V této části se dostávám k popisu svých pěších nahých výletů, kterých jsem uskutečnil ze svých tří nahých aktivit nejméně, což bylo dáno jednak tím, že jsem v případě možnosti raději upřednostnil zbývající dvě aktivity (koupání, cyklojízdu), jednak tím, že jsem v dostupné vzdálenosti nenašel mnoho míst, která by se mi zdála pro nahou chůzi vhodná podle mých přestav. Předem dále poznamenám, že mezi počátečním svlečením a závěrečným oblečením jsem se (až na jednu výjimku) ani na chvíli dočasně nezahaloval – důvod ozřejmím později v závěrečných poznámkách.

Pro první výšlap jsem si vybral údolí říčky Chvojnice kousek za západním okrajem brněnské aglomerace. Do údolí jsem sjel z vesnice Ketkovice, kousek od cesty v křoví jsem si zamkl kolo a vydal se pěšky k nedalekému rozcestníku Sudický potok. Před ním jsem se svlékl a šel jsem nahý po modré na jih k turistickému rozcestníku Pod borovinou, kde jsem se obrátil zpět a po stejné trase jsem se vrátil na sever k výchozímu místu. Tam jsem se ještě neoblékl, vyzvedl jsem si kolo a stále nahý jsem pěšky vyšel z údolí nahoru a oblékl jsem se na rozcestí kus před výjezdem z lesa. Pro názornost přikládám mapu. Během tohoto výstupu nahoru jsem si pomocí samospouště pořídil jedinou (málo kvalitní) fotografii sebe samého z celého svého nahého léta, dole přikládám její zmenšenou kopii. Dohromady jsem nahý ušel asi osm a půl kilometru.

Lidí jsem potkal celkem deset, z toho dvě děti (v doprovodu dospělého). Jejich reakce byly všechny navenek neutrální – dotyční odpověděli na pozdrav (ojediněle jsem byl pozdraven první) a mlčky pokračovali dál. Hned pár minut po svlečení jsem pozdravil ze vzdálenosti několika metrů dvě ženy vyššího středního věku, které sestupovaly po pěšině ze svahu dolů (já jsem v tu chvíli byl dole pod svahem). Až mě překvapilo, jak klidně odpověděly, a protože se logicky pohledem soustředily na to, kam šlapou, napadlo mě, nakolik si mé nahoty vlastně všimly. Pak se mi podařilo sejít ze značené trasy a když jsem se na ni vracel, po levici jsem po ní uviděl jít mým směrem (na jih) muže přes šedesát let s holí. Pozdravil jsem jej a on mi odpověděl takovým tónem, jaký lidé používají, když opravdu mají dobrý den a výbornou náladu; jelikož nade mnou neprojevil žádné rozpaky, napadlo mě (vzhledem k jeho věku), jestli mě vlastně vůbec dobře vidí (zda měl brýle, si nevybavuju). Nahoře na vrcholu Kozích hřbetů jsem kvůli porostu teprve tak na tři metry před sebou uviděl stoupat pěšinou nahoru s pohledem upřeným k zemi muže středního věku. Řekl jsem „Dobrý“, on zdvihl krátce hlavu, řekl totéž a zase ji sklopil k zemi. Předpokládal jsem, že se dívá pod nohy, aby při výstupu do poměrně prudkého svahu neuklouzl, takže si nejsem jist, jak moc si vlastně všiml mé nahoty. Na zpáteční cestě jsem došel k místu, kde pěšina ústí na širokou cestu, která ale přes brod míří na druhý břeh. Zrovna v tu chvíli k brodu ze severu přijeli na kolech muž a dva asi desetiletí kluci před ním. Jeden z kluků mě už na vzdálenost nějakých pět metrů hlasitě pozdravil. Já jsem došel až ke skupině a odpověděl jsem na pozdrav teprve tehdy. Muž odvrátil pohled od brodu, mlčky mi pohlédl do obličeje a pak zase vrátil pohled k řece. Mě v tu chvíli napadlo, že to byl vyčítavý pohled, ale pochopitelně jsem si to mohl jen namlouvat. Dál na sever běžela pěšina ve svahu těsně nad korytem řeky a asi tři metry pod sebou jsem uviděl brodit se vodou muže a ženu mladšího středního věku. Mě si buď nevšimli, nebo předstírali, že mě nevidí. O chvíli později pěšina sestoupila dolů na širokou cestu na úrovni řeky a po chvíli jsem vpředu uviděl mladší ženu, která patřila k těm dvěma (slyšel jsem její „Pojďte už“ ještě, než jsem ji spatřil), stála u okraje cesty, zády do ní a zkoumala tam květ nějakého keře. Když jsem došel k ní a pozdravil, odpověděla sice na pozdrav, ale pronesla to směrem do toho keře a ke mně ani trochu nenatočila hlavu. Bylo mi jasné, že se stydí se na mě podívat.

Já sám jsem se při tomto svém prvním nahém pěším výletě cítil naprosto klidně a sebevědomě, což ještě blíže ozřejmím v závěrečných poznámkách, případných setkání jsem se předem nebál a kolem každého jsem prošel se stejným pocitem, jako bych byl zcela obvykle oblečený. Na konci jsem měl z celé chůze výborný dojem a už jsem se těšil na další.

Pro druhý výlet bez oblečení jsem si zvolil údolí Jihlavy západně od Ivančic. Kolo jsem si nechal v rekreačním středisku (táboře) Pod Templštýnem, svlékl jsem se mimo dohled posledních chatek a vyrazil jsem po (neznačené) pěšině podél levého břehu řeky nejprve na sever, pak za ohybem řeky na západ, v místě, kde je na druhém břehu přírodní rezervace Pod havranem, jsem vyšel od řeky nahoru, napojil jsem se na červenou turistickou trasu a po ní jsem došel zpět na východ; oblékl jsem se ve skalách nad táborem. Celkem tato trasa čítala sedm a tři čtvrtě kilometru. Názorně trasu zase ukáže mapa.

