Na osmou nahou cyklojízdu jsem se vydal na rozhraní Znojemska a Mikulovska. Nebyla spojena s žádným koupáním (ačkoli počasí na to bylo), v místě trasy totiž žádná voda vhodná na koupání není (o novomlýnských nádržích škoda mluvit). Svlékl jsem se jižně od Nové vsi u Pohořelic, konkrétně jistý kus jižně od křižovatky na Vlasatice a Drnholec. Pak jsem pokračoval po silnici na Drnholec, po zhruba kilometru a čtvrt za odbočkou na Pasohlávky jsem zabočil na severozápad na asfaltovou cestu přes pole (kolem vrchu Smolisko) dlouhou celých sedm kilometrů, pak po silnici na jihovýchod zase na Drnholec, před nouzovou přistávací plochou jsem odbočil dolů do polí a hájků k Litobratřickému potoku a odtamtud cestami zhruba podél tohoto potoka k silnici jižně od Drnholce. Po silnici jsem zamířil na (ves) Jevišovku a přibližně po kilometru a čtvrt jsem odbočil na východ do Drnholeckého luhu, tam najel na cyklostezku a po ní se vydal na sever (zase) do Drnholce. Projel jsem okrajem Drnholce, zamířil na východ k Dyji a hned za mostem jsem najel na asfalto-štěrkovou cestu po hrázi podél řeky a počátku horní novomlýnské nádrže. Kvůli neprůjezdnému mostu Pasohlávky-Brod nad Dyjí jsem musel asi po dvou kilometrech odbočit do lesíka, najet na silnici jižně od Brodu a projet celým Brodem na sever. Na jeho severním okraji, u místního kravína či čeho jsem vjel na polní cesty, po nichž běží cyklotrasa 5174, a tak jsem dojel k silnici první třídy Pohořelice-Mikulov, podél ní (po cyklostezce) jsem zamířil na severní břeh mušovské nádrže, tam jsem po něco víc než půlkilometru jízdy po hrázi na východ odbočil na sever do lesů a dojel jsem jimi k silnici západně od Ivaně. Tam jsem znovu odbočil do lesů směrem na sever a po lesních a pak polních cestách jsem v zásadě z východu objel rybník Vrkoč (samozřejmě ne po jeho břehu). U Hornoleského dvora jsem zabočil na západ a oblékl jsem se kousek jižně od pohořelické osady Vilémov. Když odpočítám dva oblečené úseky v Drnholci a Brodě (o nich níže), ujel jsem celkem nahý 40 kilometrů (mezi počátečním svlečením a koncovým oblečením uplynuly náhodou přesně tři hodiny). Mapa tentokrát z technických důvodů zahrnuje i oblečené úseky.

Původně jsem kvůli výhledu počasí předpokládal, že tato nahá jízda bude má poslední (nakonec nebyla), takže jsem si předsevzal, že se aspoň pokusím si ji celou užít a nenechat si ji nikým a ničím zkazit. To však začalo selhávat už na začátku. Především po silnici Nová ves-Drnholec jezdilo nějak moc aut, ač je to silnice třetí třídy. Moc jsem z toho nadšený nebyl, ale to se ještě dalo snést. Jenže zanedlouho jsem dojel ke křižovatce, kde se odbočuje na Pasohlávky. Tam se utvořila kolona a co čert nechtěl, od Pasohlávek v tu chvíli přijel dost zaplněný autobus linky 105 (Brno-Mikulov) a zastavil v křižovatce. Mně v tu chvíli pořádně zatrnulo a úplně jsem dostal šok, když jsem si všiml, jak nějaký puberťák přikládá mobil ke sklu okénka. V tu chvíli jsem se proklínal, že jsem si zavčas nevytáhl tmavé brýle (plánoval jsem je použít až v Drnholci), a snažil se dívat se do země. Přitom normálně by ten autobus na té křižovatce vůbec nebyl, běžně jezdí z Pasohlávek na jih přes most do Brodu, jenže kvůli uzavírce mostu objíždí před Drnholec. Já jsem o té opravě mostu předem věděl, ale zjišťovat pohyby autobusů mě teda nenapadlo. Když mě pak autobus (s hlasitým zatroubením) předjel a zmizel v dáli, během další jízdy po silnici se má nálada propadala stále hlouběji a hlouběji, jak jsem na to musel myslet, a celou jízdu jsem měl za definitivně zkaženou.

Když jsem však potom (plánovaně) zabočil do polí, kde jsem půlhodinu nebo jak dlouho byl zcela sám, začal jsem se vzpamatovávat, neboť jsem si připomněl, že nic se nejí tak horké, jak se to navaří. Co se stalo, se už nedalo odestát, ale rozhodl jsem se aspoň, že tmavé brýle nasadím a už nesundám (to jsem udělal po výjezdu z polí na silnici) a oproti všem dosavadním jízdám si obleču kraťasy v Drnholci a Brodě, to pro případ, kdyby někdo z toho autobusu v oněch obcích vystoupil a zase mě uviděl. Na silnici Litobratřice-Drnholec jsem ještě byl trochu napjatý, ale u Litobratřického potoka už jsem se zcela uvolnil a konečně si začal jízdu užívat. Nakonec se ukázalo, že strach měl velké oči, v Drnholci i Brodě byly ulice jako za covidu a prakticky nikoho jsem neviděl (takže kdybych se neoblékl, nic by se nestalo). U zmíněného kravína na konci Brodu jsem se zase svlékl a až do konce už se znovu neoblékl.

