Na třetí pěší výlet bez oblečení jsem se vydal do údolí Rokytné západně od Moravského Krumlova. V Tulešicích jsem si nechal kolo, pěšky jsem se vydal po silnici na Čermákovice a odbočil jsem na žlutou turistickou trasu v místě, kde značení opouští silnici. Mimo dohled ze silnice jsem se svlékl a vyrazil po žluté údolím Rokytné na západ až k soutoku s Rouchovankou, kde jsem se obrátil nazpět. Část zpáteční cesty jsem po žluté neprošel, k čemuž se ještě dostanu. Mapa tentokrát zobrazuje jen cestu jedním směrem, chůzi mimo cesty označené na mapě dotyčná aplikace zobrazit pomocí číslovaných bodů neumí (musel bych ji naklikat ručně jiným způsobem, což se mi nechce). Dohromady jsem tentokrát nahý ušel asi devět a půl kilometru. Za celou dobu jsem přímo na turistické trase nepotkal jediného pěšího turistu, což ukazuje, že tato část údolí Rokytné turisty příliš využívaná není. Ostatně to mě napadlo už na začátku, neboť pěšina mezi silnicí a Alinkovem byla na některých místech dost zarostlá, mimo jiné statnými kopřivami. Obavy jsem předem měl z průchodu kolem rekreačního střediska Spálený mlýn, ale ačkoli tam byli lidi, kupodivu jsem prošel kolem nezpozorován. Zato jsem ale neunikl pozornosti osazenstva několika chat v okolí Spáleného mlýna. Na první obsazenou chatu jsem narazil několik set metrů před Spáleným mlýnem. Byla to dvoupodlažní chata s terasou v patře. Když jsem šel kolem a vzhlédl, uviděl jsem na ní kolem stolu sedět a bavit se čtyři mladé lidi. Mě si zprvu nevšimli, ale když jsem měl chatu skoro za zády, ozvalo se zvrchu dívčí vyjeknutí, v němž bylo slyšet překvapení a zároveň pobavení. Další obsazená chata, architektonicky skoro totožná, byla těsně za Spáleným mlýnem. Když jsem se blížil, uviděl jsem na terase ležet velkého chlupatého psa. Pes, když mě zpozoroval, seběhl po schodech dolů a utíkal mě očichat. V tu chvíli se z chaty ozvalo hlasité volání na psa. Vzhlédl jsem a v zadní části terasy uviděl asi padesátiletého muže. Pozdravil jsem ho, on klidně odpověděl a to bylo vše.

Od onoho místa na levém břehu až k soutoku s Rouchovankou další chaty nejsou, jsou však na opačném břehu. Podle zvuků tam rovněž byli lidé, ale mezi chatami a řekou jsou stromy, takže jsem nikoho neviděl. Osazenstvo jedné chaty, muž a dvě ženy, se však rozhodlo podívat k řece, takže stálo na břehu, když jsem procházel kolem. Samozřejmě mě pozorovali, tak jsem na ně zamával a z druhého břehu se ozval mužský hlas: „Dobrý?“ Mě v tu chvíli nenapadlo, že to možná bylo míněno ironicky, takže jsem s úsměvem přikývl a šel jsem dál. Po několika chvílích se z onoho místa ozval hlasitý ženský smích.

U soutoku s Rouchovankou jsem se otočil nazpět a chvíli šel opět po žluté, nechtělo se mi však znovu procházet kolem oněch chat. Protože jsem zároveň byl zvědavý, jak to vypadá nahoře ve skalách, vyšplhal jsem po chvíli do svahu s očekáváním, zda odtamtud jsou nějaké pěkné výhledy do údolí. Údolí Rokytné se však v tomto ohledu vůbec nedá srovnávat s údolím Jihlavy, takže poněkud zklamaný jsem se prodíral trávou tak dlouho, až jsem podle mapy usoudil, že chaty pod sebou jsem minul, pak jsem sešplhal ze svahu zpět k řece a po žluté jsem pokračoval na východ. Před Alinkovem jsem usoudil, že už je pokročilá hodina, a navíc se mně nechtělo znovu se prodírat tamním porostem kopřiv, takže jsem se oblékl, vyšel nahoru do Čermákovic a pak sešel po silnici dolů do Tulešic, kde jsem si vyzvedl kolo. Tento pěší výlet se mi ze všech líbil nejméně, nebylo to však kvůli lidem, ale protože údolí Rokytné nesplnilo má očekávání (to se přitom na internetu bájí o jeho divokosti a nedotčenosti, zřejmě to však platí o místech dál na západ).

