Když jsem si pročítal dějiny vztahu k nahotě v Evropě, všiml jsem si jistého paradoxu: V době středověku, kdy kněží (vystupující proti nahotě) měli na myšlení lidí největší vliv, bylo všude nahoty víc než v dnešní době. Od konce středověku směrem k dnešku postupně nahoty ubývalo, ale stejně tak postupně slábl vliv náboženství na myšlení lidí, zpočátku neznatelně, později (od osvícenství) stále víc. Přitom – pokud platí, že za odmítáním nahoty v evropské civilizaci stojí křesťanské náboženství – by to mělo být spíš naopak. Jak už jsem uvedl, středověký člověk byl vystaven nahotě v mnohem větší míře než dnes. Podle německé wikipedie to byla až do 16. století (za konec středověku se považuje přelom 15. a 16. století) každodenní záležitost. Zmíněná kniha Vlastimila Vondrušky přináší některé konkrétní příklady, jimž všem byly společné nuzné životní poměry: Ve většině Evropy spávali lidé nazí, protože si něco jako noční košili prostě nemohli dovolit. Protože domy (zejména venkovské) měly jen jednu obytnou místnost, spávala celá nahá rodina pohromadě a většinou pod jednou pokrývkou víc nahých členů rodiny. Nazí spávali lidé i na cestách v hostincích a opět na jednom lůžku víc lidí pohromadě (muži a ženy navíc bývali ubytováni pohromadě). A pokud se někomu na cestě stalo, že zmokl a dorazil do hostince, mokré šaty si svlékl a dal usušit a mezitím byl mezi ostatními nahý. Všichni členové domácnosti se také obvykle koupali (jednou za čas) společně v jedné ohřáté vodě. Nahota se prostě trpěla ve všech případech, kdy kvůli nuzným hmotným podmínkám nebylo zbytí, nevhodná byla jen ve společenských situacích jako návštěvě trhu, návštěvě kostela, svatbách a jiných slavnostech a tak dále. Vzhledem ke stísněným bytovým podmínkám byli lidé nuceni i věnovat se sexu v přítomnosti jiných, byť pochopitelně co nejdiskrétněji. Všechno toto se od konce středověku postupně omezovalo a hlavním důvodem byl pozvolný nárůst životní úrovně. Hlavní důvod, proč se zlepšováním kvality života ubývalo nahoty, byl ten, že církve (to bylo už po reformaci) nadále brojily proti hříšné nahotě a lidé měli stále lepší možnosti, jak výzvám ke slušnému zahalení učinit zadost. Jednodušeji řečeno, náboženský tlak na zakrytí těla nepolevoval a při zlepšujících se životních podmínkách nebyla jiná možnost, než se onomu tlaku podvolit.

Doba největší prudérie však teprve měla nastat. Je myslím docela známo, že onou dobou bylo 19. století, a že v prudérii vedla viktoriánská Anglie; jiné oblasti Evropy však za Anglií v tomto ohledu mnoho nezaostávaly. Tady však náboženské odůvodnění na první pohled nedává smysl, neboť v té době vliv kněží na chování lidí zřetelně slábl a církve obecně ztrácely roli morálních autorit. Historici nárůst prudérie přisuzují životním hodnotám společenské vrstvy, která se v Evropě v té době výrazně drala do popředí, totiž měšťanstva neboli buržoazie (aby bylo zcela jasno: měšťanstvem se nemyslí souhrn těch, kteří zkrátka zrovna bydlí ve městě, je to označení pro společenskou vrstvu, jejímž životním posláním je především hromadit majetek prostřednictvím podnikání). Německá wikipedie cituje jednoho francouzského historika: „Měšťan nemá šlechtický titul. Důstojnost si nese ve svém oblečení, které je vnějším znakem jeho bohatství. Pro krále být viděn nahý nepředstavuje jeho šlechtickému původu žádnou újmu. Pro měšťana je to však ponížení, pokud je viděn nahý.“ Mně se toto vysvětlení zprvu nezdálo, ale pak mi přišlo jako dobré, když jsem si později pročetl, jaký byl vývoj koupacích úborů (plavek).

