Tato a následující části možná vzbudí největší zájem, jelikož se dostávám k popisu činnosti, kterou v České republice nejspíš provozuje nejvýš pár jedinců, které by na prstech jedné ruky spočítal, pokud vůbec někdo, totiž jízdě na kole bez oblečení (už v úvodním příspěvku jsem uvedl, kým jsem se nechal inspirovat, čeští naturisté to tedy samozřejmě nebyli). Počasí letošního léta tomuto druhu činnosti přálo (aspoň okolo Brna a na jižní Moravě), takže jsem měl víc příležitostí vyjet bez oblečení na kole, než jsem zprvu doufal. Předem musím učinit jednu poznámku: Někomu se možná můj výběr tras (jak této první, tak aspoň některých následujících) pro nahou jízdu bude zdát podivný, mně ale na těch trasách nic podivného nepřišlo (až na jednu, kdy mi bylo už během jízdy zřejmé, že jsem šlápl vedle). Nezbude mi, než zase apelovat na trpělivost a vyčkání na závěrečné úvahy, kde se budu věnovat obecněji tomu, co mě k mému celému letnímu počínání vedlo. Na tomto místě by bylo předčasné se do vysvětlování pouštět. V každém případě ale významným hlediskem při výběru tras pro mě byla dobrá sjízdnost, co nejmenší automobilový provoz a pak také co největší podíl přírodního rázu krajiny (samozřejmě mezi těmito třemi hledisky bylo vždy nutné udělat nějaký kompromis, ideální krajina existuje jen v říši idejí, ne v našem pozemském světě).

Moje první nahá jízda byla zároveň moje první nahá událost letošního roku vůbec. Bylo to po polovině května, kdy se poprvé pořádně oteplilo, a protože voda ještě nemohla být dost teplá na koupání (do té doby bylo chladno) a na nahou jízdu na kole jsem se těšil víc než na nahou chůzi, zvolil jsem jako první právě tento druh povyražení. Tuto první jízdu popíšu podrobněji než ostatní.

Za nahotou na kole jsem vyrazil daleko (z mého pohledu) na teplý jih. Nahá etapa jízdy začínala u vesnice s poetickým jménem Stošíkovice na Louce (mezi Miroslaví a Znojmem). Tam jsem se v parčíku na návsi zastavil a na lavičce se občerstvil. Původně jsem v natěšení uvažoval, že bych se svlékl na místě, ale ač během celého mého pobytu byla náves liduprázdná, nakonec jsem nenašel odvahu svléknout se uprostřed vesnice, takže jsem popojel na její jižní konec, za posledními domy jsem zastavil na okraji místní silničky a svlékl všechno oblečení tam. Vůbec mě nenapadlo použít tmavé brýle (normálně jezdím bez nich), takže jsem je během celé jízdy na sobě neměl. Když jsem stál nahý vedle kola, uslyšel jsem za sebou motor auta, takže jsem trochu strnul, ale auto mě předjelo bez jakýchkoli reakcí, tudíž jsem se upokojil, sedl na kolo a šlápl do pedálů směrem na jihovýchod mezi pole a vinohrady. Ze začátku jsem se cítil nejistě (doslova jako nahý – tady si dovolím malou odbočku zcela od věci: nemálo lidí, včetně těch, kteří se mluvením a psaním živí, používá pojem „doslova“ nesmyslně ve významu „skoro jako“), ale s každým ujetým metrem jsem se víc uvolňoval. Nikde kolem naštěstí nebyl nikdo a po zhruba tak kilometru a půl už jsem si připadal docela sebevědomě.

Na první lidi jsem narazil u rybníčků v místní části Lechovic U zámku. Mírně jsem zpozorněl, ale nerozhlížel jsem se napravo nalevo a projel jsem mezi nimi, jako by se nechumelilo. Žádné hlasité reakce jsem za zády neslyšel. Za nadjezdem přes silnici první třídy jsem na cyklostezce dojel zezadu dvě spolu rozmlouvající ženy středního věku, které byly roztaženy přes celou cestu, takže jsem je nemohl předjet. Pár metrů jsem jel za nimi krokem a pak jsem cinkl na zvonek. Jedna z žen se otočila a vykřikla „ježišmarja!“ Mě samozřejmě hned napadlo, že se lekla mé nahoty, nicméně ona hned dodala „Já myslela, že mě přejedete!“. Takže ji možná spíš vyděsilo, že se za ní najednou zjevil cyklista, případně – což je možná nejpravděpodobnější – že se za ní najednou zjevil cyklista a ještě navíc nahý. Každopádně mi uvolnila místo a mohl jsem jet dál (žádné hlasité reakce jsem za zády zase neslyšel). Zde mezi poli a vinohrady jsem už pak nepotkal nikoho a tak jsem dojel k silnici západně od Čejkovic.