Doposud jsem (mimo silnice) nikoho v protisměru ani jdoucího, ani jedoucího nepotkal a nikoho ani nepředjel a nezměnilo se to ani za Brodem na cyklotrase podél jižního okraje mušovské nádrže. Kde se cesta přibližuje ke břehu, jsem občas narazil na obsazené chatky, ale i když mě chataři měli možnost vidět, nic jsem si z nich nedělal. Říkal jsem si, že se pohybuju v rekreační oblasti, navíc v blízkosti velké vodní plochy, tak tam nahota snad nemůže vypadat moc divně. Pak jsem dojel k zmíněné silnici první třídy, kde je úrovňové křížení, a jelikož na silnici byl velmi hustý provoz (asi nedělní návraty z dovolených nebo výletů), čekal jsem, že budu u kraje nahý stát kdovíjak dlouho, než se najde mezera mezi auty, a to vše zřejmě k pobavení dvou mužů, kteří na druhé straně prodávali burčák. Jeden polský řidič se nade mnou nicméně brzo slitoval a já jsem hned na druhé straně mohl zamířit na sever. Cyklostezka tam vede přímo vedle silnice, ale ne na stejné úrovni, tak jakoby napůl v suterénu. Jak mě míjely desítky aut, říkal jsem si, zda mě někdo vidí, a skoro vzápětí jsem shora uslyšel hluk. Vzhlédl jsem a uviděl dva mladé muže v kabrioletu, kteří na mě mávali a volali „zdarec“ (než jsem se vzpamatoval a napadlo mě zamávat, byli už pryč). Při cestě na sever nádrže mě minulo pár cyklistů, ale bez reakce. Taktéž bez reakce bylo nemnoho cyklistů na severním břehu (kde jsem jich čekal podstatně víc). Když jsem pak z cyklostezky odbočoval na sever do lesů těsně před skupinkou cyklistů, od jednoho muže jsem zaslechl citoslovce překvapení, které však bylo vysloveno velmi mírně a mně znělo jako „hopla“.

Pár dalších cyklistů v lese bylo zase bez reakce, teprve když jsem ze silnice u Ivaně zase odbočoval do dalšího lesa, uviděl jsem před sebou dvě mladé ženy se psy. Jedna když mě uviděla, upozornila tu druhou asi slovy „Pozor, pes“, protože když jsem k nim dojel, zrovna se smíchem říkala „Teda pes, kolo jsem chtěla říct“, načež mě (k mému překvapení) pozdravila. Já jsem odpověděl na pozdrav a jel dál. Po několika stech metrů mě napadlo, že ženy vypadaly docela v pohodě a že jsem je mohl poprosit o fotografii (chtěl jsem ze svých nahých jízd mít nějakou památku a svépomocí si nejsem schopen fotku sebe za jízdy pořídit), ale už mi pak bylo hloupé se zpoza několika zatáček vracet, takže z toho sešlo. No a pak až do konce žádné další setkání nebylo. Přes počáteční obtíže jsem nakonec byl s touto jízdou velmi spokojen.

Ačkoli jsem už s další nahou jízdou na kole nepočítal, v radě Prozřetelnosti bylo jinak rozhodnuto, takže ještě došlo (díky nadprůměrně teplému a suchému konci srpna a první polovině září) na tři další. První z nich ještě popíšu teď.

Devátá jízda se uskutečnila mezi Židlochovicemi, Pohořelicemi a severním okrajem prostřední novomlýnské nádrže. Svlékl jsem se jihovýchodně od Židlochovic, v Nosislavském lese, v místě, kde asfaltová lesní cesta mění směr z jihovýchodního na jižní a odkud zároveň směrem na severovýchod vybíhá (bránou oddělená) další cesta k osadě Boudky. Odtud jsem dojel na jih k silnici Velké Němčice-Vranovice, silnici jsem přejel a pokračoval lesem na jih (po cyklostezce Krajem kvetoucí révy) až k silnici severně od Uherčic. Projel jsem nejsevernější uherčickou ulicí a hned za mostem jsem zabočil na západ na polní cestu podél Svratky, po ní jsem dojel až k železniční trati a podél trati po další cestě jel kousek na jih, u pouzdřanského mlýna jsem vyjel na silnici, ale hned za mlýnem jsem odbočil na západ, podjel jsem železniční trať, projel jsem ulicí U mlýna a za ní vjel na asfaltové silničky, které ze západu objíždějí Pouzdřany. V místě, kde končí ulice Za obecním úřadem, jsem pak vjel na polní cestu směrem jihozápad a po ní jsem pokračoval na cestu nořící se do lesa rozkládajícího se mezi tokem Svratky a pouzdřanským rybníkem. Tato cesta ústí na kolmou lesní cestu, po níž běží modrá turistická trasa, já jsem tedy na křižovatce cest zabočil na západ a další tři kilometry jel po modré, konkrétně přes Svratku a pak Jihlavu, po pravém břehu Jihlavy pak na jih na severní hráz střední novomlýnské nádrže a po ní dál na západ; u východního okraje přírodní památky Betlém jsem pak opustil modrou a zabočil na sever do lesů.

