Zatímco velká většina českých naturistických lokalit je prostě součástí nějakého koupaliště, nebo spoléhá na toleranci místních lidí na řadě neoficiálních míst, vyskytuje se u nás velice vzácně i fenomén pevného lokálního naturistického klubu, který spravuje tak říkajíc po našem vlastní pozemek. O největším takovém klubu v republice, Ostravském SNO (známém donedávna jako SČSN), a jeho aktivitách, nezaznělo na našich stránkách prozatím téměř nic, proto dnes přináším malou reportáž z naší návštěvy na oslavách Dne Naturismu a Dne dětí právě na lokalitě SNO v Antošovicích.

Pravda, z Prahy je to na Antošovickou n-pláž poměrně dost z ruky. Než jsme, poháněni snahou o rozvoj dobrých vztahů a spolupráce, dorazili napříč republikou k závoře Antošovické lokality, uběhla řada hodin i stovek kilometrů, a bohužel i některé ze soutěží připravených na sobotní den, které jsme tak vlastně zmeškali. Ale to nevadilo.

Závora – a cedulky Cedulky Hned od lesního parkoviště a závory vybavené řadou srozumitelných vývěsek (od výše vstupného až po zákaz fotografování), budí lokalita solidní, dobře zorganizovaný dojem. Ten se ještě umocnil za závorou, kde nás na rozlehlé louce přivítalo pečlivě nalinkované městečko stanů a karavanů, s centrální uličkou a velikou spoustou různých šipek a cedulek, které nikoho nenechaly na pochybách, co a kdo je kde. Okamžitě jsme věděli, kam patří stany, kam karavany s- a bez psů, kudy mají ti se psy přístup k vodě, kde najdeme předsedu, pokladníka, správce pláže, zdravotníka, občerstvení, a vícero suchých WC vzadu mezi stromy. Nechyběla samozřejmě ani deska s vývěskami. Taková informovanost svědčí o značné pečlivosti, s níž je lokalita vedena – i když, upřímně řečeno, i řada místních se shodla na pojmu „přeorganizovanost“. Možná je těch tabulek opravdu příliš, ale tak či tak, Ostravské naturistické Sdružení je organizace fungující jako hodinový stroj.

Zaparkovali jsme tedy, a vytáhli svůj skromný maličký stan, zatímco se kolem nás od první chvíle točila řada milých a přátelských lidí. Hned jsme zamířili k výběžku pláže (u něhož jsou v mělčině trochu nečekaně potopena jakási polena snad z padlých stromů) a krátce jsme si zkusili místní vodu, která se na pohled rovná jakémukoliv běžnému rybníku, byla už začátekm června příjemně ohřátá, a tvoří poměrně větší labyrint vodních ploch, zálivů a úžin. Využil jsem toho k obhlídce terénu tak říkajíc z hladiny, a všiml si, jak šikovně je lokalita umístěna: Louka tvoří poloostrov, na jihu jsou pláže, na severu úzký proužek lesa, který je tím jediným co můžete na strmém břehu zahlédnout směrem od obydlenějších oblastí; a protože ani po souši nemůžete minout závoru (a ještě dříve nesmlouvavou dopravní značku zakazující vjezd bez povolení naturistů), dá se mluvit o místě doslova naturismu zaslíbeném.

Naše dvoučlenná výprava se pak velmi rychle rozrostla na větší veselou společnost u jednoho z řady plastových stolků, strategicky umístěných uprostřed mezi uličkou karavanů, ruskými kuželkami, plátěným přístřeškem, hřištěm na Volejbal, a především prodejem občerstvení z okénka jednoho karavanu. Pro mě mezi sortimentem jasně zvítězila krajová kořeněná pochoutka Štramberské uši (jejíž jedinečnost uznává i EU), lidé však od okénka proudili spíše s občerstvením podstatně tekutějším, a někde též ostřejším.

Stihli jsme se ještě zúčastnit poslední ze soutěží, v níž měly soupeřící dvojice za úkol přehazovat si syrové vajíčko na stále větší vzdálenost. Naše Pražská delegace se sice umístila na jednom z posledních, neočíslovaných míst – ale to je jedno, hlavně že jsme se všichni bavili. Vítězové si odnesli své výhry (tekuté povahy) a my se vrátili k hovoru u stolečků, zatímco kolem neúnavně běhaly děti se svými vodními pistolkami. Jinak byla ovšem zábava čím dál méně naturistická, protože se zatáhlo a dokonce i pár kapek spadlo. Na počasí tento víkend moc velké štěstí neměl.

