Pohoda na Koversadě

Letos již potřetí jsme se vypravili do naturistického střediska Koversada, které se nachází v malebném městečku Vrsar na pobřeží Jadranského moře. Po ne zrovna pěkném létě, které bylo spíše pro milovníky chladu a bláta jsme se těšili na příjemně strávený týden u moře. Předpovědi počasí slibovaly celkem hodně sluníčka, tak jsme byli napjatí, jako to dopadne.

Sobotní odjezd z domu

Vzhledem k předchozím dvěma cestám jsme se letos rozhodli pro změnu a to v trase. Jelikož se na dálnici D1 dá najet téměř u Holešova, tak jsme se rozhodli vyzkoušet trasu po dálnici do Mikulova a dále pak na Vídeň. Letos, jak jsem již psal předpověď počasí nevěstila žádné přeháňky, tak jsme za krásné noci plné hvězd vyrazili vstříc novým zážitkům.

Cestou jsme si udělali pouze dvě zastávky. První v Rakousku a druhou ve Slovinsku. Ta druhá byla již za ranního slunce ve Slovinsku. Původně jsme chtěli zastavit na dálnici na parkovišti, ale potkali jsme tady autobus a velmi dlouhou frontu k záchodům, tak jsme ještě kousek popojeli, sjeli jsme z dálnice a zastavili v poli kousek od ní. Protáhli jsme se a rozhlédli po okolí. Zaujaly nás sloupy elektrického vedení, které byly obdobně, jako u nás vyrobené ze stromů. Rozdíl byl ovšem v tom, že u nás dřevěné sloupy jsou rovné, opracované, kdežto ten jejich byl křivý, podle toho, jak strom rostl.

Po protáhnutí jsme tedy pokračovali dále. Do Koversady jsme dorazili kolem deváté hodiny. Prvně jsme se domlouvali, jestli to není brzo jít se zaregistrovat, jestli nepůjdeme prvně k moři, ale nakonec jsme šli. Recepční nás mile přijala, vypsala papíry a předala nám klíče. Tak jsme se šli rovnou ubytovat. Tentokráte jsme dostali pokoj s čísle 216. Jak jsme vzápětí zjistili, bydleli jsme hned vedle restaurace, kam jsme chodili na jídlo.

Po spěšném vybalení věcí jsme se vydali k moři na první letošní koupání. U moře nás čekaly poloprázdné pláže a nebyl tedy žádný problém s usazením. Přesunuli jsme se tedy k molu, kde jsme většinou byli i loni a hurá do vody.

Marinka letos plavala již bez rukávků a navíc si s sebou dovezla i brýle a šnorchl, tak jsme to samozřejmě museli ihned vyzkoušet. Marinka byla velice šikovná sice si občas nabrala do šnorchlu vodu, než si zvykla se nevrtět a hlavně neotáčet, ale žádný učený z nebe nespadl.

Navečer jsme se sbalili a vyrazili jsme zpět na pokoj, aby jsme se osprchovali, natřeli a mohli jsme jít na první naši večeři, na kterou jsme se všichni také těšili.

Na večeři nás přivítali opět známé tváře personálu a potěšilo nás, že si nás pamatovali. Paní, která zapisovala u vchodu přítomnost poznamenala, že Marinka vyrostla od minule. Večeře byla jako minule výborná, spousta dobrot na výběr a zmrzlina na závěr. Marinka si velmi rychle vzpomněla na loňskou dovolenou a systém výběru jídel. Jen jsme ji museli krotit, protože se jí zpočátku nedařilo odhadnout velikost porce, kterou by snědla.

Nedělní válení se u moře

Jelikož podle předpovědi mělo být v pondělí a uterý pošmourno, tak jsme si řekli, že se o krásné neděli nebudeme nikam kotrmácet a zůstaneme u moře a tak jsme ráno po snídani udělali domácí úkoly a vyrazili jsme k moři.

Tady jsme se opět usídlili na ostrůvku u mola a hurá do vody. Mamča si chodila jen na chvilku zaplavat a já s Marinkou jsme se vydávali na dlouhé plavby za poznáním podmořského světa.

S sebou k moři jsme si letos dovezli nové boty do vody. Nevím, jak se přesně jmenují, ale jsou teď velmi oblíbené, takové ty barevné celopěnové. Jelikož já jsem měl na plavání ploutve a Marinka nic neříkala, tak jsem neměl tušení, že je něco špatně. Mamča si připadala, jak velryba a myslela, že ji to rostoucí bříško tak nadnáší. Nicméně podezření padlo i na boty a tak jsem je také vyzkoušel a zjistil jsem, že né bříško, ale boty tak nadnášejí. Botičky byly sice pohodlné, ale dokonale plavaly na vodě a tak táhly nohy nahoru, jako polastyren, že plavání s nimy bylo dost nepříjemné. Naštěstí jsme si vzali i boty z loňska, tak jsme je vyměnili a bylo.

