzuje britské nadvládě, třebaže možná ne úplně právem), ale z dřívějších staletí se dochovala z různých míst Indie (a také Nepálu) řada chrámů ozdobených sochami souložících párů (a větších skupin). V dnešní Indii pak existuje malé (ale starobylé) náboženství džainismus, v němž jistou roli stále hraje nahota. Významnou postavou, dalo by se říct svatým, z dávných dob tohoto náboženství je Báhubalí a po celé Indii stojí řada jeho obřích soch znázorňujících, jak zcela nahý medituje ve stoje (fotografie lze vidět na wikipedii). Dále se pak v džainismu vyskytují mniši, kteří žijí velice asketicky a na znamení toho, že se zříkají veškerého majetku a vůbec světského života, trvale žijí zcela nazí. Ačkoli se dnešní indická společnost popisuje jako prudérní, nahota těchto mnichů nevyvolává údiv, natož nesouhlas, jak ukazuje jedno video, věřící ji přijímají jako samozřejmost. Toto byla jen nesystematická ukázka toho, na co jsem si dokázal vzpomenout, ale stejně to ukazuje, že na co jsme zvyklí z křesťanství (které by toto všechno ihned označilo za obscéní), není jinde na světě vůbec samozřejmé, není pak ani nemožné, že postoj křesťanství k nahotě a sexualitě je mezi náboženstvími světa ve skutečnosti spíš okrajový (dojem každopádně zkresluje fakt, že křesťanství je největší, nejrozšířenější a nejvlivnější světové náboženství).

začátek, následující část