Tak jako na celém světě, i v Evropě se zprvu lidé koupali zcela nazí (jak ve volné přírodě, tak v lázních). Koupání ve volné přírodě se věnovali především venkované, obyvatelé měst a šlechta dávali přednost lázním, a to jednak protože byly pohodlnější, jednak protože vyšší vrstvy by považovaly za nedůstojné svého postavení dělat totéž, co obyčejní venkované. V 19. století se nicméně u měšťanstva začala rodit kultura volného času a lékaři zároveň začali vychvalovat zdravotní přínosy koupání v přírodě. I měšťané tudíž tehdy nakonec vyrazili k vodě, objevil se však problém s odhalením těla. Měšťané se vlastně nemohli koupat nazí, jak stále ještě bylo běžné ve venkovských vrstvách, protože tak by vlastně na pohled splývali s těmi, nad něž se vyvyšovali. Aby si tudíž zachovali znak nadřazenosti nad „vidláky“ a neustále si udržovali pocit, že oni jsou někdo víc, nezbývalo jim nic jiného než si „užívat“ koupání v co nejvíce zahalujícím oděvu (tehdejší koupací oděvy, vesměs celotělové, a to i u mužů, byly z materiálů, které rychle nasákly vodu a byly pak dost nepohodlné). Další vývoj potom byl snadno odhadnutelný: nejnižším vrstvám, aby nebyly za nevychované burany a nemusely se vůči těm nahoře cítit méněcenně, pak nezbylo než se při koupání rovněž zahalit a nedávat tak měšťanským vrstvám záminku ohrnovat nad nimi nos. Proběhlo zde tedy to, co už jsem ukázal při vývoji starověkého Egypta – nižší vrstvy musely dříve či později v zahalení následovat vyšší vrstvy, aby si udržely pocit vlastní důstojnosti.

Takže dobrá, při pohledu na vývoj koupání v moderní době argument o prudérním zahalení těla jakožto symbolu společenského postavení buržoazie dává smysl. Ale podle mě je to stále vysvětlení nedostatečné. Buržoazní prudérie 19. století nespočívala pouze v tom, že mešťané odmítali odhalovat svá vlastní těla; znakem měšťanské morálky se stalo důkladné potlačování jakékoli nahoty, i cizí. Německá wikipedie přináší jeden pěkný příklad, který zde uvedu, protože je nejen velmi názorný, ale vztahuje se navíc ke starověkému Egyptu, o němž jsem psal na začátku. Na následujícím obrázku je knižní kresba jedné hrobové malby z egyptské Staré říše (fotografii originální malby jsem zde také výše použil). Napravo je kresba, jak byla otištěna v jedné německé knize z konce 19. století, nalevo je pak kresba z francouzské publikace zveřejněné v polovině 20. století. Na první pohled vidíme, že německý vydavatel kresbu zcenzuroval tak, aby na ní nebyly vidět pohlavní orgány.

Toto je jen extrémní příklad toho, co v jiných podobách trvá dodnes. A opravdu se všechno to pozdvižení nad volným zobrazením odhalených pohlavních orgánů, které všichni velmi dobře známe, dá vysvětlit pouze tím, že měšťané by ztratili na vážnosti, kdyby nemohli dávat najevo své bohatství a svůj společenský status patřičným oděvem? Co například mají tisíce let mrtví egyptští rolníci společného s pocitem důstojnosti evropského měšťana 19. století? Opravdu odhalené ňadro dnešní zpěvačky naruší důstojnost těch příslušníků buržoazie, kteří se náhodou zrovna na její koncert budou dívat? Slova francouzského historika, která jsem citoval výše, podle mě jsou jen částečným vysvětlením moderní prudérie, protože jejím znakem je nejen usilovná snaha vyhýbat se vlastní nahotě, ale i stejně usilovná snaha chránit se před cizí nahotou. Jediné rozumné vysvětlení je potom náboženské, jak jsem o něm psal výše. V moderní době sice vliv křesťanských kněží na myšlení a chování lidí už není tak velký jako v předchozích staletích, ale co za ta dlouhá staletí kněží hlásali, stihlo dostatečně zakořenit v myslích lidí. A to aniž by si to lidé uvědomovali. Vůbec není nutné, aby znali katechismus nebo něco tomu odpovídajícího, prostě někdy v minulosti uvěřili tomu, že nahota je odporná nemravnost, a následně to jako samozřejmost předali vždy následující generaci, aniž by si kladli otázku, proč jí to předávají (to je ona objektivizace společenských norem).

