Na svou nejdelší, sedmou nahou cyklojízdu jsem se vydal zase na Znojemsko. Bylo to zároveň naposledy, kdy jsem se týž den i koupal a měl tak dvě nahé aktivity najednou (později už jsem se koupal v místech, kde jsem v okolí nenašel vhodnou trasu na cyklojízdu bez oblečení, nebo jsem se naopak nahý vydal na kole do míst, kde zase nebyla vodní plocha vhodná na koupání).

Svlékl jsem se jižně od Moravského Krumlova, u kraje silnice blízko jižního okraje Týnského rybníka. Po silnici jsem přes Petrovice dojel k silnici druhé třídy na jih, z ní jsem skoro vzápětí odbočil do polí na západ a po (dobře sjízdných) polních cestách jsem dojel k silnici severovýchodně od Džbánic. Ve Džbánicích jsem zabočil na severozápad k hospodářskému dvoru Karolín a dál pak jel stále po červené přes les, přes Višňové (průjezd Višňovým byl v pohodě, dokud jsem nevjel do jeho nejzápadnější ulice, která vede do kopce, v níž jsem krokem musel projet kolem rušné venkovní zahrádky restaurace zaplněné cyklisty, což mi nebylo příjemné, třebaže bouřlivých reakcí jsem si nevšiml) a přes další les k jižnímu břehu dunajovické přehrady. Tam jsem si našel ne zase tak daleko od pláže u hráze skryté místo mezi stromy, kde jsem měl zcela soukromí. To ale neznamenalo, že jsem nebyl viděn.

Zrovna se blížila bouřka, takže jsem hned nešel do vody, nýbrž jsem zůstal stát na břehu (jak jsem přijel, tedy nahý). Za chvíli kolem mě projela dvě pádlovací prkna a jejich (vždy dvoučlenné, smíšené) osádky mě pochopitelně nepřehlédly. Za několik minut jedno z těch prken jelo zpátečním směrem, zatímco já jsem stále stál na břehu a stále hleděl na zamračenou oblohu. Muž v černých plavkách stojící vzadu a pádlující na mě jen krátce pohlédl, ale asi desetiletá holčička, která seděla na přídi, si mě prohlížela poměrně dlouho a když poodjeli stranou, začala něco říkat muži (asi otci) za sebou, z čehož jsem zaslechl pouze „… ten pán…“. Nedlouho poté, co se spustil silný déšť, jsem mezi větvemi zahlédl, jak se ono pádlovací prkno zase vrací zpět, což znamenalo jeho už třetí průjezd kolem mě. Já jsem si tedy rychle sedl, abych nevyvolal dojem, že stojím nahý na břehu jen proto, abych se před někým předváděl (přitom skutečný důvod byl, že jsem prostě nechtěl do vody za deště, takže jsem musel čekat, až déšť přejde). Po bouřce (během níž jsem pochopitelně zmokl od hlavy k patě) jsem si šel konečně zaplavat, pak jsem dostal hlad, takže jsem si s jídlem sedl na velký kámen na břehu a mezitím schnul. Lidi u hráze se po bouřce rovněž vrátili do vody a několik mužů jsem viděl vylézt na jakési plovoucí molo uprostřed vody, z nějž na mě bylo vidět (já jsem viděl, jaké mají plavky, takže oni museli vidět, že já na sobě nemám nic). Když jsem jednou tím směrem zabloudil pohledem, jeden muž na mě zamával. V tu chvíli jsem to paranoidně považoval za výsměch, takže jsem na to nereagoval (což mě potom mrzelo).

