I letošní léto nakonec přineslo reprízu jedné z asi nejneobvyklejších naturistických akcí u nás: Několik otužilých odvážlivců se uprostřed noci vydalo do lesoparku v Praze 6, aby tam zažili noční přírodu doslova na vlastní kůži.

Letošní vycházka se vlastně málem nekonala, a to hned ze dvou důvodů. Jedním z nich je moje vlastní lenost cokoliv dávat dohromady, čtenáři Naturisty se ale naštěstí postarali abych na Kouzlo noci nezapomněl. Další překážku nám ovšem do cesty položilo počasí – jak týden plynul, horké léto se neúprosně měnilo v jakousi verzi sychravého podzimu, v „naši“ sobotu celý den lilo jak z konve, a teploměr se taky nijak nevytáhl. I o tom je sice příroda, ke které pod nálepkou naturismu hledáme svůj vztah, ale sobotní vycházku jsem za těchto podmínek považoval v podstatě za ztracenou.

Večer ale naštěstí přestalo pršet, takže se přece jen trojlístek odvážlivců našel, a vycházka mohla proběhnout. Zvolili jsme tentokrát trochu jinou trasu, okruh napříč Šáreckým údolím mezi Vokovicemi a první pouliční lampou Nebušic, tuto zhruba osmikilometrovou trasu jsme zcela bez oděvu ušli za půldruhé hodiny, a cestou nikdo nezmrznul (bylo asi 13˚C). Tolik strohé údaje.

A co jsme vlastně cestou viděli? Ano, opravdu jsem napsal viděli – na letošní vycházce bylo vlivem nízké oblačnosti plné rozptýleného světla velkoměsta až nezvykle dobře vidět. Na loukách, kterých jsme přešli několik, bylo světlo skoro jak ve dne, a i v lese jsme na rozmočených cestách viděli každý výmol a každý pařez. Přešli jsme lávku přes potok u usedlosti Vizerka, kde ve dne funguje příjemné občerstvení uprostřed přírody – jen potůček nám zpíval u vyhaslého ohniště – vystoupali jsme lesem na opačnou stranu údolí, a z lučin u Nebušic pohlédli na vzdálená světla Dejvic, mrakodrap ve Vokovicích (který jako maják označoval náš start i cíl), i vzdálený Žižkovský vysílač. Tady, za zalesněným údolím, jsme už měli od Pražské aglomerace aspoň malý odstup, takže jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit, co to je „světelný smog“: Zatímco zalesněné údolí před námi leželo tmavé a spící, dále nad městem se v nízké oblačnosti rýsoval přízračný oblak silného oranžového světla, jaký jistě zná každý, kdo se někdy do města v noci vracel z větší dálky.

Sešli jsme do údolí různými cestami, od asfaltových po pouhé pěšiny, všimli si tří přístřešků pro znavené (na)turisty, které jsme však nepotřebovali, i starobylého kříže na rozcestí, a pod nepřirozeně oranžovou oblohou jsme na louce (která předtím při pohledu z lesa vypadala skoro jak vodní hladina) vzpomněli na právě probíhající zatmění měsíce, které jsme pro silnou oblačnost neměli šanci vidět. Krátce nato jsme po liduprázdné asfaltce prošli kolem brány koupaliště Divoká Šárka (menší textilní areál s údajně velmi studeným venkovním bazénem), ztemnělé a opuštěné restaurace Dívčí Skok, strmých skal nad cestou i Čertova mlýna, abychom vystoupali z údolí zpět do Vokovic. Cestou jsme ještě potkali studánku, větší část léta vyschlou, ale teď po vydatném dešti opět zurčící tenkým pramínkem vody – a brzy nato jsme se opět změnili v textiláky a pasažéry jednoho z aut, mířících nočními ulicemi do středu metropole.

Shodli jsme se, že to byla docela příjemná vycházka, a že nikomu z nás nebyla příliš velká zima – já sám jsem se, zdaleka ne poprvé, cítil bez oděvu mnohem lépe než před tím oblečený. A mimochodem – necelou hodinu po skončení vycházky (i zatmění) se mraky roztrhly, a vykoukl nádherný měsíc v úplňku…

Diskuse před vycházkou, předchozí ročníky … …