Ještě jeden pěší výlet jsem měl v plánu, ale nestihl už jsem jej na jaře a v létě jsem upřednostnil jiné aktivity, takže na něj došla řada až začátkem září. Byl to výlet nejdelší a nejhezčí, proběhl zhruba pět kilometrů západně od mé první nahé chůze, konkrétně v údolí Oslavy jižně od Náměště nad Oslavou. Výchozí i cílové místo byl areál loveckého zámečku na Vlčím kopci u Kladerub nad Oslavou, kde jsem si zamkl kolo. Svlékl a pak oblékl jsem se vždy těsně mimo dohled budov v areálu zámečku, i když budovy v ten den zjevně byly opuštěné. Popis trasy je jednoduchý: od zámečku po modré dolů k řece, přes lávku na druhý břeh, odtamtud po červené do Náměště a z Náměště po druhém břehu přes Zňátky po zelené zpět na Vlčí kopec (odbočky ke hradním zříceninám jsem vynechal). Ve skutečnosti jsem po červené nedorazil až do náměšťských ulic, těsně před Náměští jsem odbočil z červené přes malé pole k železniční trati, chvíli jsem šel po pěšině podél ní, před železničním mostem přes Oslavu jsem trať překročil a sešel po pěšině ze svahu na silnici (mapa tentokrát zobrazuje jen tento krátký úsek, kde jsem sešel z turistického značení, jinak jsem se ho důsledně držel, takže to není třeba zanášet do mapy). Původně jsem rozmýšlel, jestli bych nahý neprošel i Zňátkami (s tmavými brýlemi na očích, které jsem jinak měl schované), ale dosavadní pěkný průběh jsem si nechtěl kazit možnými nepříznivými reakcemi (byť i jen smíchem), takže jsem si zde u kraje silnice za železničním mostem navlékl kraťasy, které jsem pak svlékl hned za jižním okrajem Zňátek. Když odpočítám tento oblečený úsek o délce něco přes kilometr a půl, celkem jsem nahý ušel 15 a tři čtvrtě kilometru (projít celou trasu mi mimochodem trvalo bez šesti minut pět hodin).

Na celé trase (nepočítám průchod Zňátkami) jsem celkem potkal 33 lidí, z toho 3 na modré, 25 na červené, 5 na zelené. Nesetkal jsem se s jedinou nepříznivou reakcí, pokud se tedy za ni nedá považovat neochota odpovědět na pozdrav (což bylo ojedinělé, leckdy jsem naopak byl pozdraven první). Od samého počátku jsem se cítil stejně klidně a uvolněně jako při své první nahé chůzi před třemi měsíci, o to, zda někoho potkám, jsem se vůbec nestaral a v přítomnosti každého jsem se nejen choval, jako by to, co dělám, bylo zcela přirozené a běžné, ale tak jsem se i opravdu cítil.

Z jednotlivých reakcí uvedu jen ty podle mě zajímavější: Hned asi minutu po svlečení jsem narazil na přibližně šedesátiletého muže mířícího vzhůru k zámečku. Při pohledu na mě řekl „Teplo, že?“ (neznělo to pobaveně, ale ani ironicky). Já jsem odpověděl, že by mohlo být tepleji (skutečně už desítky minut bylo zataženo a po obloze pluly zlověstné tmavé mraky, teplota mohla být tak 20 stupňů, leda o jeden víc (bylo pár minut po poledni)). O mnoho později na červené jsem potkal rodinu rozdělenou na dvě části: Nejprve jsem narazil na ženu s asi devítiletým klukem – žena klidně odpověděla na pozdrav, ale kluk byl ze mě zjevně nesvůj (musel jsem překročit padlý kmen asi metr od něj) a bylo vidět, že se přisunul blíž matce. Po přibližně dvou minutách jsem pak narazil na muže s asi dvouletým (?) synem. Ten ještě neuměl mluvit, jen nesrozumitelně žvatlal a se žvatláním bezstarostně prošel kolem mě. Zato muž na mě jen několikrát pohlédl a na můj pozdrav neodpověděl.

Dál na sever, u druhého místa od jihu, kde se přelézá přes skály s pomocí řetězu, jsem narazil na skupinu tří dospělých a dvou dětí. Chtěl jsem je nechat projít první (kdybych lezl první já, oni by mě na druhé straně sledovali jako nějaká porota, což by se mi nelíbilo), takže jsem si sedl na balvan u břehu zády k nim a začal si psát poznámku do mobilu. Děti přelezly jako první, zastavily se nade mnou a samy od sebe mě pozdravily. Dospělí přelezli potom a mě ignorovali, ale nedivím se, zrovna jsem si psal zády k nim a ani jsem se na ně nepodíval. O mnoho později, při chůzi venku z údolí (mezitím se rozjasnilo a teplota stoupla) po rovném úseku široké cesty směrem k velkopolskému dvoru jsem ze vzdálenosti nějakých 70 metrů uviděl vynořit se z odbočky ke Kolomaznici skupinu šesti lidí nižšího a vyššího středního věku (asi širší rodina). Už z dálky jsem viděl, jak se po sobě dívají, když mě spatřili, ale když jsem došel k nim a pozdravil, většina z nich klidně odpověděla.

