I letos se partička naturistů ze všech koutů naší republiky vydala vstříc zákrutům, jezům i peřejím, aby společně zdolali nějaký ten kilometr malebné řeky a užili si při tom spoustu společné zábavy i přírody kolem, podle možností v duchu naturistickém. Po dvou reprízách Sázavy a loňské Berounce jsme tentokrát navštívili vodácky populární řeku Otavu, a třebaže počasí mělo svoje mouchy, celou plavbu jsme si náležitě užili.

Zkusím zde popsat aspoň svůj pohled na tuhle výpravu (protože co člověk to trochu jiný zážitek…) Během pátečního večera (1.8.2014) jsme se různými více či méně dalekými cestami zvolna sjeli do kempu v Dobršíně u Sušice, postavili za čím dál chladnějšího večera svoje stany a chystali si elán na ranní start celé výpravy. A protože se v našich řadách rok od roku množí vyznavači Geocachingu – letos už 4 lidi – nechyběla ani pěší vycházka za nejbližšími „keškami“, spojená s dvojím přebroděním Otavy, cestou džunglí na ostrově atd… Zkrátka každý se bavil po svém. Ani kytara díky jednomu z nejstarších účastníků nechyběla.

Rabí je hrad jak hrom jely všechny generace… jeden úsměv… Letos se hodně stavělo u kešek Ráno jsme se pak po převzetí lodí z půjčovny chystali konečně vyrazit na vodu, což se krátce po jedenácté hodině také stalo. Tady asi bude na místě trocha statistiky: Bylo nás celkem 7 lodí obsazených 15 vodáky-naturisty napříč všemi generacemi (z toho 1 „porcelán“), ujeli jsme během tří dnů celkem 42 kilometrů, překonali tuším 15 a půl jezu (protože ten poslední stupeň za Horažďovicemi je asi jezem jen v mé turistické mapě), zmokli jsme navzdory dramatické oblačnosti jen trošku (a v tom horku celkem ještě i příjemně), a pokud jsem dobře počítal tak se nám „cvakly“ 3 lodě v celkem 5 případech, což dobré náladě naštěstí nijak moc neuškodilo.

První den jsme vyjeli pod těžkým příkrovem mraků, který se ale rychle roztrhl do krásně slunečného dne, na malebný úsek řeky, který po nekonečných „volejích“ loňské Berounky potěšil svým relativně svižným tempem i nízkým počtem pouhých dvou jezů (navíc sjízdných). Ještě před tím prvním jsme udělali zastávku u mostu pod hradem Rabí, během které se značná část naší výpravy vydala pěšky obhlédnout aspoň brány a hradby mohutného hradu, jehož prohlídka se bohužel vymykala našim časovým možnostem. Na této procházce jsme se též poprvé potkali se suchozemskou výpravou mé ženy Pavly „Asmary“ s kamarádkou a dětmi, která nás stíhala po souši autem.

suchozemská stíhací výprava Na jezu jsou emoce různé Mládí vpřed ! Trocha hudby pro každý věk Na řece vládla klasická pohoda, mnozí z nás jeli v naturistickém stylu. Během plavby navíc celkem tři lodě obsazené zcela nebo částečně „kačery“ zastavovaly na nejrůznějších místech aby se mohli lovci bodů zapsat do geocachingových krabiček (kterých je zde podél řeky více než 30), což mělo za následek rozštěpení naší flotily do dvou částí – nemohu tedy podat zprávy o dalším dění v hlavní skupině. Příčinou velkého skluzu dvojice našich lodí ovšem nebyl ani tak samotný lov krabiček, jako spíše nešťastný přistávací manévr Pavla a Moniky u kešky číslo 11, při kterém se jejich loď „cvakla“ a ve vodě tak skončilo plno věcí jejichž záchrana nám trvala delší čas. Přesto jsme všechny kešky našli, a samozřejmě si také užili plavbu po řece a ve zdraví dojeli do cíle denní etapy u Rosenauerova mlýna v Horažďovicích.

Tam už na nás čekala oddělená natur-loučka vytyčená neúnavným Honzou, který nám po celou dobu dělal pozemní doprovod se svým autem s přívěsem, vozil zavazadla, zajišťoval v kempech místo s možností „nudění“, podle potřeby i nakupoval… Honzovi patří od nás všech veliký dík.

Na místě už byla i Asmara s kamarádkou a naší malou Sofií, brzy byla venku i kytara a řeka přímo vybízela ke koupeli u jezu. Tady musím říct, že mě nikdy předtím nenapadlo že by se dala šlajsna sjíždět bez lodě (po zadku), ale ono to fakt jde (koneckonců v Čestlicích je Divoká řeka v jistém směru možná ještě o kousek divočejší). Sice jsem si v mělčině pod jezem odřel koleno, jiní se ale takhle bavili zcela bez úrazu. úplně plná loď čistě ze sportu jeden jez navíc tudy jsme naštěstí nejeli Horažďovice jsou malebné… Nechyběla pak ani večerní vycházka do centra Horažďovic, které je velmi malebné, ale to jsme už všechno podnikali individuálně nebo v menších skupinkách podle nálady a množství zbylých sil. Večerní zábava se táhla dlouho do noci, protože ze zlověstně se ženoucí bouřky nakonec nebylo nic.

