na pláži Cala del PilarPrvní důvod pro naši výpravu na Menorku byly informace o pohodovém přístupu k naturismu na většině tamních pláží. Dalším impulsem pak televizní reportáž o turistické trase kolem Menorky – Camí de Cavalls

(= cesta koní, CdC), o které se zmiňuje i eSHá v článku z roku 2016. Na rozdíl od eSHá jsme nebydleli na jednom místě, ale v průběhu dvou týdnů jsme obešli ostrov dokola. Trasa něco přes 200 km rozdělená do dvou týdnů sice na velký sportovní výkon neukazuje (v průměru 14 km/den), ale vzhledem k některým dnům prolenošeným na pláži jsme jiné dny trochu máknout museli. Pro cestu jsme kvůli přijatelným teplotám i množství lidí zvolili září, což se osvědčilo: teploty do 25 °C (vzduch i moře), které v noci klesaly jen málo pod 20 °C (voda ovšem zůstávala stejná), žádný otravný hmyz.

Než popíšu jednotlivé etapy a pláže trasy, pár souhrnných poznatků ohledně N-turistického života: 

nocleh na pláži Cala en Turqueta Celá Menorka je nějak chráněným územím, místy až rezervací. Nikde se nesmí stanovat ani rozdělávat oheň. Zato však volný nocleh pod hvězdami není zakázán nikde. Užili jsme si spaní na plážích, v jeskyních, na vrcholcích hor (no – spíš kopců, ale s dalekými výhledy), v otevřené krajině, v poustevně i opuštěném klášteře.
pláž Son Bou Na ostrově není žádná oficiální naturistická pláž, všechny jsou smíšené. Podle očekávání jsou městské a hotelové pláže téměř výhradně textilní, ale se vzdáleností od hotelu počet nudistů narůstá. Tolerance mezi N a T je opravdu překvapující a poté, co se na ni adaptujeme, je velmi příjemná. Na plážích jsme nezaregistrovali sekci T oddělenou od N, jsou promísené. Časté je, že část skupinky (rodiny, party) je N, část je T. V úhrnu sice T určitě převládají, ale N nejsou nijak omezováni ani komentováni. Plavky jsme nesli zbytečně, nepotřebovali jsme je ani jednou.
pramen nad Cala del Pilar Na ostrově není s výjimkou pítek v obou hlavních městech (a pár plážových sprch u městských pláží, jejichž vodu jsem taky bez následků pil) volně dostupná pitná voda. Je proto potřeba si zásoby vody rozmyslet, zejména pro případ vícedenního pobytu na pobřeží bez výpadu do městského marketu. Jediný přírodní zdroj jsme objevili na pláži Cala del Pilar, nad kterou ze skály vyvěrá upravený pramínek, ze kterého jsme se zásobovali bez zdravotních následků. V severní části ostrova lze také narazit na studny pro napájení dobytka, které ale od pohledu pro člověka pitně nevypadaly.

Příjemné překvapení, které si uvědomíte až při vzpomínce na jiné výlety, byla absence fauny komplikující koupání nebo pobyt vůbec. Za celé dva týdny jsme neviděli jedinou medúzu, jediného mořského ježka, žádný bodavý hmyz, žádné kousavé mravence. Komáří (?) pískání jsme sice v noci zaslechli, ale bodat se naštěstí neobtěžovali. Možná je to sezónní, ale v září to bylo pohodové.

Cala Escorxada Překvapením nebyla azurová voda kolem celého ostrova. Jak ji fotky cestovek inzerují, taková je všude. Včetně přístavu v hlavním městě. Jen na některých částech pobřeží (asi v závislosti na proudění vody) se usazuje víc nebo míň mořských řas, zejména Posidonia oceanica, které si místní ekologové velmi váží jakožto filtru vody a ekosystému pro všemožné dary moře. Na břehu ovšem tlející řasy pěkné nejsou. Jde však jen o zlomek rozsahu všech pláží.

• Jižní polovina ostrova je vápencová, tedy v chorvatském stylu. Jen je proti Chorvatsku zelenější a mnohem řidčeji zastavěná rekreační zástavbou. Zpravidla je zde spolehlivější a klidnější koupání, protože pokud už zafouká silnější jižní vítr, bývá od Sahary, a tedy suchý a teplý.
• Severní polovina ostrova je geologicky pestrá, mnohde vulkanická, a proto jsou pestré i barvy a povrchy pláží. Z hlediska větru bývá místní severák (zvaný tramuntana) drsnější – silný a vlhký. Pokud zafičí, je koupání pohodové jen v závětrných zátokách. Na pohled má sever ostrova dost společného se Skotskem – obdobně jako jih je rozparcelován kamennými zídkami na pastviny, na severu se navíc občas vypínají hrady (na Menorce nyní sídla farem, někdy i hotely) a členité pobřeží dokáže předvést divoký příboj, když zaduje tramuntana. Jen ty palírny whisky tu chybí. Na Menorce se pálí gin a to ještě jen ve městech.
• Silnice vedou převážně vnitrozemím. Po obvodu vede většinou jen pěšina Camí de Cavalls. Hlavní spojnice mezi dvěma centry (historické hlavní město Ciutadella na západě a současné hlavní město Mahon alias Maó na východě) je frekventovaná silnice, ze které odbočky vedou více nebo méně až místům u pobřeží. Někde je na pobřeží městečko, někde parkoviště, někde se až k pobřeží ani dojet nedá a posledních pár kilometrů se chodí pěšky.

Menorka s Camí de Cavalls

• Camí de Cavalls (dál už jen CdC) – původně strážní stezka po obvodu ostrova – je v propagačních materiálech doporučováno absolvovat nejen pěšky, ale i na kole a ovšem na koni. Z našeho poznání je na horském kole sjízdná sotva polovina obvodu. Trasa je proložena schody, kamennými poli, strmými skalkami, písečnými plážemi, většinou sjízdnými jen pro opravdu drsné bikery. Jízda na těžko (s brašnami) se nám už jevila jako čiré zoufalství. Také na koních se jezdí jen některé úseky. Ovšem to si zájemce dohledá na stránkách společností, které tuto službu zajišťují. Mnoho pohledů z CdC nabízí video V. Přecechtěla.
• Pro pobytový zájezd (což nebyl náš případ) může být zajímavá taktika ubytovat se někde uprostřed ostrova a podle počasí (směru větru) ráno vyrazit autem z půjčovny (případně místním autobusem) buď na sever, nebo na jih. Pokud ovšem nechcete čas trávit výhradně na pláži u svého ubytování.
• Doprava na Menorku jednoznačně letecky. Dají se sehnat i levnější varianty než přímé lety z Prahy, jsou ale časově i organizačně náročnější – záleží na vašich preferencích. Platit trajekt za vlastní auto se možná vyplatí, pokud se tam chcete usadit dlouhodobě.