Na zelené jsem dlouho nikoho nepotkal, až asi po víc než půl hodině za Zňátkami jsem narazil na mladý pár; mladík vepředu mě sledoval celou dobu, co jsem se přibližoval, a neuhnul pohledem a při míjení mě první pozdravil, dívka za ním nicméně klopila zrak do země. Podobné to bylo s dalším mladým párem kousek jihozápadně od Glorietu – mladík mě pozdravil první a ještě s úsměvem, dívka za ním si však jen nervózně poposunula tmavé brýle (nebo si je zrovna nasadila, to jsem si nevšiml). Mezi těmito dvěma mladými páry jsem na dlouhém, rovném a přehledném úseku potkal muže ve věku 50–60 roků. Viděli jsme se už na vzdálenost snad víc než 100 metrů, on mě nicméně při míjení pozdravil jako první a bez dalšího šel dál. U tohoto muže jsem měl pocit, že ze všech, které jsem potkal, mu byla má nahota nejvíc lhostejná (kouřil mimochodem cigaretu). Tento nahý výlet se mi ze všech líbil nejvíc a kdybych měl jiným poradit nějaké místo, kam se vydat bez oblečení, s radostí bych těm, kteří to sem nemají daleko, doporučil právě tuto trasu (pro ty, kteří se nechtějí s nikým potkat, to ale pochopitelně není).

Poslední týden v září ještě překvapivě byly letní teploty, takže jsem jich využil na ještě jednu, poslední nahou chůzi. Žádná nová trasa mě nenapadala, takže jsem se vrátil do údolí Jihlavy, ale trasu jsem obměnil. Výchozí i cílový bod zase bylo rekreační středisko Pod Templštýnem. Z něj jsem vyšel nahoru do skal a na vyhlídkové skalní plošině nad řekou se svlékl. Odtamtud jsem se vydal po červené nejprve na sever a pak na západ, až mě zavedla dolů k řece. U jezu pod Lhánicemi jsem si zul boty a přebrodil řeku (voda byla chladná, ale ne studená), po uschnutí nohou jsem po východním břehu mlýnského náhonu došel k vodnímu mlýnu Havránek, kde jsem po mostku přešel náhon a po příjezdové cestě se vydal k jihu. V místě, kde se cesta dotýká hranice přírodní rezervace Havran, jsem z ní odbočil na východ, všelijak jsem bloudil lesem, až jsem došel ke skalním vyhlídkám na jihozápadě sousední přírodní rezervace Pod Havranem, odtamtud jsem už po dobrých cestách a pěšinách zamíříl na východ kolem rybníčka Templář, až jsem se vnořil do přírodní rezervace Templštejn a došel ke zřícenině hradu toho jména, pod nímž jsem se oblékl. Oblečený jsem pak po žluté sešel dolů k řece a zpět do výchozího tábora. Mapa tentokrát zachycuje jen trasu jižní stranou údolí, kde to technicky nemůžu znázornit jinak (na severní straně jsem se důsledně držel červené). Dohromady jsem nahý ušel něco přes 13 kilometrů.

Původně jsem myslel, že přírodní rezervací Havran projdu zhruba po vrstevnici s mírným šplháním do svahu, abych došel k vyhlídkám v sousední rezervaci, ale mapa vypadá optimističtěji než realita. Svahy jsou zde skutečně strmé a navíc – což v mapě není – jsou často kolmo přerušovány stržemi s ještě prudčími svahy a navíc zarostlými, které jsem musel obcházet, stejně tak jako další zarostlá místa. Ve výsledku jsem tak musel šplhat stále výš a výš, až jsem obě rezervace velkým obloukem obešel. To asi nikoho nezajímá, ale píšu to z určitého důvodu: někteří se nedívají s pochopením na myšlenku chůze bez oblečení po turistických trasách, jenže ty mají aspoň výhodu, že si člověk může být dopředu jist, že jimi bez problému projde, kdežto mimo turistické trasy nikdy neví, jestli neuvízne někde v hustých křovinách nebo neschůdných svazích, jak se mi to stávalo tady.

