| ||||
Během druhého srpnového víkendu, navzdory vrtkavému počasí letošního léta, projela bezmála padesátikilometrovým úsekem krásné řeky Sázavy trojice lodí obsazených naturisty z různých koutů ČR, které spojovala dobrá nálada, víra že sluníčko přece jen vykoukne a déšť se nám vyhne, a samozřejmě především vůle překonat nástrahy i všech 10 jezů a dorazit do vytyčeného cíle – což se (jak jinak) nakonec všem podařilo. Již v pátek večer jsme se za pomoci tří aut a různě smluvených spolujízd sešli v kempu Sluneční Zátoka nedaleko Ledče nad Sázavou, krásném místě obtočeném řekou snad ze všech stran, kde kdysi vedl tábory legendární Jaroslav Foglar. Dnes jeho působení připomíná pamětní deska na okraji kempu, který je stále z větší části plný dětských táborníků. Zatímco oni si užívali poslední večer s diskotékou, my jsme v koutku za hřištěm postavili své stany a začali přemýšlet co na zub. Stylové řešení se nabídlo v podobě klobás a momentálně volného velikého ohniště, kde se brzy rozhořel náš příjemný ohníček. Já jsem radši hned večer dodržel dané slovo že z lesa doplníme spotřebu dřeva, abychom se tím pak ráno nezdržovali. Protože však kolem kempu pochopitelně nebyl k nalezení ani klacíček, postaral jsem se o drobný zábavný moment, když jsem z lesa přímo k ohništi dorazil s velikou otepí suchých smrčků, zabalenou ve své Škodě Fábii. Kytaru jsme sice neměli (a na zpěv bez ní bylo zas málo odvahy), ale nad klobáskami se rychle rozproudil hovor na všemožná témata, od dovolených, přes naše různě zpožděné a kolonami zatížené příjezdy (sypu si popel na hlavu – já dorazil poslední), až po plány na ranní obsazení jednotlivých lodí. To poslední byl trochu problém, protože nás bylo o jednoho míň, a z lichého počtu se páry prostě nenadělají. Start této výpravy byl totiž tak trochu poznamenán potížemi s účastí. Já měl naštěstí termín volný, a protože se mi už dávno líbila zpráva ze Sázavy 2006 a byl jsem patřičně nažhavený z loňské domluvy na Berounku která se nakonec nekonala, šel jsem radostně do toho i v poslední chvíli a jako úplný začátečník který vodu nikdy dříve nejel. (Což snad ospravedlní moje dlouhé líčení plavby, která by zdatného vodáka možná i nudila, pro nás začátečníky však byla tak akorát…) Takto ale nepřispěchá každý, zvlášť když organizátor zvolil spíše uzavřenou domluvu přes soukromé zprávy, takže nakonec bylo problémem naplnit alespoň ty čtyři lodě zaručující nám z půjčovny výhodnější podmínky. Zveřejnění „Last Minute“ výzvy to už nezachránilo. Když pak z domluvených osmi lidí jeden svou účast odřekl, a ani předpověď počasí nevypadala valně, bylo u toho ohníčku nakonec vskutku o čem rokovat. Ale dobrou náladu jsme neztráceli. Po nočním dešti (jak jinak v tom letošním létě) jsme sice ráno už nemokli, ale museli jsme oželet dalšího účastníka, kterého bohužel dostihla telefonická zpráva, a musel z vážných rodinných důvodů odjet. Tím se náš počet ustálil na 6 dospělých s jedním dětským pasažérem (takže o jednu loď méně, ale aspoň sudý počet pádel), přičemž nám zůstal jen jediný zkušený vodák. No, nějak to snad zvládneme, řekli jsme si, a pustili se do přesunů doprovodných vozidel – trojici aut jsme rozestavěli do všech kempů kde budou začínat a končit naše denní etapy. Tato logistická fáze nám ovšem vlivem klikatých posázavských silniček, okořeněných ještě neskutečně dlouhou objížďkou u Zruče, zabrala mnohem víc času než jsme čekali. Zatímco dětský tábor si užíval zábavu s pirátskou lodí na Sázavě, my jsme své kánoe převzali a na vodu spustili až krátce po poledni, a po krátké instruktáži začátečníků (což jsme byli skoro všichni) jsme se směle vydali na plánovanou trasu. Mezi mohutnými