Sledoval jsem celou tu dobu dění na lokalitě – o jehož různých proměnách se ostatně nebylo těžké něco dozvědět v milém prostředí, kde mnoho lidí překvapivě snadno navazuje přátelský hovor – a zvolna uvažoval, co že to mám vlastně před sebou, a kolem sebe. Atmosféra se nepodobala netečnému prostředí Pražských koupališť, kde osazenstvo tvoří náhodní krátkodobí návštěvníci z anonymního davu metropole. Dokonce ani tradiční n-lokalita s tradičními štamgasty to tak docela nebyla.

Zahrádka Místní „Stodolní“ Nakonec jsem dospěl k názoru, že mám před sebou jakýsi poněkud unikátní fenomén malé, trochu české a trochu mezinárodní, N-vesnice. Našel jsem zde mnoho podobností se skutečnou vesnicí, i když tuhle samozřejmě netvoří pevné domy, ale jen karavany. Ti lidé se znají dlouhá léta, a mnozí z nich ve svém stanovém městečku doslova žijí celou sezónu (pár lidí doslova nepřetržitě). Lidé se zastavují v hlavní uličce (kterou majitel jednoho z karavanů označil na svém příbytku jako Stodolní), aby probrali nejnovější drobnosti, své karavany a různé plátěné přístřešky mají zabydlené koberečky a záclonkami, v malých zahrádkách hned za plátěnou stěnou si pěstují svá rajčata a další zeleninu, nebo se prý scházejí na sousedský oběd v plátěné rezidenci správce, obklopené předzahrádkou s malebným plůtkem, a vzadu u vody terasovitými políčky dodávajícími čerstvý salát přímo na nedělní stůl…

Druhou, dost početnou, částí osazenstva jsou Poláci – není ostatně divu, vždyť na hranici je to jen asi 3km, a o situaci za ní víme svoje. Nad některými z karavanů dokonce vlají státní vlajky, ale jazyková bariéra zde téměř neexistuje, a nebýt hlučné zábavy v polském jazyce, nesoucí se mezi stany dlouho do noci, myslel bych si že toto soužití nemá chybičku.

Ale abych nebyl příliš velký optimista – přece jen česká vesnice (byť jen pomyslná) je česká vesnice, a navíc je to nám Středočechům trochu vzdálené Ostravsko. Atmosféra takového místa může některého nepřipraveného Pražáka překvapit, jak jsem ostatně také zaslechl. Lidé jsou asi v nějakém smyslu upřímnější, a tak si i častěji vjedou trochu přátelsky do vlasů, když je zábava tak se pije, občas padne v místním dialektu slovíčko Pražákovi nesrozumitelné, a zeleninové předzahrádky také nejsou úplně běžnou součástí typického kempu. Roztodivné figurky, napsal by asi v laskavém tónu Jan Neruda, kdyby ještě žil. Jiní, než na jaké jsme v uhlazeném, neosobním městě zvyklí, a přece velmi přátelští a pohostinní.

Ale vraťme se od úvah zpátky k sobotnímu podvečeru, ke stolkům, před nimiž zatím jeden místní pán roztáhl elektronické klávesy (napojené na malý agregát u občerstvení), a zvolna spustil jemnou, pohodovou muziku která v mém uchu krásně ladila s podvečerní loukou a posezením s fajn lidmi u vody.

Nakonec se ale tento bod programu, bohužel, změnil v mých očích spíše v příklad vlivu „sportovních“ událostí v médiích na českého člověka, a nejen to. On se totiž zrovna hrál nějaký fotbal (přiznávám, že to nesleduji) – najednou se všichni vytratili do svých příbytků, a publikum pana klávesisty se ztenčilo na jediný stolek. Když mu odpojili proud s tím, že to nestojí za to, a benzín je drahý, byl už docela naštvaný. Přivezl ten nástroj sám na kole (divil jsem se tomu), a nakonec to vypadalo, že si nezahraje ani kdyby benzín platil sám – na to má přece jen organizace naturistů své postupy a orgány a tak.