Křesťanství se podařilo ve vztahu k sexu (a tím i nahotě) vytvořit zvláštní schizofrenní situaci: na jedné straně se lidé sice z pochopitelného důvodu v soukromí nepřestali sexu věnovat, na druhé straně ale sex získal nálepku něčeho nemravného, tedy špatného, o čem se veřejně předstírá, že vůbec neexistuje. Ačkoli prý ve 20. století proběhla sexuální revoluce, dodnes trvá stav, že „slušný“ člověk na veřejnosti, zejména mezi zcela cizími lidmi, o sexu nemluví a pokud někdo hovoří o sexu stejně bez zábran, jako by hovořil třeba o jídle (mužský rod zde nezastupuje obě pohlaví, ale opravdu hlavně muže, jelikož ženy jsou vesměs „slušnější“ a „vychovanější“ (= víc se podřizují společenským normám)), je mu často více nebo i méně decentně naznačeno, že je nechutné prase. A nejde jen o mluvení; jakmile se někde v křesťanském světě rozšíří pornografie (což není evropský vynález), hned to zástupy mravokárců začnou označovat za znak degenerace a úpadku společnosti. Asi nenapadlo jen mě, že v naší (evropské) společnosti je veřejný postoj k sexu skoro k nerozeznání od veřejného postoje k vyměšování. V obou případech je však rozdílný důvod onoho postoje. Vyměšování je vnímáno jako odporné, protože tělesný odpad, zejména zbytky trávení, vytváří nepříjemné smyslové vjemy. A každý se snaží na ostatní působit co nejlepším dojmem a proto nechce s něčím tak nelibým, nepříjemným být spojován (zvlášť ženy, které mají obecně vyšší estetické nároky než muži). Čím je kdo „vychovanější“, tím víc se tváří, že vlastně nikdy nevyměšuje, případně že neexistuje vyměšování jako takové. (Zcela bokem: islám prý slibuje, že v posmrtném ráji bude hojnost jídla a pití, ale žádné vyměšováni.) Z toho důvodu jsou veřejné hovory o vyměšování vnímány jako nechutné a pokud už se o něm nějací lidé baví například z pohledu zdravotního, dočkají se obvykle od jiných přinejmenším kroucení hlavou, jak se o něčem takovém můžou bavit. Ale vyhýbání se tématu sexu? Proč lidé něco, co mají rádi, co je jim příjemné, co vyhledávají, čemu se hojně s potěšením věnují, na veřejnosti obcházejí (nejen) mlčením jako něco odporného? Je lepší vysvětlení, než že křesťanství neúnavně mnoho a mnoho staletí sexualitu pomlouvalo jako něco tfuj, tfuj?