mračny přece jen občas prosákla trocha slunečních paprsků, řeka se líně plazila, a my se také plazili… Musím přiznat, že nám to zpočátku s Monikou moc nešlo, já se od své první vteřiny na řece ujal řízení lodě (ač z dřívějška varován, no ale jeden mazák tři lodě prostě sám neuřídí), takže to bylo zkraje hodně klikaté. Když se pak spolu s velkolepou kulisou hradu v Ledči vynořilo i hučení prvního jezu sevřeného mezi vysokými zdmi, byl jsem docela zvědavý jak to bude dál. Náš vodácký expert (který nicméně tuto konkrétní řeku taky zřejmě neznal) se vydal k jezu na výzvědy, a s jeho radami a pomocí jsme všichni lodě úspěšně přetáhli pod jez. Hurá! Když se hned za mostem vynořil jez druhý, a celá procedura se opakovala (tentokrát jsme pobaveně slézali přímo uprostřed jezu), a sotva kilometr za městem jsme lodě na špagátě spouštěli z jezu třetího, přišla svačícím účastníkům k chuti i moje turistická mapa, na které jsme těch sobotních jezů napočítali šest. Což nakonec není vůbec zlé: Polovina za námi, aspoň na jezy! Za Ledčí jsme vpluli do krásného úseku, kde Sázava jen s nerozlučnou lokálkou meandruje v lesích a skalách, a většina z nás si více či méně odložila v naturistickém stylu. Ono vlastně bylo třeba se oblékat jen na jezech, kde se vystupovalo z lodí a motali se tam lidi, a samozřejmě i ve městech typu Ledče a Kácova, jinak Sázava textil víceméně nevyžaduje (nějaké to „Ahóóój!“ přes půl řeky se při letmém průjezdu vždy rozdýchá). Na druhou stranu jsme toho ne vždy a ne všichni využívali, jak s ohledem na počasí, tak asi i kvůli jisté nepraktičnosti neustálého svlékání a oblékání na vratké lodi, kde beztak jde více o pádlování než o relax. Cesta zvolna ubíhala, a já občas nevěděl zda dřív koukat po kamenech v řečišti (kterých naštěstí moc nebylo), pádlovat a kormidlovat, koukat po scenérii, nebo vytahovat foťák. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, a naše loď si v Podhradí kousek za lanovým mostem sedla břichem na mělčinu, odkud jsme ji ale snadno přetáhli dál – ona vůbec celá ta trasa moc úskalí naštěstí neměla, maximálně trochu pro ozdobu rozčeřená mělčinka kde kámen zdola loď pohladí, ale nepřevrhne. Tenhle výběr musím pochválit, protože pěšky znám na Sázavě úseky do kterých bych loď jako začátečník rozhodně řídit nechtěl. Sázava se s námi vinula v krásných meandrech a krásném údolí, sluníčka sice poskrovnu, ale i tak to bylo příjemné místo. Jediné co nás trochu znervózňovalo byl postupující čas, který se i po přerozdělení posádek pro vyrovnání sil tak docela nekryl s naším postupem na mapě. S neúnavnou Jájinou a zvolna se zlepšujícím kormidlováním moje loď už tolik nezaostávala, po přetažení a spuštění lodí z dalších dvou jezů se ale krajina už barvila ve výrazně večerním stylu, a já stále marně vyhlížel dvojici železničních mostů před Zručí, které mi nedávno uvízly v paměti při jiném výletu. Když jsme konečně dopluli k tomu druhému, který vypadá jak otočený vzhůru nohama, začínal jsem pomalu uvažovat jak dlouho ještě to pádlování vydržím. A to jsem netušil, že poslední jez toho dne očekávaný hned za mostem, bude asi nejhorší ze všech. Zase jsme lezli přímo po jezu, tentokrát voda táhla loď pěkně přes okraj a dolů, kameny kluzké… Všichni jsme to nakonec ve zdraví a bez koupele zdolali (přece bych neutopil foťák, co mi visel na krku, ne?), já už se ale za jezem ani nesvlékal do naturistického, a když v postupujícím šeru o nějaký kus dál začalo konečně i pršet, humor se pomalu vytrácel. Tento okamžik nás naštěstí zastihl krátce před osmou až u samého břehu kempu Horka, kde jsme měli přenocovat. Bleskurychle jsme vyhledali úkryt pod stromy, já pod narychlo