Sledovali jsme od našeho stolku na jednu stranu úžasnou, a z druhé strany zas velmi smutnou akci místních dětí, které se těšily na zábavu s muzikou, a tak sehnaly a odkudsi z hloubi kempu dovezly obrovský akumulátor (k němuž někdo půjčil potřebný měnič napětí), vlastnoručně napsaly pozvánky na diskotéku a roznesly je po celé lokalitě… A kromě nás, co už jsme tam seděli, nepřišel v podstatě nikdo… Muzika sice měla k diskotéce velmi daleko, ale jak tam tak postávali asi 3 lidé, a tančil nejvýš jeden pár, moje sousedka od stolu na to hleděla opravdu velmi smutnýma očima, a já jí dával za pravdu. Fotbal tentokrát zvítězil, nebo možná taky večeře…

Pak se tak trochu mimo plán hudební žánr změnil, když ke klávesám zavítal „pán z posledního karavanu“, a beze všech automatických doprovodů se pustil do klavírního koncertování ve stylu hudby podstatně vážnější. Bylo vidět, že má klavír zvládnutý proklatě dobře! Posléze prý zábava na této scéně přešla k jakýmsi šansonům, které si přítomná hrstka posluchačů pak velmi pochvalovala, u toho jsem už ale nebyl.

Zábava u ohně Opodál totiž na ohništi zaplála solidní vatra, kdosi přinesl kytaru, a protože zřejmě fotbal či večeře skončily (nebo se tohle jednoduše víc líbilo), bylo kolem ohniště najednou plno. Polena hřála, někdo si opékal klobásku, přezpívaly se snad všechny ty typické písničky (z nichž u části neznám ani slovo, jedna byla dokonce v polštině, a těm zbylým se říká strašné odrhovačky) – tahle osvědčená atmosféra táborového ohně po setmění prostě nemůže zklamat. Lidí postupně ubývalo, až hrstka opozdilců zapěla „Skončili jsme, jasná zpráva“, a šlo se spát. V té chvíli kemp připomínal skutečné městečko plné domů a světel, jak se činily takové ty malé solární lampičky kolem mnohých karavanů… (Škoda jen, že někteří Poláci v hlučné zábavě pokračovali dál do noci.)

No a ráno? Zataženo, sem tam malá sprška… Byli jsme v celém naturistickém kempu snad jedinými naháči. Trochu jsme si zaplavali, a chystali se pomalu jet domů…

Ještě před tím jsem ale potkal pana předsedu, a díky jeho sdílnosti se dozvěděl nejednu zajímavost. Jednak pár čísel o velikosti celého jejich sdružení, která přece jen jaksi ospravedlňují potřebu kvalitní organizace, a také něco z historie. Od úplných začátků, kdy se na tehdy ještě křovinami porostlém poloostrově naháči slunili s plavkami v pohotovosti a na konci pláže s hlídkou proti tehdejší VB, úplně jak v legendárních scénách s L.de Funèsem, přes postupné vymýcení divokého porostu, až k dnešnímu proorganizovanému kempu na pronajatém pozemku, který nakonec přece jen asi nebude spolknut svého času plánovaným eurokempem (stejně jako, bohudík, přežijí okolní malebná ramena jezera). Věřili by jste, že při povodni koncem devadesátých let byla louka několik metrů pod hladinou, na lokalitu vyrážel i záchranářský vrtulník, a suché záchody byly nakonec zadrženy na polské hranici, a dopraveny zpět na své místo?

Ráno: deštivo, všichni schovaní… A pak je tu další, svým způsobem putovní n-pláž skupinky lidí, kteří se s organizací nepohodli. Bývala tamhle u vsi (myslím že to místo bylo někde na webu i uvedeno), teď je zas jinde… Zkusil jsem to poslední umístění podle informací pana předsedy pak ještě omrknout z vody (pokud jsem tedy opravdu našel to pravé místo) – pár karavanů stojí v lesíku na jednom z dalších poloostrovů, ale pláž skoro žádná. Aktualizováno: Místo bylo správně, tato pláž se jmenuje Lopík, a funguje jako další maličký n-kemp.

Pak nás ještě pozvali na vydatný domácí oběd u pana správce, stolování se vší kulturou, vázou s květinami, a samozřejmě salátem vlastní produkce – no vždyť jsem to říkal, velmi pohostinní lidé. A potom už jen ta spousta kilometrů zase domů, během nichž se konečně rozpoutal ten hlavní liják. Prý občasné přeháňky, že…

Někomu se může organizovaný styl, ve kterém Ostraváci svou lokalitu vedou, líbit nebo nelíbit, ale mně nezbývá než obdivovat a trochu i závidět, že hlavně tak pěkné místo a tak soudržnou partu mají. U nás v Praze a okolí něco takového prostě postrádáme.