Letos už potřetí se sešla prima parta naturistů z celé republiky i ze Slovenska, aby společně strávili příjemné dny na řece při vodáckém putování za krásného letního počasí. Letos byla naše skupina zas o něco větší, počasí po loňském fiasku mnohem lepší, akce trvala déle a byla i daleko víc naturistická. Celkově to tedy byla asi nejlepší natur-voda poslední doby. 

tzv. Kelly Family Už jedeme Doprovodné vozidlo Na startu Sjeli jsme se auty do kempu v Chrástu u Plzně už ve čtvrtek, někteří v podvečer, jiní až před půlnocí. Po dvou ročnících Sázavy totiž letos došlo na jednou už nezrealizovaný plán sjíždění Berounky.

Když dorazilo naše auto, v odlehlém rohu louky už se někteří za hradbou aut a stanů opalovali „po našem“, vítala nás plachta i cedulka „zde začíná nuda pláž“. Než jsem nasytil svůj nový koníček v podobě hledání krabiček hry Geocaching, už hořel ohníček a pekly se špekáčky, postupně během večera doplněné dalšími dobrůtkami, a nakonec i písničkami s kytarou. Hned od začátku akce nám zkrátka bylo fajn.

Ráno jsme převzali lodě, a hned řešili malý rébus: Bylo nás sice 12 lidí na 6 lodí (porcelán nepočítaje), ale Majkl musel někam odjet… A rázem byl počet lichý. Někde jsme přetáhli lodě… …někde nešlo ani to Páteční oběd Tady musím pochválit HonzuK, který nám dělal po celou dobu doprovodné vozidlo – jeho auto s přívěsem pobralo neskutečné množství bagáže, s kterou jsme se tak nemuseli tahat na lodích, a první den pobralo dokonce i tu přebytečnou loď. Lichou Moniku jsme pak vzali na naši loď jako porcelán.

Po tomto rozdělení posádek se pětice modrých kánoí vydala na řeku, vstříc 21 kilometrům našeho prvního dne, včetně šestice jezů. Berounka v těchto místech teče krásně přírodní kulisou hlubokého údolí plného lesů, luk a skal, kde mimo pár mlýnů a chat nenajdete jedinou vesnici ani silniční tah. Teče ovšem líně, většinu cesty tvoří takzvaný „volej“. Nám to ale nevadilo a cesta pěkně ubíhala, některé jezy se daly projet, jiné vyžadovaly přenášení či přetahování (celkově jsou zde dost neupravené či pobořené a nemívají propust). Velitelská loď …většina ale volí klasiku Ochladit se dá různě…

Na lodích zavládla naturistická pohoda, prakticky nikdo na sobě cestou nic neměl, a v pohodové atmosféře na řece nikomu nevadilo že se míjíme s dalšími vodáky a ani při překonávání jezů se nikdo nenamáhal oblékat. V ušetřeném čase jsme se radši cachtali ve vodě, protože horko bylo opravdu veliké. Já jsem nezanevřel ani na svůj „lov“, a navzdory nechápavým pohledům svého háčka jsem si zastavil pod skálou a škrábal se vzhůru ke krabičce. Mezitím si dole Monika stihla přestoupit na nějaký cizí raft, který ji sice se zpožděním, ale také bez námahy z naší strany dovezl do cíle denní etapy. Nám se pak jelo přece jen líp. Oblékli jsme se jedině při zastávce na oběd u jednoho z kiosků na břehu.

Vzhůru na Libštejn! Konečně jsme tam… Vrcholové foto Cestou textil nikdo neřešil… Navečer jsme dorazili do kempu v Liblíně (a tady se omlouvám Strýčkovi Skrblíkovi, který to celé organizoval, za informační šum ohledně zdejších dvou kempů – už ani nevím kdo mi vsugeroval tu myšlenku že jedeme do toho druhého). Na místě už bylo naše doprovodné vozidlo – Honza nejenže dopravil vše potřebné a ještě některým z nás obstaral nákupy, ale stihl také v kempu zabrat před příjezdem ostatních vodáků útulný koutek, a udělat z něj dočasnou nudapláž. Plachty vyvěšené, cedulky vztyčené, s okolím domluveno… Takže stačilo vyskočit z lodí tak jak jsme byli, a vrhnout se třeba do řeky nebo do stavby stanů.

Já jsem večer uspořádal ještě „Expedici Libštejn“, abychom se tak podívali na nedalekou hradní zříceninu i blíž než jen z projíždějících lodí (z nichž se kvůli soukromým pozemkům nedalo na hrad vyrazit). Já jsem to tak původně ani neplánoval, ale naturistická pohoda celého dne spolu s velkým horkem a poměrně liduprázdnými cestami nakonec vedla k tomu, že i tato výprava byla plně naturistická, tak trochu v duchu na-turistických pochodů z minulých let. Na hrad to sice bylo trochu dál než se z mapy zdálo, a zkratka cestou-necestou taky stála za to, ale nakonec jsme zříceninu zdolali k naší spokojenosti.