Když jsem pročítal všechno možné o naturismu, někde jsem narazil na konstatování, že v „západní“, tedy evropské, společnosti je nahé lidské tělo velmi sexualizované, tedy vnímáno jako sexuální podnět. A také jsem zaznamenal nářky naturistů, že lidé nejsou schopni nahotu naturistů oddělit od sexu. To je věc, která rozhodně vybízí k zamyšlení. Já si kladu otázku, jestli to vlastně může být jinak, jestli nahé lidské tělo může nebýt sexuálním podnětem. Docela logický je předpoklad, že právě tak je to ve společnostech, v nichž všichni jsou trvale nazí (jinak by totiž museli neustále myslet na sex, což dost dobře není možné), a skutečně jsem v některých informativních textech o naturismu na internetu narazil na vyjádření psychologů a sexuologů, že kdo je běžně obklopen nahotou, toho samotná nahota už sexuálně nevzrušuje, a že v („afrických“) zemích, kde ženy jsou běžně nahé, muži potřebují k sexuálnímu vzrušení jiné podněty než zrakové. Nejsem však schopný říct (a velmi by mě to zajímalo), jaký je skutečně vztah nahoty a sexuality v těch několika zbývajících nahých společnostech a zejména jak se k němu stavějí jiné oblečené společnosti na světě než evropská, a to hlavně ty, které byly nejméně ovlivněny evropskými (křesťanskými) postoji (za takové bych považoval zejména společnosti východní Asie, hlavně protože nebyly nikdy kolonizovány Evropany), a také (křesťanské!) země severní Evropy (to by mě zvlášť zajímalo), neboť mně z přemýšlení nad tímto vychází logický závěr, že za vypjatou sexualizací nahého těla stojí právě postoj křesťanství k sexualitě a následně i nahotě. Ti, kteří souhlasně přikyvují potlačování nahoty za účelem potlačování sexu, zapomínají na platnost dvou velmi výstižných přísloví, totiž „zakázané ovoce nejlépe chutná“ a „odříkaného chleba největší krajíc“ (doložit to může statistický fakt, že ve Spojených státech je spotřeba placené pornografie největší právě v těch nábožensky nejokázalejších a nejvypjatějších státech). Také ale mnozí zapomínají (nebo se úzkostlivě vyhýbají tomu si to připustit), že sex je přirozená lidská tělesná potřeba, kterou potlačit nelze. Mně se nabízí skoro samo srovnání s jinou tělesnou potřebou, která na rozdíl od sexu není tabuizovaná, totiž jezením. Jídla je (přinejmenším v dnešní Evropě) všude dost a každý může bez zdvižených obočí jiných tuto potřebu naplnit podle libosti a přesto se rozhodně nedá říct, že by se tím jídlo v naší společnosti stávalo něčím nudným a nezajímavým. Právě naopak – není snad televizní stanice nebo časopis, v nichž by se neustále neobjevovaly nějaké kuchařské recepty nebo kde by se nediskutovalo nad zdravotními přínosy potravin, a není snad člověka, který by se s jinými o jídle nebavil (co měl k jídlu, co bude mít k jídlu, jaké jídlo (ne)má rád, v jaké restauraci se dobře vaří a podobně). Prostě skutečnost je, že lidé se o jídlo nepřestávají zajímat, i když jsou zrovna sytí. A se sexem to sotva může být jiné. Právě kvůli srovnání s postojem k jídlu mám pochybnosti, jestli je možné, aby nahé tělo nebylo (jinde než v trvale nahých společnostech) vnímáno jako sexuální podnět. Připadá mně však jako logický předpoklad, že nejméně sexualizovaná bude nahota tam, kde je ve veřejném (!) prostoru široce rozšířená (a tedy také netabuizovaná a nesenzacechtivá, což by snad mohl být případ také zemí severní Evropy, případně i Německa) a kde se nejméně tabuizuje a potlačuje sexualita. Stavím na nikterak objevné skutečnosti, že čeho je hodně, tomu není přisuzována velká cena, co je vzácné, naopak přitahuje zájem.

Já vlastně v tomto teď už obsáhlém textu hledám odpověď na otázku, proč jsou lidé velmi často nesví při pohledu na cizí nahotu a proč někteří dokonce reagují tak emotivně, jako by jim někdo ubližoval (nebo jejich dětem, jimiž se zaštiťují). A opakovaně tvrdím, že za tím do velké míry stojí křesťanské přesvědčení o špinavosti sexu a následně špinavosti nahoty jakožto jeho přestupně. Od tohoto přesvědčení neustupuju, protože se podle mě určité reakce na nahotu v evropské („západní“) společnosti jinak vysvětlit nedají, ale přece jen za obezřetností k nahotě můžou stát i jiné věci, související ovšem zase se sexem. O skutečnosti, že člověk na rozdíl od ostatních živočichů vykonává sex v ústraní (což – zdůrazňuju – je univerzální lidské chování), jsem se už vyjádřil v souvislosti s počátky oblékání v tom smyslu, že v nahých společnostech lidé nemají potřebu před ostatními skrývat pohlavní orgány, ačkoli se stejně jako všichni ostatní lidé za sexem uchylují do soukromí. Není však nelogické předpokládat, že v oblečených společnostech došlo k přehodnocení a veřejně odhalené pohlavní orgány mohly začít být do značné míry (s výjimkami jako koupáním v přírodě nebo v lázních) považovány za nemístný veřejný projev sexuality. Zatímco příslušníci nahých společností se dennodenně přesvědčovali, že veřejně odkryté pohlavní orgány nemusejí mít žádnou souvislost se sexem odehrávajícím se v soukromí, příslušníkům oblečených společností takové každodenní ujišťování chybělo, takže tam snadno mohlo vzniknout přesvědčení „sex patří do soukromí, tudíž i odhalení pohlavních orgánů patří do soukromí“. Toto dílčí vysvětlení je nezávislé na jakémkoli konkrétním náboženství, stejně jako je nenáboženské i vysvětlení následující.