Po bouřce se ochladilo a stále bylo zataženo, takže jsem si lítostivě pomyslel, že s nahou jízdou je konec. Oblékl jsem se tedy a vydal se směrem na Horní Dunajovice. Po chvíli se však mraky roztrhaly a slunce začalo zase pálit, takže jsem s radostí zastavil, svlékl se a znovu pokračoval nahý. Dunajovice jsem objel z jihu a za chvíli nato najel na silničku, která vede na východ mezi Želeticemi a Žeroticemi (na křižovatce jižně od Želetic jsem ze vzdálenosti ani ne 100 metrů minul autobus, v sobotu odpoledne ale naštěstí asi skoro prázdný), a po další silnici jsem pokračoval do Vítonic. Tam jsem zahnul na Oleksovice, ale asi po kilometru a půl jsem odbočil na jih na Stošíkovice (chvíli přede mnou na tutéž polní silničku odbočilo luxusní černé sportovní auto s tmavými skly a zastavilo v polích, což se mi úplně nelíbilo; když jsem pak na pár metrů dojel k tomu autu, rozsvítila se najednou koncová červená světla, což mě zarazilo, nicméně auto jsem objel a jel dál; nevšiml jsem si, že by se vydalo za mnou, ale měl jsem z toho divný pocit). Od Stošíkovic jsem po mně už z první nahé jízdy známé cestě dojel k lechovickému zámku a odtamtud jsem zamířil na jih do lesů, které se táhnou severně a východně od Borotic. V lese jsem dostal hlad a usmyslel jsem si použít nějaký turistický přístřešek, až na nějaký narazím. Nedaleko kraje lesa hned jeden byl, ale seděla v něm (zády ke mně) nějaká žena a mě ani ve snu nenapadlo se zeptat, jestli bych si mohl přisednout, takže jsem pokračoval dál, až jsem narazil na hromadu klád u kraje cesty, kterou jsem využil. Po chvíli kolem mě jela na kole obrýlená, asi šedesátiletá žena a myslím, že to byla právě ta, která seděla u turistického přístřešku, a že mě viděla, když jsem předtím projel kolem ní. Nyní v mé blízkosti pronesla veselým hlasem „Vy máte ale zajímavej dres!“ Já jsem jen stihl s úsměvem přitakat. Když jsem dojedl, vydal jsem se dál na východ a po nedlouhé době jsem tuto ženu dohonil. Při míjení jsem chtěl navázat na její slova a tak jsem řekl „Přírodní“ (jako že mám přírodní dres) a ona na to vesele „No, koukám.“ Toto setkání mě pochopitelně značně povzbudilo a hned se mi jelo radostněji.

Po výjezdu z lesa jsem po silnici zamířil do božické osady Mlýnské domky a na křižovatce pak odbočil na jih do samotných Božic. Na vrcholu stoupání (čehož jsem si v mapě nevšiml, takže jsem oproti předpokladu Božicemi neprosvištěl) jsem musel (stále ještě ve vesnické zástavbě) projet kruhovou křižovatku a když jsem do ní najel, někde za mými zády mladý ženský hlas vykřil „Hej, co…“ Zbytku jsem sice nerozuměl, ale podle hněvivého tónu nemohlo být pochyb, že šlo o odmítavou reakci, a mě pochopitelně ani nenapadlo na to reagovat (ostatně v křižovatce to ani nešlo). Ne že by mi to kdovíjak srazilo náladu, ale po dosavadní euforii byla veta. Jižně od Božic, za mostkem přes Příční potok, jsem odbočil na východ do lesnatého Údolí lásky (po pravdě: nepřišlo mi tak malebné, jak se o něm na internetu píše). O šest kilometrů východněji jsem na křižovatce cyklotras odbočil na sever a dojel k Eminu zám(eč)ku. Na plotě jsem si přečetl ceduli, že je tam umístěn nějaký sociální ústav, načež se zpoza plotu ze zámecké zahrady ozval smích. Tento smích na rozdíl od jiných se mnou vůbec nic neudělal – proč bych si přece měl dělat něco z toho, že se mi smějí chovanci nějakého ústavu? O kilometr dál na sever, před vjezdem do Pravic, jsem se oblékl, jelikož jsem usoudil, že nahoty už pro dnešek bylo dost (měl jsem obavu o kůži, třebaže jsem byl namazaný (jak zákon káže)).

S drobnou, asi desetiminutovou přestávkou u Dunajovic, jsem byl nepřetržitě nahý malinko přes šest hodin a za tu dobu jsem ujel 55 kilometrů. Tmavé brýle jsem s sebou měl, nasadil jsem si je však jen při průjezdu Višňovým a Božicemi, jinak jsem jel bez nich. (Podotýkám, že cesta nebyla téměř liduprázdná, jak by se z popisu mohlo zdát, ale jelikož prakticky všichni, které jsem míjel, na mě jen mlčky koukali, nemá smysl, abych tu všechna setkání vypisoval.) Přehlednou mapu trasy přikládám tentokrát nakonec.