Dál jsem jel zcela shodně jako při předchozí nahé jízdě, a to až k Hornoleskému dvoru, odtam jsem však nepokračoval na silnici vedoucí na sever přes osady Vilémov a Mariánský dvůr, nýbrž jsem hned za Hornoleským dvorem odbočil na polní cestu (příjemně z obou stran obrostlou zelení), která ústí přímo v pohořelické osadě Velký dvůr. Kousek na jih od této osady jsem se oblékl. Celkem jsem při této jízdě (mapa) nahý ujel 24 a půl kilometru.

Vzal jsem si příklad z předchozí jízdy a tentokrát jsem měl od začátku do konce na sobě tmavé brýle a kromě toho jsem udělal ještě jednu věc – už na cyklostezce u Blučiny jsem si svlékl tričko (ačkoli bylo převážně oblačno a žádný jiný muž široko daleko tak obnažený nebyl) a bez trička jsem dojel do Židlochovic, projel jimi a z nich dojel do Nosislavského lesa; tím jsem se pocitově připravil na úplné svlečení a když jsem si pak svlékl i kraťasy, nebyl to proto najednou tak velký rozdíl. Tato dvě opatření způsobila, že jsem byl uvolněný a v klidu už od samého začátku, třebaže jsem prakticky ihned začal míjet jiné cyklisty (a pár pěších), kterých zde v lese bylo nemálo (proto jsem i několik minut musel se svlečením čekat, až kolem zrovna nikdo nebude).

Kromě úseků od jezu u Uherčic k pouzdřanskému mlýnu a pak lesem jihozápadně od Pouzdřan jsem skoro pořád někoho potkával, ale naštěstí jsem nezaznamenal jedinou nepříznivou reakci, ani nadávku, ani smích, ani pohrdavé odfrknutí, ani citoslovce překvapení, prostě vůbec nic (jedinou výjimkou bylo kratičké pozasmání od muže vyššího středního věku na kole u pouzdřanského mlýna, které mi znělo jako směs překvapení a pobavení, zhruba ve smyslu „co všechno už lidé dnes nejsou schopni dělat“). Pokud si lidi mysleli něco nepěkného, nechali si to pro sebe nebo jsem to prostě nezaslechl.

Jediná hlasitá reakce byla v lese severně od silnice u Ivaně, a tu jsem vlastně vyvolal já. Jakmile jsem projel první pravoúhlou zatáčkou, uviděl jsem v povzdálí asi osmičlennou cyklistickou skupinu obou pohlaví a skoro všech věkových skupin včetně dětí. Ze vzdálenosti desítek metrů jsem viděl, jak postupně zastavují u krajů cesty (úplně vepředu zastavila asi dvanáctiletá holčička a koukala, jak se přibližuju), paranoidně jsem pomyslel, že kvůli mně, a už jsem se připravoval na nějaké škaredé nadávky. Když jsem dojel ke skupině, potřeboval jsem nějak uvolnit napětí, které jsem cítil, tak jsem mlčky zdvihl ruku na pozdrav. Asi třicetiletá žena stojící za zmíněnou holčičkou na to zareagovala „čáu“; pozoruhodné bylo, že to neznělo vesele, a ona se rovněž ani trochu neusmála, pořád se tvářila překvapeně. Mně ale spadl kámen ze srdce, že se žádná pohroma nekonala, a ještě mě to její „čáu“ pobavilo, takže jsem zbytek jízdy dokončil ve znamenité náladě.

Pro zajímavost uvedu ještě jedno méně obvyklé setkání. Když jsem kousek nad jejím soutokem se Svratkou přijížděl na most přes Jihlavu, všiml jsem si blížit se k mostu po cyklostezce od Ivaně muže vyššího středního věku na elektrokole. Hned na východním okraji mostu jsem zastavil u zábradlí, jelikož jsem si všiml siluety Pálavy a chtěl jsem si ji vyfotit, a zpozoroval jsem, že muž se na okraji cyklostezky rovněž zastavil a zahleděl se na mě. Já jsem to ignoroval, vytáhl jsem mobil a udělal foto. Když jsem se rozjel, muž se taky rozjel, když jsem sjížděl z mostu, projel těsně přede mnou směrem na jih, objel závoru, která je tam kvůli autům rybářů, ale hned za závorou zabočil těsně ke kraji cyklostezky, silně zpomalil, abych ho mohl předjet, a začal se po mně ohlížet. Já jsem ho tedy předjel a abych mu nedělal radost, silně jsem zrychlil (je tam kvalitní asfalt) – zda se mě aspoň chvíli držel, jsem však už nezjistil, neohlížel jsem se.

Poslední dvě jízdy si nechám na další díl a připojím k tomu nějaké obecné postřehy k nahé cyklojízdě jako takové.