Oběd u mlýnského kola Před a po… Podkrašovský mlýn s muzikou Po dalším táboráku plném dobrůtek a zábavy a další horké noci ve stanech jsme vystartovali do druhé denní etapy už v plném složení šesti lodí (protože Majkl nás autem dohonil), tentokrát na kratší trasu asi 13km s pouhými dvěma jezy (protože ten stupeň před mostem nestál ani za řeč). Cestou jsme si udělali delší zastávku na koupání, naplněnou vodními hrátkami nebo jen povídáním a ochlazováním ve vodě, a pak ještě jednu u Podkrašovského mlýna. To je krásná starobylá stavba, kde jsme díky právě probíhajícímu muzikantskému setkání Vodník mohli mimořádně i poobědvat a odpočinout si i s hudebním doprovodem. Další atrakcí se nechtěně stala naše posádka, když jsme se po sjetí jezu „cvakli“, naštěstí ale nic neuplavalo a vůbec k žádné škodě nedošlo, tak jsme schytali jen pár vtípků na naši adresu.

V závěru vodáckého dne jsme projeli pod majestátní kulisou hradu Krašova, který přímo vybízel k návštěvě. Přistáli jsme v kempu U Mloka, jehož provozovatel nás osobně zlanařil na předchozím tábořišti, a to byla dobrá volba mimo jiné i proto, že hrad byl v dosahu. Po postavení stanů (tady patří opět velký dík HonzoviK za přípravu terénu a vytyčení naturistického koutku) jsem tedy vytáhl část party na „Expedici Krašov“, která opět proběhla zcela v naturistickém pojetí.

Krašov nad řekou Expedice Krašov Vstupné dobrovolné… Tak tady teď jsme… S ohledem na nedostatečné cesty a nutnost překonat řeku jsme asi půlku cesty urazili na dvou kánoích (na tom „voleji“ to docela šlo i takhle v protisměru), přičemž malý Vašík povýšil z porcelánu na háčka a ostatní vodáci se mohli pobavit pohledem na partičku zdolávající Berounku proti proudu (to jsme ale nebyli v těchto místech jediní). Na hradě nebyla ani noha, navíc vedro k padnutí, takže nakonec i tam zůstaly šortky v batohu. Asi nejpříjemnější částí byla prohlídka zdejší umělé jeskyně (nebo co to vlastně je), kde byl příjemný chládek. I na Geocaching opět došlo, tak snad mi to mí společníci nebudou zazlívat.

Večer nemohl chybět ohníček, i když tady mu zdatně konkurovala místní vodácká restaurace. S obavami jsme při tom ovšem vzhlíželi k obloze, kde se blýskalo jak o závod, takže někteří váhali nad odolností svých stanů a evakuovali rovnou to či ono do aut. Ta bouřka nás ovšem úplně minula – na rozdíl od té druhé v noci, která do našich plátěných přístřeší pořádně zabušila.

Na startu poslední etapy V kempu U Mloka …a venku se hnala bouřka Nejlíp bylo pod zemí… Ráno bylo ovšem zase krásně, a my mohli v klidu vyplout – i se sedmou n-lodí, která se k nám mezitím přidala z řad okolních textiláků. Poslední etapa měla 15km a 4 jezy, a my nasadili svižné tempo v němž jsme předjížděli jednu cizí loď za druhou a cesta rychle ubíhala. Oběd se konal ve Zvíkovci, kde u nesjízdného jezu musí zastavit vlastně každý (a podle toho bohužel vypadala i délka fronty u restaurace a tím i naší zastávky) – i když on ten jez pro někoho až tak nesjízdný není, jak tvrdí mapy: Sem tam tu hrůznou věc nějaká kánoe přece jen přeskočila, a náš Majkl to úspěšně zvládl také. My ostatní jsme ovšem lodě radši přenesli.

Do historie naturistického vodoplavení ovšem vstoupil hlavně předposlední pobořený jez u Kočkova mlýna, kde zrádný proud u břehu poslal ke dnu hned tři z našich šesti lodí. A mám-li být upřímný, my vzadu jsme nešli ke dnu jen díky rychlé změně trasy při pohledu na tu spoušť před námi. Chytání plovoucích předmětů, vylévání špatně zavřeného barelu a oplakávání utopené elektroniky (majitelé mají můj hluboký soucit!) přece jen nějaký čas zabralo, takže z plánů na další hradní „Expedici Týřov“ už pak nebylo nic.

Jedeme… Pohoda pod jezem Majkl sjede i nesjízdné Cílové foto Navíc se hnala další bouřka, takže jsme připravili lodě k vrácení a vyrazili hned doprovodným vozidlem pro ostatní auta – a to taky trvalo. Auta byla ve dvou různých kempech, cestou jsme projeli strašlivým přívalem deště i množstvím vesniček a serpentin, takže na zpáteční cestě jsme váhali co bude rychlejší – stejná cesta nebo oklika? Já zvolil okliku, ale zda by byla normálně lepší to nevím… Tolik hlubokých kaluží a proudů vody, naplaveného bahna, vozovek posetých listím a kusy větví, ba i popadanými stromy které jsme museli daleko objíždět – to jsem ještě snad neviděl. Živelná pohroma udělala své.

Všechno ale dobře dopadlo (dokonce jsem se skoro prázdnou nádrží dojel až do Rakovníka k nejbližší pumpě kterou nepostihl výpadek proudu), a myslím že jsme se nakonec všichni rozjeli do svých domovů se spoustou pěkných zážitků a s přáním sejít se napřesrok znovu.

Velký dík patří Strýčkovi Skrblíkovi za zorganizování téhle skvělé akce, HonzoviK za doprovod a vydatnou pomoc, Majklovi za špekáčky a všem za skvělou partu, která z toho prodlouženého víkendu udělala jeden z nejlepších zážitků letošního roku. Takže za rok zase „ahóóóój!“