Před delším časem jsem vyslechl záznam jedné veřejné přednášky sexuologa Petra Weisse a v ní mimo jiné zaznělo, že muži chtějí mít jistotu, že děti, které vychovávají, jsou skutečně jejich a ne cizího muže. Z této potřeby jistoty vyplývá řada omezujících pravidel, které dopadají především na ženy a jejichž smyslem je obecně omezit styky žen s muži, a to pokud možno úplně (z řady dnešních muslimských zemí například známe zásadu, že žena má zůstávat především doma a když už vychází mimo domácnost, má být doprovázena některým příbuzným, nicméně v podstatě totéž platilo třeba i ve starověkém Řecku a zřejmě by se našly i jiné společnosti s tímto pravidlem), a pokud už to kvůli jiným zásadám fungování dané společnosti není možné, aspoň zamezit tomu, aby styky žen s muži nabyly sexuální povahu. Toto je logické zdůvodnění toho, proč bylo považováno když už ne za nepřípustné, aspoň za krajně nevhodné, aby se nazí muži ukazovali před ženami (jedno zda oblečenými či též nahými) a nahé ženy před muži, neboť byla pociťována hrozba, že nahota opačného pohlaví vzbudí sexuální vzrušení, které pak povede k pohlavnímu styku, a jeho následkem bude, že žena zplodí dítě s někým jiným než svým společností uznaným partnerem. V dřívější části textu jsem napsal, že společností je tolerována taková nahota (označil jsem ji za „ochočenou“), která je předem očekávána a u níž je předem známo, jaký má účel, naproti tomu odmítána je nahota nečekaná, u níž si nikdo nemůže být jistý, co má znamenat. Na stejné situace lze nicméně pohlížet i z hlediska sexuálního: tolerována je nahota tehdy, pokud je předem jasné, že jejím účelem není sexuální vzrušení a nehrozí tedy, že by se mohla „zvrhnout“ v sex (proto nejmenší námitky vzbuzuje nahota v jednopohlavních skupinách), přinejmenším zvýšenou pozornost ale vzbuzuje tehdy, pokud se objeví v nečekané situaci, v níž nemůže být známo, zda nahému (nahé) nejde o sexuální vzrušení, a zvlášť právě v přítomnosti jedinců opačného pohlaví. Připouštím možnost, že přes veškeré náboženské zákazy toto může být nakonec hlavní důvod odmítání nahoty mimo úzké soukromí.

V předchozích mnoha odstavcích jsem předložil několik různých vysvětlení toho, proč je nahota v naší, tedy evropské společnosti odmítaná. Které z těch vysvětlení nakonec považuju za správné? No, snad každému musí být zřejmé, že taková otázka není zrovna smysluplná. V odmítavých postojích lidí k nahotě se jistě míchá víc důvodů dohromady, konkrétních důvodů si však obvykle vůbec nejsou vědomi. Kdybych se náhodných lidí na důvod jejich odmítavého postoje k nahotě zeptal, nepředpokládám – pokud by se vůbec byli ochotni se mnou na to téma bavit – že by mi byli schopni podat nějaké věrohodné vysvětlení. Lidé odpor k nahotě prostě projevují instinktivně a sotva jsou s to vysvětlit, kde se u nich vzal. Když jsem si vybavil některé záporné reakce, kterých se dostalo mně loňské léto, a pokoušel se najít důvod, který za tou kterou reakcí stál, k jasnému závěru jsem nikdy nedošel. Ačkoli ty reakce byly různé, nemůžu říct, že by za jednou reakcí stálo to, za jinou zase ono. Když jsem se například pošetile dal do hovoru s těmi, kteří mi vynadali za mou nahotu před jejich dětmi, několik minut jsem poslouchal variace na téma, jak můžu být tak duševně postižený, že nechápu, že děti nelze vystavovat nahotě, ale ani jednou jsem za tu dobu neuslyšel, co je na nahotě vlastně závadného. Ti lidé to ale zřejmě sami nevěděli, prostě jen měli někde v podvědomí uloženo, že nahota je zlo, jemuž je třeba se bránit. V každém případě si nelze představovat, že jednotlivé důvody odmítání nahoty, jak jsem je postupně zmiňoval, působí izolovaně a někdo bude ovlivněn jen jedním a někdo zase jen jiným z nich. Všechny ve společnosti působí současně a patrně každý je nějak ovlivněn všemi, třebaže některý může na konkrétního člověka zapůsobit víc než jiné. Nejspíš jen vzácně by někdo po důkladném zamyslení byl schopen říct, čím konkrétně byl jeho odpor k nahotě utvářen.