postaveným stanem, další odjeli jedním z aut pro jiné, s věcmi z rána… A když déšť polevil a všechny stany konečně stály, ani jsme nebyli moc zmoklí. Dobře že jsme si přes den nedopřávali moc zastávek, vyšlo to na vteřinu přesně! I kiosek se sekanou jsem ještě stihl, ostatní pak zašli opodál do hospody s neúměrně honosným názvem Zámecká restaurace, a za jemného cvakání kapiček na stany (a možná i masírování unaveného svalstva) jsme se uložili k spánku. Počasí v neděli překvapilo. Zevnitř stanu to bylo pořád stinné s cvakáním kapek, venku už ale pražilo ranní slunce ze skoro jasné oblohy (jen pod těmi mokrými stromy ne). Sbalili jsme tedy co bylo třeba, a do druhé části vstoupili hned na dohled od kempu – jak jinak – spouštěním lodí z jezu. Na dnešek mapa hlásila pouhé čtyři jezy a o pár kilometrů méně, což v kombinaci se sluníčkem přineslo skoro lenivou náladu. Propluli jsme pod zámkem ve Zruči, kde díky nezastavěným břehům nebylo ani třeba sahat po oblečení, přetáhli lodě přes další jez, a v následujících meandrech se už z lodě do lodě podávaly chipsy a oříšky, dokonce se za jízdy i přestupovalo a na kousek cesty byla zformována čistě dámská loď. Na soutoku se našim očím ukázalo pár metrů řeky Želivky, pak jsme zas utvořili na vodě jeden shluk, kde došlo krom svačinky i na malý kousek lenivého opalování. Další atrakcí byl předposlední jez (co už byste na téhle řece čekali, že?), který měl jako jediný sjízdnou propust. My začátečníci jsme se sice nejdřív zdráhali uvěřit a přemýšleli o osvědčeném stahování lodí po jezu, část lidí už i sešla dolů, nakonec jsme ale posbírali odvahu, takže všechny lodě tou propustí projely. Pod jezem jsme pak po prozkoumání mapy konečně uvěřili, že lodě v dohodnutou hodinu opravdu vrátíme, a vypluli do závěrečného úseku. Myslím, že nám to už docela šlo, až na tu únavu ;-) Aby nám to nebylo líto, v Kácově jsme pár desítek metrů před cílem ještě přetáhli lodě přes poslední jez… Dokonce zbyla chvilka i na cachtání pod jezem. Pak už jen vytahat všechno na břeh, udělat společné foto na památku, dojít pro zde dislokované auto, dojet s ním onou šílenou a ještě šílenější objížďkou pro auta ostatní… Ale to už patří spíš do nějaké jiné kapitoly o cestě domů, nacpané dálnici, kolonách před Prahou a stíhání jednoho autobusu. Trocha statistiky na závěr: Úsek Sluneční Zátoka (Ledeč n.S.) – Kácov, v sobotu jsme urazili asi 24 km během 7 hodin, v neděli pak asi 20 km za zhruba 5 hodin, překonali jsme celkem 10 jezů, a nikdo se nechtěně nevykoupal. Ve 3 lodích jelo 6 dospělých a 1 dítě. (Oproti Sázavě 2006 nás tedy bylo 6× méně, měli jsme to o třetinu delší a o den kratší, takže jsme si nejspíš víc mákli a méně si z řeky dělali pláž, ale zas toho i víc viděli a stihli to za obyčejný víkend.) Myslím že bude určitě příjemné, pokud se podobná akce třeba napřesrok zopakuje (zvlášť bude-li ještě o něco lepší počasí, k němu třeba i trochu volnější časový rozvrh, a klidně i víc lidiček). Pro letošek zbývá jen poděkovat Majklovi i všem ostatním za krásnou a zajímavou akci, a rozloučit se známým „Ahóóój!“ Fotky v tomto článku nafotili JirkaRybka | ||||
Přirozená radost ze života
Díky za cestopis ze Sázavy
Děkuju Jirko za zajímavý cestopis. Podle mě jste měli nadprůměrné počasí, protože my jsme už různě jeli vodu na Vltavě i kolikrát Sázavu a taky se nám stalo, že jsme dojížděli do Týnce v úplném lijáku, odevzdali lodě a neměli se kde usušit. Taky jsme jednoho roku jeli 265 km na „Veverky“ u Vyššího Brodu, ujeli 1 den a museli jsme se vrátit, protože lilo nepřetržitě 24 hod denně, podmáčené kempy atd. Ta zmiňovaná SÁZAVA 2006 byla opravdu dokonalá a podařila se mimořádně se vším všudy.