Lidí jsem potkal méně než u Chvojnice, zato jejich reakce nebyly neutrální. K prvnímu setkání došlo v místě, kde pěšina kolem řeky vybíhá zpod stromů na louku lemovanou z jedné strany chatami. Že jsou na louce lidé, jsem zaznamenal už mezi posledními stromy, ale po dobrých zkušenostech od Chvojice jsem zůstal nahý. Před jednou chatou, uprostřed šířky louky, stál stůl a kolem něj něco dělali muž a žena, u stolu na židli seděl asi patnáctiletý kluk. Vyšlapaná pěšina běžela kolem toho stolu. Když jsem došel ke skupině, dřív než jsem stihl pozdravit, muž na mě neurvale vyštěkl, jestli bych se nechtěl obléct. Mě jeho tón tak zaskočil, že mě napadlo jen říct, že naturismus už existuje sto let, tak čemu se on ještě diví. Muž na to zavrčel „Dobrý, dobrý“ a ať prý jdu dál. Nevěděl jsem, co říct, tak jsem ho poslechl a vyrazil zase kupředu, ale po několika krocích mě zamrzelo, že jsem se nechal setřít jako malý školák a víc se nebránil (a že jsem tomu muži neřekl, že je hulvát). No ale po bitvě je každý generál. Hned vzápětí mě čekalo další setkání, které naštěstí mělo opačné vyznění.

Na konci oné louky se pěšina zase noří mezi stromy a z povzdálí jsem uviděl, že v těch místech se z druhého břehu vodou brodí směrem ke mně dvojice mužů. Když jsem došel k řece, byli už oni skoro u břehu a první muž při pohledu na mě s úsměvem pronesl: „Tak je to stejně nejlepší“. Já jsem přikývl a dodal jsem, že někteří lidé jsou ale pěkně nerudní. Chtěl vědět, co mám na mysli, tak jsem řekl, že mi před chvílí jeden muž vynadal. Tento muž na to odpověděl „My už stejně za chvíli jdeme“. Mně svitlo a zeptal jsem se, zda tito dva patří k tomu muži na louce, a tento s úsměvem řekl, že jo. (Předpokládám, že si všichni mysleli, že já se tam u řeky nahý opaluju nebo koupu, že bych byl na nahé procházce, je patrně vůbec nenapadlo.)

O pár minut později, už zase pod stromy, jsem před sebou uslyšel hlasy. Po přiblížení jsem po své pravici uviděl nahoře ve skalním svahu skupinu mladých lidí (mě neviděli) a nalevo kousek od sebe jsem spatřil mladého muže, který si v předklonu připevňoval na spodní část těla nějaký horolezecký postroj. Na můj pozdrav zdvihl hlavu, řekl „Ahoj“, vzápětí se zasmál a zase se sklonil ke svému postroji. Poslední setkání dole u řeky se událo zase na další louce lemované chatami. Když jsem kolem jedné procházel, uviděl jsem na její terase tři ženy, které se dívaly na cestu. Tak jsem na ně zamával a z chaty se ozvalo cosi jako zavýsknutí. Nevím, co mě to popadlo, sešel jsem z cesty, zamířil k chatě a dal se se ženami do hovoru. Měly řadu zvědavých otázek, ptaly se třeba, jestli jdu sám nebo za mnou jde víc takových; na otázku, zda toto je nějaká má osobní záliba, jsem se snažil odkázat na heslo Naturismus na české wikipedii, ale měl jsem pocit, že mě celkově neberou moc vážně a že se na tu wikipedii asi nepodívají.

Nahoře na červené jsem dlouho nikoho nepotkal (když nepočítám skoro hned na kraji muže na motorce vyjíždějícího od řeky nahoru do Lhánic, který nicméně, jak jsem viděl, se soustředil na objíždění nerovností (děr) na cestě). Až po čase jsem zezadu dostihl asi padesátiletého obtloustlého muže, který byl svlečený do pasu a při chůzi si pomáhal dvěma holemi. Když jsem ho míjel, pozdravil jsem a žertem jsem dodal, že já rozhodně netroškařím (čímž jsem myslel, že on je svlečený z poloviny, kdežto já úplně). Nevím, zda to ten muž pochopil, každopádně se zastavil, prohlásil, že má svých starostí dost a že on rozhodně není ten, který by někoho soudil. Po několika dalších minutách jsem před sebou v popředí uviděl skupinku sestávající z asi šedesátiletého muže a dvou dívek pubertálního věku. Ačkoli šly tiše a klidně, puberťačky byly poslední, koho bych chtěl potkat, takže jsem zpomalil, s nepříjemnou myšlenkou, že teď se za nimi budu muset kdoví jak dlouho courat až dolů k řece. Naštěstí se ale po chvíli kamsi vytratili a protože podle mapy to bylo blízko odbočky na vyhlídku Velký kačer, zřejmě zamířili tam, čehož jsem využil, vyrazil jsem vpřed a pak už jsem po zbytek cesty nikoho nepotkal. Ačkoli jsem zde zažil jedno nepříjemné „bu bu bu“, brzo jsem ho pustil z hlavy a na konci jsem s průběhem vycházky byl stejně spokojen jako s tou první.

Do jednoho příspěvku by se všechno nevešlo a tak budu pokračovat zase příště.

(úvodní část, předchozí část, následující část)