Všechna vysvětlení odporu k nahotě, která mě napadla, už jsem probral, takže nyní je na čase učinit nějaký závěr. V závěrech se obvykle shrnuje, co už zaznělo, ale mně se nechce znovu se jen jinými slovy opakovat, takže se v prostoru věnovanému závěru spíš pokusím podívat do budoucnosti. Dočetl jsem se, že tolerance k nahotě roste, takže budoucnost by mohla vypadat optimisticky. Já o tom ovšem mám jisté pochyby. Většina lidí bere v potaz pouze vývoj ve 20. století a v tom případě se skutečně může vývoj jevit jako směřující k většímu uvolnění – na počátku celotělové plavky, potom jejich stále větší zmenšování a na konci u vody opatrná možnost úplné nahoty. Ale já jsem uvedl, že ve středověku bylo nahoty zřetelně víc, než je běžné dnes, a od konce středověku směrem k dnešku nahoty stále ubývalo a stávala se společensky méně a méně přijatelnou. Dvacáté století by se ve světle tohoto vývoje pak muselo jevit tak, že se trend zase obrátil, že strach z nahoty už dosáhl vrcholu a zvyklosti se zase vracejí ke staršímu stavu. Jenže co když to tak není, co když trend posledních pěti století bude setrvačně pokračovat dál a 20. století bylo jen dočasný výkyv? Nejsem Nostradamus a pochopitelně nevidím do budoucnosti, což ostatně nikdo, ale mám pocit – třebaže může být mylný – že v současnosti nahota nemá na růžích ustláno. U vody se nahota nešíří, spíš se naopak oproti nedávným dobám zvětšují rozměry plavek a před nahotou se spíš varuje, než že by byla schvalována (v rámci tažení proti sexualizaci (zejména ženského) těla (například že výrobky už nemají být propagovány „lascivně“ obnaženými ženami) nedochází k přehodnocení nahoty, tedy k jejímu odpojení od sexuality, naopak je jako sexualizující z veřejného prostoru odstraňována). Během psaní tohoto závěru byl na naturista.cz zveřejněn odkaz na film z USA o naturismu z roku 1965, který se optimisticky vyjadřoval o odvržení předsudků a nastávající době vědeckého přijetí přirozenosti nahoty. Uplynulo však víc než padesát let a my vidíme, že přinejmenším ve Spojených státech se optimistické předpovědi onoho filmu nenaplnily a ve vztahu k nahotě jsou na tom dnes Spojené státy možná naopak hůř než tehdy. A že by od 60. let, které byly v západní Evropě charakterizovány vzpourou proti maloměšťácké morálce, k nějakému velkému pokroku došlo i jinde, se rovněž nedá úplně říct (v současnosti vidíme skoro všude posilování konzervativců nebo konzervativně se tvářících populistů a jimi prosazovaných takzvaných tradičních hodnot, mezi nimiž nahota místo zrovna nemá; ale nedá mně to, abych k tomu sarkasticky nepoznamenal, že prosazování „tradičních“ hodnot rozhodně neznamená návrat do středověku – ve středověku dnešní „tradiční“ hodnoty ještě neexistovaly, ty vznikly až v 19. století).

Myslím, že z těch, kteří se hrdě prohlašují za naturisty, málokdo ví, že Mezinárodní naturistická federace si klade za cíl svět, ve kterém každý může žít svobodně s šaty nebo bez šatů, kde bude chráněno lidské právo být nahý a kde bude nahota přijímána. Zní to sice přitažlivě, ale mně to při pohledu na dnešní dobu připadá jako čistá utopie. Sice naprosto nejsem schopen předvídat budoucnost a připouštím, že za třeba stovky let se společnost může změnit k nepoznání, ale skeptický jsem hlavně z jednoho důvodu: od té doby, kdy lovecko-sběračské společnosti přešly na zemědělství a zahalily se, se za ty tisíce let do dneška asi nikde nahota do běžného života v nějaké podstatnější míře už nevrátila, všude zůstala jen okrajovou záležitostí občasných životních situací, různých svátků nebo zvláštních a okrajových společenských skupin; jakmile zkrátka došlo k zahalení, zahalení se stalo normou, která byla docela důsledně dodržována. Ale zase jedna věc mě vybízí k optimismu: v naprosté většině společností světa se tradiční odkaz předků prostě bez ptaní předával dál a dál jako jediný možný (což samozřejmě neznamená, že by v takových společnostech nebyl vývoj), dnešní společnost evropského typu však dokáže kriticky zkoumat samu sebe, dokáže si klást otázky, jaký smysl mají zvyklosti, které v ní platí, a dokáže ty zvyklosti na základě takového poznání přehodnocovat.

začátek, následující část