Navečer jsme se rozhodli, že půjdeme obejít ostrov a tak jsme vyrazili. Cestou jsme viděli spoustu živočichů žijících na ostrově, mimo jiné i nejvíce zastoupené racky a ještěrky. Také jsme zahlédli jednoho kormorána. Navštívili jsme i plácek, kde jsme trávili první naši dovolenou v Koversadě. Vykoukli jsme na moře i ze zadní části ostrova, odkud nebyl vidět konec moře.

Šišmiši a Rovinj

Již v neděli večer padlo rozhodnutí, že nebudeme jen válet u moře na sluníčku a nebudeme čekat na to, až bude škaredě a tak jsme po snídani a po úkolech do školy vyrazili do cca 35 km vzdálené dědiny s názvem Feštini – Žminj, kde se podle letáků měly nacházet jeskyně. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a vyrazili jsme k jeskyním. Cestou jsme uviděli jedné z místních zahrad oslíka. Pravda smrdí ještě i na fotkách, ale i tak ho Marinka pohladila. Cestou jsme ještě viděli i hlídacího psa, který ač uvázaný na řetězu, seděl před zavřenou bránou.

U jeskyní jsme si chtěli umít ruce a zajít na záchod, měli tam jen umyvadlo venku a kadibudku, ale stačilo to. Do jeskyní jsme šli narychlo, protože když jsme přicházeli k pokladně, tak na nás paní volala, jestli jdeme také, že právě odchází a tak jsme frčeli. Po vstupu do jeskyně se mi zdálo, že je nějak moc vidět cestičky, což jsem za chvíli pochopil proč. Jeskyně byla krásná, leč celá prohlídka i s výkladem trvala asi 15 minut. Já jsem si stihl udělat pár fotek a byli jsme venku. Ta cestička totiž vedla jen kolem dokola a byla vidět po vstupu téměř celá.

U vstupu do jeskyně jsme se pak dozvěděli, že jeskyni objevili celkem nedávno, pokud si to správně pamatuji, tak v roce 2002 a v roce 2008 ji otevřeli pro veřejnost. Také jsme se zde dozvěděli, jak se řekne chorvatsky netopýr – šišmiš.

Cestou zpátky k autu jsme opět viděli toho hlídače, tentokráte neseděl před bránou, ale byl na ní vylezený (viz foto).

Dále jsme navštívili město Rovinj, která se stala oblíbeným městem Markétky. Malebná zákoutí tohoto městečka ji učarovaly a tak jsme se opět prošli po jejím historickém centru, po nábřeží i po tržnici.

Tentokráte jsme se sešli podívat i k majáku a narazili jsme na střílnu. Možná by se dalo říci že i na bunkr, který kdysi sloužil jako obrana přístavu. Tak jsme jej prolezli a vyfotili jsme se v něm i na něm. Měli jsme letos štěstí i na loď. Právě se do přístavu chystala vplout velká námořní loď, tak jsme mohli vidět, jak obezřetně manévrovala při vplouvání do přístavu.

Po odjezdu z Rovinje jsme se opět šli koupat. Tentokráte to ale bylo zpestřeno tím, že jsme Marince koupili v Rovinji ploutve. Marinka se hnala do vody tak pomalu, že mě to přestalo bavit čekat a tak jsem si šel zaplavat sám. Když jsem se vrátil, tak Marinka už i s novými ploutvemi vesele plavala a docela jí to šlo.

Výlet za Vinetouem

Dnes jsme se rozhodli podívat do jeskyně, kde se natáčela scéna ze slavné mayovky Poklad na stříbrném jezeře, která se nachází ve skalách kolem Limského fjordu.

Dole na parkovišti jsme si prohlédli orientační tabuli, kde byly informace o jeskyni, ale bohužel jsme si neuvědomili, že ten výškový profil, který tam byl uvedený se týkal přístupové cesty k jeskyni. Nic netušíce jsme se vydali na cestu. Ta se začala postupně, až moc prudce zdvíhat nahoru a tak měla mamča trošku problémy s udýcháním. Udělali jsme si pár přestávek a zdárně dorazili ke vchodu. Tady jsme narazili na pána, který nám řekl, že musíme asi 15 minut počkat.