Na silnicích (což byla většina zbytku trasy) jsem občas (šlo převážně o velmi málo rušné silnice) potkával v obou směrech osobní i nákladní auta, motorky a sem tam i nějakého cyklistu, ale žádných reakcí od jiných účastníků silničního provozu jsem se nedočkal (jedinou výjimku ještě zmíním). A to už přede mnou ležela vesnice Čejkovice. Jistě bude spoustu lidí zajímat, jaké opatření jsem učinil kvůli průjezdu touto a dalšími vesnicemi. Odpověď je jednoduchá: žádné. Jak už jsem byl rozjetý a navíc se cítil docela samozřejmě (zatím mě nikdo nestihl vyděsit nějakou nepříznivou reakcí), nezastavil jsem a prostě jsem touto první vesnicí na trase projel, jak jsem byl, to znamená úplně nahý. To jsem pak zopakoval ve všech dalších vesnicích na trase této první jízdy a pak už vždy při dalších jízdách (pokud tedy trasa vedla přes nějakou vesnici) se dvěma výjimkami při jedné z posledních jízd (ty budou vysvětleny). Hlavním důvodem byla lenost, jelikož jsem se nechtěl otravovat s vytahováním aspoň kraťasů před vesnicí a jejich schováváním o chvíli později za vesnicí a tak pořád dokola. Koneckonců Čejkovice i následující vesnice jsou malé, po silnici od jednoho konce k druhému měří pár set metrů, což se na kole (pokud to není do kopce) projede za zhruba minutu nebo o málo víc. A lidí na ulicích ostatně všude bylo málo a navíc ne všichni bedlivě pozorovali, kdo se zrovna po silnici pohybuje (například v Čejkovicích jsem na venkovní zahrádce restaurace zpovzdálí viděl ženu, která se dívala mým směrem, ale jak jsem se přibližoval, lhostejně odvrátila zrak a zadívala se jinam, z čehož soudím, že se domnívala, že vidí cyklistu s jen svlečeným tričkem, což jí zjevně nepřipadalo hodno pozoru).

Z Čejkovic jsem po silnici dojel na okraj Břežan a hned na první křižovatce na jejich západním okraji jsem odbočil na sever na Dolenice. Během průjezdu křižovatkou se po mé pravici, od prvních domů, ozval výbuch dívčího smíchu. Uprostřed křižovatky jsem neměl možnost se ohlížet a zjišťovat, zda já jsem byl příčinou onoho smíchu, nicméně pokládám to za pravděpodobné. Na několik minut mě to mírně vyvedlo z rovnováhy. Na silnici mezi Břežanami a Dolenicemi jsem pak zaznamenal jedinou už zmíněnou reakci od jiných uživatelů silnice. Za mnou se ozvalo zatroubení a když jsem se ohlédl, viděl jsem předjíždět černě oděného motorkáře. Během předjíždění se na mě nicméně nedíval, ani mi nedával žádné znamení, prostě jen jel dopředu, takže vlastně nemůžu říct, proč na mě troubil. Jel jsem ale těsně u krajnice, takže si troufám tvrdit, že z hlediska provozu na silnici neměl důvod.

Z Dolenic jsem po silnici dojel do Damnic a z nich polní cestou na sever do Suchohrdel. Na této cestě došlo ke druhému a poslednímu bližšímu setkání – z dáli jsem viděl, že se ke mně přibližují dvě osoby na kolech. Ukázalo se posléze, že šlo o ženu středního věku a mladíka kolem dvaceti let za ní (ten jel na jakési velké trojkolce). Ženu jsem pozdravil, ta však na mě jen mlčky pohlédla. Na mladíka jsem jen kývl, ale ten rovněž mlčel.

Ze Suchohrdel jsem vyjel po silnici na severozápad, podjel jsem pod železniční tratí a nahou část cesty ukončil navlečením oděvu na železniční zastávce Našiměřice, kam jsem odbočil ze silnice. V tu chvíli jsem se cítil sebejistě a s průběhem celé jízdy, která měřila necelých 25 kilometrů, jsem byl velice spokojen. Kdo bloudil po mapě nebo ji dosud vůbec nesledoval, má možnost se teď na ni podívat přehledně. Většinu ostatních nahých jízd, jejichž popis bude následovat v dalších částech, jsem pak uskutečnil už v souvislosti s jízdami za koupáním. U nich už se soustředím hlavně na popis trasy a z reakcí lidí zmíním jen ty, které stojí za pozornost.