Teď k lidem. Těch jsem na červené, v té části, která běží severojižím směrem, potkal docela dost (tentokrát jsem je nepočítal, odhadem zhruba 12). Všichni odpověděli na můj pozdrav a téměř vždy to znělo klidně, občas se i někdo zasmál. Ve dvou skupinách byly děti; v té první (to bylo skoro hned po svlečení) jedno dítě – už za mými zády – něco řeklo, načež se dospělí zasmáli, já ale nevím, čemu, jelikož jsem nerozuměl; v té druhé se zase za mými zády dítě na něco zeptalo (z otázky jsem rozuměl jen „… ten pán …“, načež z ženiny odpovědi jsem zase prakticky nic nerozuměl (jen „… to je nahý…“), ale aspoň jsem slyšel věcnou, informativní intonaci, žádnou ironii nebo výsměch jsem nepostřehl. Poslední setkání v této části trasy byl smíšený pár středních let – muž asi pět metrů přede mnou zavrtěl hlavou a pak blíž ke mně pronesl otázku „To myslíte vážně?“ Já jsem na to neřekl nic. Dál na sever, na rozhraní lesa a pole, jel proti mně cyklista a v mé blízkosti se žertem zeptal: „Máte za sebou houf adamitů?“

Poslední setkání na červené bylo blízko odbočky na Velkou skálu, z níž se asi padesát metrů přede mnou vynořila žena středního věku a aniž by si mě všimla, zamířila stejně jako já na západ. Já jsem šel za ní a zvolna jsem ji doháněl. Napadlo mě, že ze mě jakožto osamocená žena možná bude nesvá a vzpomněl jsem si, že celé léto (od rozmluvy se skupinou žen u jedné chaty, jak jsem o tom psal dříve) s sebou nosím papírky s napsanou adresou článku o naturismu na wikipedii. Tak jsem si jeden vytáhl a když jsem ženu dohnal a pozdravil ji, papírek jsem jí nabídl se slovy, aby si o mně nemyslela nic špatného. Ona si ale papírek odmítla vzít, já jsem na to řekl, že to je škoda, a šel jsem dál.

Když mě značení dovedlo dolů k loukám u řeky, slyšel ale neviděl jsem po levici na konci louky u řeky skupinu, v níž zrovna řvalo nějaké dítě. Po chvíli hluk stichl, zaslechl jsem dětské „Hele“ a pak od nějakého dospělého „Nedívej se tam“ (dalším větám už jsem nerozuměl). Když jsem došel k jezu, na druhém břehu, na betonovém obložení ústí náhonu seděl muž středního věku. Přebrodil jsem v jeho blízkosti řeku a usadil se za účelem schnutí na betonové hrázi náhonu, asi deset metrů od něj. Muž měl před sebou rozložené jídlo a jedl, na mě se nedíval a mlčel. Když ale dojedl, vydal se směrem ke mlýnu a když procházel kolem mě, pozdravil. A to je vše, od té chvíle až do závěrečného oblečení u Templštýna jsem vůbec nikoho nepotkal.

Jednu krátkou nahou chůzi jsem uskutečnil neplánovaně v srpnu a ani neuvedu, kde proběhla. Ve skutečnosti jsem měl ten den v plánu nahou jízdu, ale krátce před místem svlečení mi začala ucházet pneumatika. Náhradní se ukázala bohužel rovněž poškozená, takže kolo bylo nepojízdné. Do nejbližšího místa, odkud jsem se mohl nechat odvézt, byla nejkratší cesta kolem okrajů polí a drobných lesíků a když už padl plán na nahou jízdu, jako drobnou náhradu jsem se aspoň svlékl na tuto chůzi s kolem. Takto jsem nahý ušel (po vyježděných cestách) něco málo přes čtyři kilometry, během nichž jsem vůbec nikoho nepotkal.

Ke svým nahým chůzím na závěr připojím ještě dvě drobné poznámky:

Na první a druhé jsem oblečení nesl jen tak v ruce, na třetí a čtvrté jsem si ho raději vložil do batůžku, abych nemusel pořád kontrolovat, jestli jsem něco nevytrousil z kapes, batůžek jsem však nechtěl vkládat na záda, aby nic nerušilo pocit úplné nahoty, takže jsem ho opět nesl v ruce (na čtvrtém výletu, který byl delší, takže jsem v něm měl ještě jídlo, jsem si jej nasadil na záda jen v místech, kde bylo při přelézání skal u řeky nutno mít obě ruce volné).

Pokud bylo dost teplo a (skoro) bezvětří, brzo po svlečení jsem vždy téměř zapomněl, že na sobě nic nemám, prostě pocitově jsem nepřítomnost oblečení nijak nevnímal. Ale pokud foukal vítr a cítil jsem mírný chlad (nikoli ale zimu), najednou jsem svou nahotu vnímal intenzivně a připadal jsem si tak nějak nechráněný, a to nejen před počasím, ale i lidmi, byť zrovna v okolí žádní nebyli. Vlastně by se dalo říct, že jsem se cítil oblečený teplým vzduchem, nebo jinak, že čím tepleji mi bylo, tím oblečenější jsem se cítil (a tím sebevědomější jsem pak byl v přítomnosti oblečených lidí).

(úvodní část, předchozí část, následující část)