Ranní příprava k vyplutí byla doprovázena prosbami mého háčka, že si ten jez přímo u kempu jen tak ze sportu sjedeme (i když by se tedy dalo v klidu nastoupit až pod ním). Měl jsem totiž v posádce Vašíka, který je navzdory svému ještě školnímu věku opravdu k neutahání, celou cestu pádloval jak o život (čekal jsem kdy mu ten elán dojde – nedošel ani po třech dnech plavby) a sjíždění jezů ho vyloženě baví. Tak jsme nejdřív předvedli jednu jízdu přes jez, při které jsme si sice nabrali do přídě trochu vody ale za tu zábavu to stálo, a pak se vydali vstříc dalšímu kusu řeky v čele celé výpravy.

Jezy u Horažďovic nepatří mezi právě příjemné, měli jsme vlastně štěstí že bylo tak málo vody, protože při vyšší hladině tu hned tři jezy patří mezi nebezpečné (včetně toho u kempu). Přenášení hrozivého jezu Mrskoše po úzkém a mizerně schůdném ochozu podél plotu jsme se tedy nevyhnuli, ale na té třetí jezové potvoře nám pár vodáků během naší obhlídky předvedlo že se to sjet za malé vody dá (i když většina přenášela), tak jsme si to po chvíli úvah sjeli taky. Sice jsme si zase nabrali do špičky, ale zdaleka ne tolik jako lodě za námi, no a háček byl nadšený… Až na to, že nás při tom zezadu viděly další naše posádky, z nichž se hned dvě pod jezem vykoupaly. Hodně tam záleželo na zvolené trase a zatížení lodi, ale i tak se nikomu nic nestalo (té vody fakt nebylo moc) a my mohli s veselou myslí pokračovat.

…vejde se to vůbec ?! po příjezdu malá koupel dočasná nuda v kempu Strakonice: bouřka straší Toho dne jsme překonali celkem 9 jezů a ten menší stupeň, něco se sjíždělo, něco přenášelo, něco sjel jen Majkl, o něco se jen on pokusil a skončil ve vodě – no, vyřádili jsme se… Asi půl hodinky jsme jeli i v dešti, ale bylo takové teplo že to vlastně ani nevadilo (aspoň naše posádka tedy místo pláštěnek nasadila v dané situaci asi vhodnější naturistický „úbor“ který je také nepromokavý a nemusí se ani moc sušit), pak zas vylezlo sluníčko a došlo i na příjemnou svačinovou přestávku na louce u řeky (kterou jsme my kačeři málem minuli, zaujati keškou č.31 přímo na protilehlém břehu). Když k tomu přičtu celkem 17 geocachingových zastávek a v závěru ještě průjezd místní tratí pro (asi) kajakářský slalom, je skoro s podivem že jsme dorazili na okraj Strakonic přiměřeně včas a víceméně všichni pohromadě, no ale konec dobrý – všechno dobré.

V kempu už pro nás měl Honza připravený nuda-koutek za hradbou svého vozu a přívěsu, takže jsme se dali do stavby stanů, někdo do koupání, já vyrazil ještě s jedním mladým kolegou za dalšími keškami i malebnými architektonickými skvosty do relativně vzdáleného centra Strakonic. Hrozila nám sice černočerná mračna a chvílemi i trochu pršelo, ale i tak to byl docela fajn výlet. Skoro všichni jsme se také vystřídali u stánku na ostrově, u jídla, pití, povídání… Večer se pak náhle přihnala bouřka, která mi sice trochu namočila věci ve špatně zavřeném stanu, ale zjednala v kempu takový klid, že se nedalo dělat nic jiného než jít spát – dobrou noc!

Kde že je ta řeka…? vzhůru dolů ! náš „pan vedoucí“ není slunce – bude hostina Pondělní ráno bylo deštivé, nikomu se ze stanů moc nechtělo, ale nejsme přece žádní lazaři… Tak jsme to v ustávajícím dešti ještě jednou sbalili a vyrazili opět na vodu. Tam už nepršelo, a protože vyznavači geocachingu se ocitli v tomto úseku tak nějak na suchu (žádné krabičky) a ostatní posádky už to braly spíš na pohodu, dostávala se naše loď čím dál častěji do vedení. Vašík chtěl i závodit, ale v tom jsem tedy spolupracoval spíš vlažně, stejně nás Majklova loď vždycky předhonila když se do toho dali.

Jezy ve Strakonicích jsou pěkné potvory, člověk si s loděmi projde nejeden městský park, tu se plavidla spouštějí z vysokého nábřeží impozantně vyhlížejícím korytem, tam zas procházka kolem plotu staveniště skoro nemá konce. Aspoň jsme měli čas si při tom prohlédnout něco z městského panoramatu…

tady se to jezdilo… proti proudu jen s motorem Závěrečné foto v cíli Takže: Ahóój ! Pak už následovaly jen malebné meandry se dvěma slušně sjízdnými jezy, vylouplo se sluníčko v jehož paprscích jsme se chvíli cachtali pod jezem a na stále rozsáhlejších „volejích“ kdekdo odpočíval, zatímco naše loď s neúnavným háčkem se hnala do finiše a definitivně ujela zbytku výpravy. Vašík měl aspoň radost že jsme do cíle v kempu Štěkeň dojeli první, no a ten závěrečný jez jsme si úspěšně sjeli všichni. Pak už jen jedno rychlé skoro koupací „cvaknutí“ na posledních metrech pro pobavení davu (nebudu jmenovat), bleskurychlé vytření a vrácení lodí, cesta řidičů pro auta odstavená ve výchozím bodu celé výpravy…

A protože mezitím začalo zase pršet, chuť na další zábavu už moc nebyla – aspoň tedy v mém případě, nemůžu mluvit za ostatní. Přišel tedy čas loučení a cesty k našim domovům. Takže přátelé natur-vodáci: Zase za rok si doufám řekneme ono pověstné „Ahóóój!“