Patnáct minut uběhlo jak nic a my jsme se dočkali. Nafasovali jsme každý helmu s čelovkou, což nás trošku překvapilo. Obvykle je v jeskyních osvětlení, tady čelovka pro každého. Helma byla denně v provozu a podle toho byla taky cítit. No dali jsme se do toho a tak jsme vyrazili. Kačením krokem v podřepu jsme se převalili do jeskyně, kde nám průvodce povykládal něco o historii a šli jsme dál. Postupně jsme prošli až na konec jeskyně. Cestou jsme viděli spoustu netopýrů, podle průvodce jich tam žije na tři sta. Na konci jeskyně jsme narazili na zeď, která vypadala, jako by byla potřená cukrovou polevou. Tady nám dovolil průvodce si tuto stěnu vyfotit. Jinak se nesmělo fotit s bleskem kvůli netopýrům. Příjemné je, že jak tady tak i v ostatních jeskyních, kde jsme zatím byli neměli úplný zákaz focení, či platbu, ale pouze omezení na focení. Nesmělo se prostě fotit s bleskem. Bez blesku neomezeně. Vyzkoušel jsem tedy co dokáže maximální citlivost foťáku při focení bez blesku a na výsledek se můžete podívat. Nakonec jsme kačením krokem opět vykráčeli z jeskyně. Nyní nás čekal opět sestup dolů na parkoviště k autu.

Auto jsme měli zaparkováno téměř u samého konce Limského fjordu a tak jsme si samozřejmě nenechali ujít procházku k vodě. Pohled to byl krásný.

Cestou zpět na Koversadu jsme se zastavili ještě u vyhlídek na Limský fjor, aby jsme si jej mohli vyfotir z vrchu. Po příjezdu jsem se opět vysvlékli a hurá k vodě.

Fekál, Poreč a šlapadlo

Dnes ráno nás probudil šramot. U restaurace, vedle našeho ubytování se objevil fekální vůz. Pro Marinku to byla velmi zajímavá podívaná a tak vyrazila na čumendu i s foťákem. Při jednom pofotila i ubytování.

Po snídani a úkolech jsme vyrazili do nedaleké Poreče. Na náměstí jsme opět narazili na mexičany, kteří hráli na panovu flétnu. Tentokráte jsme se rozhodli, že se projdeme jinudy, nežli loni a tak jsme vyrazili jiným směrem a to přímo na nábřeží Eufrazijeva. Obešli jsme Eufraziovu basiliku tentokráte z druhé strany po pobřeží. Cestou jsme viděli nádherně upravené nábřeží. Dokonce jsme narazili i na jedno zátiší s možností si zasednout do vody.

I letos jsme navštívili místní aquarium. Ještě jsme se prošli po městě, poslechli si nějaké písničky od mexičanů a vyrazili jsme zpět do Koversady.

Výlet do Puly

Na dnešní den jsme si naplánovali větší výlet a to do Puly, která je vzdálená asi 70 kilometrů. Po každodenním zpracování úkolů jsme tedy vyrazili. Po příjezdu a zaparkování jsme vyrazili směrem k první a asi největší atrakci – koloseu. Jelikož tady Marinka nebyla, tak jsme se vydali na jeho prohlídku. Prošli jsme se po hledišti, navštívili jsme jeho podzemí, kde byly vystaveny modely a různé vykopávky.

Další naše kroky z kolosea vedly do nedalekého krámku se svíčkami, kde jsme obdivovali nápaditou výrobu. Bohužel jsme neměli štěstí vidět přímo výrobu těchto nádherných svící.

Po nákupu a prohlídce svíček jsme vyrazili na vyvýšeninu nad přístavem, kde se nachází nejen Malo Rimsko Kazaliště, ale také Povijesni muzej. Tady jsme s Marinkou vystoupali na věž, odkud byl nádherný výhled. Po prohlídce jsme se pomalu přesunuli k autu, abychom se vrátili zpět do Koversady a mohli jsme jít zase k moři.

Vrsar a opět západ slunce

Dnešní den jsme si konečně vyčlenili na návštěvu nejbližší pamětihodnosti a to městečka Vrsar. Ráno, opět po úkolech jsme vyrazili do městečka. Našli jsme místo k zaparkování a vyrazili jsme malebnými uličkami k dominantě městečka – Mariánskému kostelu. Vzhledem k mamčinu zvětšujícímu se bříšku jsme si zatím výstupy na zvonice nechali ujít, nicméně na zdejší věž jsme přeci jen vystoupali. Stejně, jako minule se nám nabídl nádherný výhled nejen na Vrsar, ale i na daleké okolí.

Poslední koupání a odjezd domů

Dnešní snídaně byla trošičku jiná, tedy hlavně pro nás. Letos byla poslední. Rozloučili jsme se s personálem, poděkovali za vzornou péči a skvělé jídlo a vydali jsme se balit. Domácí úkoly jsme dnes vynechali a v rychlosti jsme si pobalili všechny věci, které jsme naskládali do auta. Na recepci jsme vrátili klíče a šli jsme se naposledy okoupat a užít si moře.

Závěr

Letošní počasí bylo skvělé, začátek září neměl chybu. Obsazenost byla minimální, což podle zjištěných informací byl letos v Koversadě celosezónní problém, který nám ovšem velmi vyhovoval. Každopádně jsme se rozhodli, že uděláme vše pro to, abychom mohli opět přijet a užívat si pohody a krás Koversady.